Zuska tvoří pro svou vlast – slovy i v tanečních metaforách

Pro mou vlast. Pražský komorní balet. Foto: Serghei Gherciu

Autor Petra Dotlačilová

Jak známo, objektivita neexistuje, a každý – kritika nevyjímaje – si do svého diváckého zážitku projektuje vlastní zkušenost, vkus, případně politické názory. Má životní zkušenost ze mě udělala liberální, proevropskou kosmopolitní bytost, kterou mnoho let života v zahraničí naučilo, že nikde nic není dokonalé, nic není černo-bílé, ale vzájemný dialog, snaha o porozumění a učení se jeden od druhého jsou klíčové. A tak jsem se neubránila tomu, že mi již při čtení anotace k představení běhal mráz po zádech: ve zkratce mi to připadalo jako nacionalisticky, protisystémově laděná agitka pod rouškou pacifismu. To s mým světonázorem silně nesouzní.

Více o Zuskových názorech se můžeme dočíst v „rozhovoru“ pro Lidovky.cz, který s ním vedla PR manažerka Pražského komorního baletu Johana Mravcová. (Mimochodem, je na pováženou, že server uveřejnil tento zcela jasný PR text bez patřičného označení). Kromě kritiky vlády, Evropské unie nebo západního světa obecně a veřejnoprávních médií je stěžejním tématem konflikt mezi jednotlivcem a institucí/systémem, do nichž Zuska řadí rovněž většinovou společnost. Ve stejném textu ale choreograf tvrdí, že jeho nové představení žádná agitka být nemá, že umění dokáže komunikovat jiným způsobem, prostřednictvím náznaků, obrazů a zkratek. To se ve finálním jevištním tvaru skutečně potvrdilo.

Na konto inscenace pak Zuska uvádí, že původním plánem bylo roztančit celý Smetanův cyklus Má vlast. Finanční situace souboru to ovšem údajně nedovolila, a tak se uchýlil ke kompromisu. Do první části zařadil rozšířenou a aktualizovanou verzi ženského sóla Fo(u)r One, které vytvořil v roce 2019 – odtud název Update 24. Druhá polovina večera Fragment 24 již patří Smetanovi, ovšem jen výběru symfonických básní či jejich částí.

Za mír

Update 24 zahajuje příjezd bílé obdélníkové zástěny, okamžitě evokující mírové poselství celé choreografie. Tanečnice Oldřiška Neumannová se zpoza ní objevuje pokaždé v nových kostýmech, které na sebe vrství, aby zatančila na čtyři melodie různých kultur: indickou, irskou, marockou a izraelskou. Choreografie umně zobrazuje individuální charakter a dynamiku každé skladby. Je inspirována melodií a náladou dané písně, a možná i jejím námětem, což jsem ale dokázala posoudit (z důvodů jazykové bariéry) pouze u irské balady. Zde dívčina gesta a pohyby místy korespondují s motivem pití a hospodských veselostí v textu písně. 

Samotný tanec ale zůstává v Zuskově typickém stylu, míchající prvky neoklasiky s modernějším pohybovým výrazem, aniž by poukazoval na taneční tradice zmíněných kultur, což je možná trochu škoda. Na druhou stranu, Zuska nepatří k choreografům, kteří by příliš experimentovali s pohybovým materiálem či formátem, zůstává věrný svým osvědčeným postupům. Jednotlivé kultury jsou naznačené prostřednictvím kostýmové, velmi stereotypizované zkratky (indický tanec v jakýchsi obinadlech okolo hrudníku a beder, židovský tanec v černém saku a klobouku). Kostým se na konci čtyřdílného sóla stává silným symbolem, když si tanečnice sundává všechny vrstvy a hází je na bílou plachtu položenou na zem. Po jejím zabalení a zvednutí totiž objevíme, že rub plachty má maskáčový vzor. Mír, v němž různé kultury fungovaly vedle sebe, střídá válka.

Válečný konflikt a jeho kritiku zosobňuje mužské sólo (Ennio Zappalà) na kultovní píseň Boba Dylana Masters of War. Její slova, stěžejní pro pochopení významu, jsou otištěna a přeložena v programu. Tanec má pak ilustrativní funkci, jak bývá u Zusky v takovýchto případech zvykem. Stejně jako v jeho dílech Sólo pro tři a Sólo pro dva, choreograf vkládá mezi skoky a převaly pohyby a gesta znázorňující jednotlivá slova a myšlenky písně (pochod do boje, střílení, zoufalství, smrt, nářek), a v okamžicích extrémně silných nechá tanečníka stát čelem k divákům a recitovat text spolu se zpěvákem. 

