Když dva dělají totéž…

Lucie Dercsényiová. Foto: Michal Hančovský.

Autor Lucie Dercsényi

Na úplné nasycení, uvelebení se do divadelních křesel si však budeme muset ještě chvíli počkat. Proto bylo pro baletmilovnou část populace určitou satisfakcí zařazení živých přenosů za téměř symbolické vstupné (někdy i s bonusem sedmi dní, kdy jste si mohli představení dle libosti do úmoru přehrávat).

V prosinci před prázdným hledištěm, bez potlesku vystoupili například i tanečníci pařížské Opery v Nurejevově La Bayadère. Českým divákům přichystal překvapení Balet Národního divadla v Praze, který ve spolupráci s ČT Art živě a zdarma přenášel Louskáčka od Youriho Vàmose. Titul, jenž stále zůstává vánočním hitem za každých okolností, i když…

Kamery totiž během několika sekund zabíraly scénické dění z různých úhlů, těkaly z jedné strany na druhou, a tak divadelní iluze přišla z velké části vniveč. Jestliže u zmíněné pařížské záležitosti jsem si připadala, že sedím v hledišti a sdílím přítomný okamžik z první řady, v tuzemském případě jsem znejistěla, zda mě nepostihla náhlá oční pohroma. Tu jsem viděla pravou část scény, tu levou, tu záběr na hlouček, tu detail sólisty a hle, pohled z nejzazšího možného bodu… Konečně tanečníci dosáhli velikosti špendlíkových hlaviček (sic!). Opravdovou delikatesou se staly záběry účinkujících od pasu nahoru. To, zda v daný moment tančili, bylo vlastně fuk.

Rozmanitost detailů a šejdrování kamer režisér zřejmě dirigoval v dobré víře, že zážitek diváků u obrazovek umocní. Docílil ovšem spíše opaku, když celistvost inscenace rozdrobil na příliš mnoho malých kousků bez chuťové vyváženosti.

Živé přenosy prostě skrývají mnohá úskalí a obnažují pohotovost tanečníků. Ti na jevišti ND obstáli na výbornou. Na rozdíl od produkčního a filmového štábu, který by se mohl ohledně realizace přímých přenosů inspirovat u zkušenějších francouzských kolegů. Ti, ač dělají totéž, není to totéž.

Další sloupky si můžete přečíst ZDE.