Yvona Kreuzmannová: „Je to pro mě docela velká výzva“

Yvona Kreuzmannová

Autor Natálie Erbesová

Můžete našim čtenářům představit projekt BeSpectACTive?
V tomto projektu máme devět partnerů z Evropy z různých prostor, festivalů a organizací, kteří mají zkušenost s tancem anebo s divadlem, tedy obecně performing arts, a vedle toho jsou tu tři výzkumné instituce. Pro nás je velmi zajímavé právě zapojení těchto research points – je tam Université Montpellier, Universitat de Barcelona a jedno vědecké centrum v Turíně. Předmětem našeho zájmu je práce s publikem. Toto téma je v současné době docela silné a Evropská unie se velmi snaží v programu Kreativní Evropa otevřít nové cesty práce s obecenstvem. Na různých setkáních diskutujeme, jakým způsobem oslovovat nové cílové skupiny a rozšířit publikum pro tanec. Jak to udělat, aby v zemích, kde nemá tanec takovou tradici, nebyl menšinovým žánrem. Protože v řadě jiných zemí naopak chodí na tanec diváci vehementně, jako například ve Velké Británii. Odtud jsou v projektu zapojeni dva partneři – jedním je London International Festival of Theatre (LIFT) a druhým je York Citizens Theatre Royal. To znamená dva úplně odlišné druhy organizací, které mají rozdílný přístup k publiku. Lift Festival je známý tím, že pracuje v netradičních prostorách, má velmi široký záběr publika, a divadlo v Yorku má už několikaletou zkušenost s vedením tzv. participativních dramaturgických linií. A tato participace spočívá v diskusi s diváky, proč kterou věc chtějí dát na program. Což je pro mě úplné novum. Toto jsem nikdy nedělala, takže nyní s tím začnu pracovat a mám z toho i lehkou trému. Jde o způsob, jak víc donutit diváka přemýšlet o dramaturgii. Mám tím na mysli dramaturgii, co se týká dramaturgické stavby programu. Ať už je to program divadla, nebo festivalu. A je to také způsob, jak se dozvědět předem, jak na které věci divák nahlíží. Řekli jsme si, že tento pokus nás baví, je to něco opravdu naprosto odlišného od toho, co jsme doposud dělali. Náš způsob kontaktování diváka byl vždy víc přes facebook, sociální sítě, internet, mediální partnerství a různé reklamní vstupy. Čili takové ty obvyklé metody. A zde jste najednou face to face skupině diváků.

Odkud vzešel nápad na tento projekt, kdo je jeho autorem?
Autoři projektu jsou Italové – Luca Ricci, Comune di Sansepolcro a Kilowatt Festival. Jsou velmi zkušení. Pokusili jsme se zapojit už rok předtím do programu EU Culture a byli jsme těsně pod čarou. Nedalo nám to, a když už jsme dali tolik energie do debaty o tom, jak by vše mohlo fungovat a které partnery zapojit, tak jsme se dohodli, že to zkusíme znovu v rámci Kreativní Evropy. Uspěli jsme a nyní máme spolufinancování na příští čtyři roky, do roku 2018.

První skupinové setkání v Praze se uskuteční již 4. února… Jaké očekáváte složení účastníků?
Já neočekávám nic, sama jsem velmi zvědavá. Mohou to být matky, které zůstanou při Dětském studiu na debatě, senioři, studenti, které zajímá, jak uvažujete o dramaturgii. Může to být strašně různorodá skupina. Otevřeli jsme to opravdu všem a jsem moc zvědavá, jak budou lidé reagovat. Zúčastnit se mohou tanečníci, profesionální veřejnost, která s vámi povede dialog ještě na trošku jiné bázi. Domnívám se, že právě směs těchto názorů může být pro nás velmi inspirativní. Nechci říct, že bychom nechali divákovi prostor zasáhnout úplně do programu divadla. Je to o tom, povídat si o naší dramaturgické stavbě, o tom, proč směřujeme divadlo tam, kam ho směřujeme, proč máme okruh umělců, se kterými pracujeme. Proč máme takovou dramaturgii festivalu Tanec Praha, a ne jinou. Řekli jsme si, že na začátek projekt vyzkoušíme na mezinárodní úrovni, protože česká taneční scéna je na některé věci velice citlivá. Druhý partner tohoto projektu je Kilowatt Festival z italského města Sansepolcro. Ten už jede několik let dramaturgickou řadu, kterou si jenom vybírají diváci. Což je pro mě příliš velké riziko, do kterého si netroufám jít. V Itálii se jim to rozjíždělo před lety pozvolna. Měli deset, patnáct diváků a pak najednou padesát zájemců, kteří chtěli být účastníky tohoto procesu. Diváci dostávají DVD, které si berou domů, a poté hlasují. Jedná se o hodně demokratický systém. Říkala jsem si, že bych si toto pro festival Tanec Praha nedokázala úplně představit, protože ten má svoji velmi silnou vizi.