Závěrečný duet obou interpretů roztančí píseň Zloději krás, již napsala novinářka Markéta Dobiášová (momentálně aktivní na serveru inFakta), zhudebnil Petr Zuska a oba ji také zpívají. I tento text naleznete v programu. Song nabádá jednotlivce, aby se nenechal zmást a zastrašovat „zloději krás“ (většinovou společností?) a bil se za svou „hvězdu“ (pravdu?). Interpretace zůstává otevřena…

Na obranu vlasti

Má vlast Bedřicha Smetany se stala národním hudebním monumentem, a tak i Zuska začíná velkolepě. Za úvodních tónů Vyšehradu se objevuje sólista Robert Koch, aby odhalil sousoší z tanečníků zakryté obrovskou modrou plachtou. Piedestalu dominuje ženská postava (Bára Müllerová), která se stává uctívanou modlou i obětí zmítanou davem. Jedná se o jeden z hlavních motivů Zuskova pojetí: konflikt mezi jednotlivcem a institucí/systémem. V této úvodní pasáži zaujme důmyslná a skvěle zvládnutá manipulace s velkou krychlí, na které sólistka umně balancuje, zatímco se ji dav snaží svrhnout. V choreografii se dále objevují náznaky milostného příběhu mezi mužem a ženou a opět jejich boj proti všem ostatním.

Symfonická báseň Vltava inspirovala choreografa nejprve k rychlému a krásně plynoucímu duetu sólistů, po kterém následoval tanec s velkou plachtou. Tanečníci ji nejdřív rozpohybovali zespoda, načež jim sloužila jako pomůcka při rádoby komické pantomimě znázorňující stereotypní partnerské hašteření s náznakem erotiky: muži se opíjí, ženy jim nadávají, pak se usmiřují a společně veselí… Zuska do variací zakomponoval i prvky lidového tance, ovšem není jisté, zda jako hold české kultuře, či jako parodii. Ostrými tahy rozvlněná látka představuje vlnu zla a systému ohrožujícího jednotlivce, ale také, a to poněkud méně originálně, rozbouřenou vodní plochou. Když se pak pod plachtou objevují ležící tanečnice, na paměti vyvstane jistá scéna z Kyliánova Petite Mort…

Zcela na závěr zazní krátké fragmenty skladeb Tábor a Blaník, kdy se objevují symboly nebezpečí a boje, snad apel na obranu vlasti, jejíž identita a státní suverenita jsou podle choreografa v ohrožení. Na jevišti zůstávají pouze dva sólisti, osamělí bojovníci proti všem.

Zuskova inscenace Pro mou vlast zobrazuje jeho názory a obavy, vše se ovšem odehrává v náznaku, který si divák může vyložit po svém, případně zcela ignorovat a pouze si užívat solidně vystavěnou choreografii, libé melodie a obrazy a výkony interpretů. Z nich vyniká zejména Ennio Zappalà v první a Bára Müllerová v druhé části večera. Sbor je z poloviny složen z členů Baletu Praha Junior, komorního tělesa konzervatoře Tanečního centra Praha, což jistě nikoho nepřekvapí, jelikož tyto dvě instituce jsou již několik let úzce provázané. Snad i z toho důvodu připomínalo premiérové publikum a jeho nadšené reakce atmosféru na školním představení. Esteticky totiž inscenace nepřináší nic nového. Zuskovi věrní diváci si možná přijdou na své, ale bombu ve stylu Sóla pro tři či Klíčů odnikud očekávat nelze.

Psáno z premiéry 20. října 2024, Divadlo na Vinohradech.

Update 24
Hudba: indické, irské, marocké a izraelské balady, Bob Dylan, Markéta Dobiášová a Petr Zuska
Choreografie: Petr Zuska
Kostýmy a scéna: Pavel Knolle a Petr Zuska
Světelný design: Petr Zuska a Tomáš Průcha

Fragment 24
Hudba: Bedřich Smetana – Vyšehrad, Vltava, kombinace částí Tábor a Blaník
Choreografie: Petr Zuska
Scéna a kostýmy: Pavel Knolle a Petr Zuska
Světelný design: Petr Zuska a Tomáš Průcha
Projekce: Viktor Svidró