Na co se mohou účastníci první etapy těšit?
V první linii audience workshops využijeme toho, že disponujeme linky a passwordy na hodně děl, která se přihlásila na Aerowaves. Jedná se o krátké choreografie, které jsou hodně odlišné, a je docela zajímavé dívat se na ně jako na celek a porovnávat jednotlivé země a jejich trendy. Budeme vycházet ze dvou názorových rovin. Jednu linku představuji já a Markéta Perroud. Jezdíme do Aerowaves jako partneři a vidíme stovky děl. Opravdu stovky, několik set, ale nevidíme tato díla celá. A na základě této šílené maratonské víkendové práce jich vybereme pět. A mezi nimi se rozhodujeme a snažíme se je nakoukat celá. Ne vždycky jsou to jenom díla z kategorie TOP 20, mohou to být i jiná, která neprošla mezinárodním sítem, a také k tomu můžeme přidat to, o čem víme, že získalo nejvíc hlasů od mezinárodních členů, protože je nás přes třicet hlasujících. A nás zajímá, když těchto pět děl ukážeme divákům, jak se na ně budou dívat oni. Můžeme zjistit, jestli jejich úhel pohledu je stejný jako náš nebo jestli se bude zásadně lišit. Možná si myslíme, že by české publikum určitou věc vůbec nepřijalo a najednou diváci ve workshopu budou pro toto dílo hlasovat.

Náplní první etapy bude práce s videonahrávkami?
Nejdříve musíme vysvětlit celý koncept projektu. První meeting nebude plný videí, ale už tam chci nějaké ukázky přinést, aby diváci viděli, o čem budeme diskutovat. Zájemcům pošleme i linky, aby se na choreografie mohli podívat doma, a na příští workshop už dorazí s ucelenějším názorem. V zásadě se jedná o to, zda naše vnímání toho, co je český divák schopen přijmout, souzní, nebo je naopak v úplném rozporu s tím, jak to divák vnímá skutečně. Je to pro mě docela velká výzva, jak si úplně jiným způsobem přitáhnout publikum. A není to o širokém publiku. Já nevím, jestli se těch lidí sejde deset, nebo dvacet. Víc nepředpokládám.

Bude projekt vyhodnocován také na mezinárodní úrovni?
Každý půlrok máme v nějakém městě meeting. Uvažuje se o tom, že v určité fázi, alespoň jednou za rok, by se tyto divácké skupiny devíti partnerských měst měly přes naši webovou platformu potkat a vyměnit si zkušenosti. Například v Yorku to dělají určitě jinak než v Itálii. Sedm dalších partnerů ještě tuto zkušenost nemá a my jsme jedním z nich. Pro nás bude zajímavé porovnat si, jak se liší – nebo neliší – náš způsob práce. V Turíně jsme teď měli první kick-off meeting a tam jsme se seznamovali s tím, jakou má kdo zkušenost se spoluprací s publikem.

Zahrnuje projekt ještě nějaké aktivity?
Druhá důležitá část projektu, a to je jeden z důvodů, proč jsme do toho šli, je přímá podpora umělců, kteří jsou ochotni otevřít svůj tvůrčí proces publiku. Jedna věc jsou divácké workshopy a otázka programu divadla, festivalu apod. Druhá část je možnost sledovat tvůrčí proces. Pokud má umělec rezidenci, každý den zkoušení natáčí na video a následně sdílí na webové platformě. Teď jsme v Turíně vybírali z nabídek všech partnerů. Každý přinesl nabídku od jednoho, dvou umělců. Ten měl napsat projekt, jak si představuje svoji interaktivní práci s publikem. Čeští umělci uspěli velmi dobře, nejvíc Michal Záhora, který ve svém projektu publikum přímo zapojuje. Chce vyloženě diskutovat s lidmi o tom, jak komunikují. Zajímá ho způsob a obsah komunikace, která je dneska tak členitá. Ať už jsou to e-maily, osobní dopisy, nebo sociální sítě. A tím, že předložil projekt, který je postavený na komunikaci, byl vybrán v konkurenci dalších osmnácti nebo dvaceti předložených projektů. Jedna ze součástí těchto projektů je podpora rezidencí vybraným umělcům. On vyhrál tzv. video dance malé rezidence, to znamená, že bude týden v Itálii a týden v Rumunsku v Sibiu. Nabízí se mu možnost interaktivně pracovat s místními diváky. Což je zas úplně jiné, než když pracujete s českými. Samozřejmě pak bude mít čas na dokončení projektu v Ponci. Ve spolupráci s Altou budeme hledat způsoby, jak podpořit tento projekt, aby dokončil dílo, které bude skutečně výstupem. U video dance není ale podmínkou vytvořit ucelenou choreografii. Další vybraný umělec, který bude působit v Praze, je Dan Canham, který pracoval s DV8 Physical Theatre a vybral si téma multikulturních čtvrtí. Oblast Tottenham v Londýně, což je úplně jiný způsob života v Londýně, než jak ho vnímáme jako turisté. Chce pracovat s menšinami a s imigračními skupinami. S tímto tématem přišel mnohem dřív, než vypuklo všechno to šílenství kolem arabských a jiných menšin. Je možná o to aktuálnější podívat se na jejich kulturní úhel pohledu jinýma očima. Poté, co bude pracovat týden v Londýně, přijede na týden do Prahy. Vytipováváme pro něj oblasti, asi tušíte, kterým směrem nás to vede. Samozřejmě dostal nabídku Žižkov, ale jestli si tuto oblast vybere, to nevím. Naskytne se možnost ho nějakým způsobem zkontaktovat s místní komunitou a s veřejností. Je to opět jiný způsob práce než ten, že poskytnete prostor a umělec se zavře a dělá rezidenci. Je to pořád postavené na interakci.

Nakolik si myslíte, že je český divák ochotný zapojit se takto do dění divadla, které navštěvuje?
Myslím si, že je to nový prvek, takže o to asi nebude ze začátku nějaký masový zájem. Já si myslím, že to bude pár lidí. Možná je dobré říct, že vůbec nečekáme, že každý bude chodit pravidelně každých čtrnáct dní. Workshop je otevřený. Někdo si třeba řekne, že si to půjde vyzkoušet, protože ho tato debata zajímá, a pak se uvidí, jestli přijde i příště. Anebo když někdo nemůže hned na první workshop, může přijít, až se mu to bude hodit. Není to tak, že musíte nutně každých čtrnáct dní být v Ponci. Na každý workshop přichystám speciální téma a speciální videa. Každý workshop je vlastně samostatná jednotka.

Víte, jaká bude náplň druhé etapy projektu BeSpectACTive?
Druhou etapu chceme opravdu udělat podle vyhodnocení té první, protože zatím s tím nemáme žádnou zkušenost. Nechci dopředu předvídat, co se chytne, co se nechytne a co bude diváky víc bavit. Určitě mě zajímá otevřít debatu o české taneční scéně. Z taktických důvodů začínám raději mezinárodním prostředím. S Českou taneční platformou jsem si užila svoje a vím, jak jsou lidé citliví na různé názory. Ale umím si představit, že do jarních workshopů zařadím i věci mezinárodního rázu, které půjdou do Ponce mimo festival Tanec Praha, protože chceme dělat víc a víc takových věcí. Posléze bych určitě přešla i na debatu o české scéně. Ale neznamená to, že bychom se věnovali jenom jednomu či druhému. Náš program je natolik pestrý a máme tolik aktivit, že se to bude permanentně prolínat. Máme před sebou práci na čtyři roky a našim cílem je vydiskutovat každý rok třeba tři věci v programu, které budou takhle divácky předem ověřené. Doufám, že budu mít dobrý pocit a že se na tom s diváky shodneme. Anebo mě třeba diváci donutí zařadit něco, co jsem si myslela, že by pro ně vůbec nebylo zajímavé. Nevím, neumím to předvídat. Takže podle toho, jak vyhodnotíme první etapu, tak teprve budeme připravovat druhou. Taky uvidíme, jaký typ lidí projeví zájem. Jestli máme víc cílit k odbornější diskusi, nebo naopak se hodně otevřít emocím a úplně čistému pocitu z tance. To je také zajímavé téma, jak lidé, kteří jsou absolutní laici, vnímají tanec. A myslím si, že tam může dojít k přínosnému dialogu, když občas přijdou sami tvůrci na workshop a najednou se dozví, jak vnímá jejich dílo někdo jiný.