Během pěti podzimních dnů v polovině října ožil již tradičně Slovanský ostrov a hlavně palác Žofín mezinárodním televizním festivalem Zlatá Praha. Letos festival slavil krásné padesáté narozeniny, koná se totiž nepřetržitě od roku 1964. Posledních dvacet let své existence se specializuje na pořady o hudbě a tanci, diváci tedy mohou zhlédnout záznamy koncertů a operních i tanečních představení, ale také dokumenty o významných osobnostech a taneční či hudební filmy.
Zlatá sobota ve znamení tanceJeště před slavnostním zahájením festivalu byl v sobotu 12. října uspořádán na ostrově a v zahradním stanu paláce Žofín Zlatý den Zlaté Prahy, v jehož rámci se konala taneční představení, koncerty, workshopy a další aktivity pro děti i dospělé. Na pódiu vystoupili soubory Dance Perfect, Dětská opera, malé baletky z International Ballet School a také studenti pražských konzervatoří Duncan Centre, Taneční centrum Praha a Konzervatoř hl. m. Prahy. Pestrý taneční program, který obsahoval krátké výstupy klasického repertoáru, moderního a současného tance, tvořil nejvýznamnější část celého „zlatého“ odpoledne. Návštěvníci v podzimním kině mohli dokonce zhlédnout dva zajímavé filmy o tanci Hip hop Labutí jezero a Tanec z celého srdce, které byly v soutěžním výběru festivalu. Pohybu bylo rovněž věnováno mnoho workshopů, malí i větší zájemci si mohli vyzkoušet street dance, klasický tanec či latinsko-americké tance.
I sobotní zahajovací koncert ve Velkém sále paláce Žofín byl věnován tanci. Během hodinového programu vystoupily přední české baletní a taneční soubory, které představily současnou tvorbu i ukázku klasického repertoáru. Večer otevřeli pražští Dekkadancers s částí choreografie Dotek Pakkáže, jejímiž autory byli hlavní tanečníci souboru Tom Rychetský a Viktor Konvalinka. Po této kreaci na koláž popové a elektronické hudby následovalo vystoupení Pražského komorního baletu, který zde představil úryvek svého nejnovějšího díla Podmínka zániku v choreografii Korejky Ji-Eun Lee. Po ukázkách současného tance přišel na řadu i klasický repertoár v podání baletu Národního divadla Brno, jehož sólisté Eriko Wakizono a Ivan Popov zatančili pas de deux z baletu Bajadéra v choreografii Jaroslava Slavického. Tento soubor se na jeviště paláce Žofín vrátil během večera ještě jednou, aby vystoupil s duetem současného izraelského choreografa Rami Beéra s názvem Motýli (tančili Emma Vuorio a Adam Sojka). Velký prostor patřil v rámci večera baletu Jihočeského divadla z Českých Budějovic, jehož tanečníci představili taneční humoresku na téma partnerských vztahů Rozladěné/Odd couples v choreografii současného šéfa souboru Attily Egerháziho. Komorními díly se představil balet pražského Národního divadla, který na slavnostní koncert Zlaté Prahy vyslal sólisty Alexandra Katsapova, Nikolu Márovou a Viktora Konvalinku v triu na hudbu skupiny Hradišťan Ej, lásko, jehož choreografii vytvořil šéf baletu Petr Zuska. Tanečníci pražské první scény Ivanna Illyenko a Jiří Kodym pak zakončili večer duetem na skladbu Jacquesa Brela Ne me quitte pas, které je součástí velice populárního baletu Brel–Vysockij–Kryl/Sólo pro tři Petra Zusky.
Videotéka a premiéry tanečních filmů
Od nedělního rána byl již Velký sál na Žofíně přetvořen ve festivalovou videotéku, kde mohli zájemci zhlédnout filmy přihlášené na festival, jichž bylo rovných devadesát. Bylo zde k dispozici čtyřicet oddělených kójí s televizemi a dvěma páry sluchátek. Novinkou bylo, že všechny soutěžní pořady byly již nahrány v každé televizi, takže diváci pohodlně a okamžitě sledovali jimi vybraný pořad, bez (někdy dlouhého) čekání na DVD, což se dělo v minulých letech, kdy byly od každého snímku pouze tři kopie.
Mezi nejsledovanější filmy ze světa tance patřilo pokračování dokumentu o české primabaleríně Darii Klimentové Život v tanci. Tento poutavý snímek Martina Kubaly, mapující uplynulých šest let v životě tanečnice (od roku 2007 do roku 2012), vyhrál nakonec na festivalu Cenu diváka. Režisér a kameraman v necelé hodině zachycuje Dariu Klimentovou na její cestě profesním a soukromým životem, zaznamenává její každodenní rutinu, nádherné taneční výkony, nová setkání (např. s jejím současným tanečním partnerem Vadimem Muntagirovem), cesty po světě, ale i růst její dcery Sabinky, která rok co rok mění názor na to, čím by chtěla v životě být. Daria Klimentová sice již od začátku dokumentu prohlašuje, že s aktivní kariérou velice brzy skončí (cílem dokumentu mělo být právě zachycení jejího loučení s jevištěm), místo toho ale přicházejí nové role, ocenění, výzvy a setkání, díky nimž primabalerína našla nový elán a tancování ji baví snad více než kdy předtím.
Podobný žánrem, ale zcela jiný zpracováním se ukázal dokumentární snímek o ukrajinské primabaleríně z roku 2012 Z nebe zrozená: Primabalerína Elena Filipjeva. Přibližoval vývoj kariéry slavné tanečnice, která začala hostovat jako sólistka v divadle již během studia na konzervatoři a jejíž sláva stoupala raketovou rychlostí. Velmi jí pomohla i baletní legenda Maja Plisecká, která ji prohlásila nejlepší tanečnicí, kterou kdy viděla. Kromě vyprávění samotné baleríny a jejích kolegů diváci v tomto dokumentu viděli dlouhé filmové sekvence z jejích nejzásadnějších rolí (většinou, bohužel, značně nekvalitní).
Velmi zajímavý a také velmi sledovaný byl švédský snímek Tanec z celého srdce, který dokumentuje průběh práce slavného švédského choreografa Matse Eka s kubánským souborem Danza contemporánea de Cuba. Tato profesionální taneční skupina je velmi specifická jak složením tanečníků a jejich originálním stylem, tak situací, v níž musí žít a tvořit. Je to jeden z nejchudších profesionálních souborů na světě, a proto by pro ně hostování takové hvězdy, jako je Mats Ek, bylo za normálních okolností pouze utopickým snem. Choreograf se ale v rámci dobročinného projektu nabídl nastudovat s nimi svou choreografii Casi casa (Apartmán) zcela bez nároku na honorář. Dokument zachycuje nelehký vznik díla, jenž byl provázen mnoha komplikacemi: zcela odlišný způsob práce, na který tanečníci nebyli zvyklí a zpočátku se těžko přizpůsobovali, jazyková bariéra, zranění, finanční problémy, a dokonce politická cenzura, to vše ztěžovalo Matsi Ekovi práci. Nakonec se ale vše stihlo, výsledkem byla úspěšná premiéra v Gran Teatro de la Habana a následné turné po světě. Diváci mají díky tomuto dokumentu možnost poznat někdy až neuvěřitelné pracovní a životní podmínky tanečníků, kteří přes všechny útrapy milují to, co dělají, a pracují ze všech sil. Podle Matse Eka pracují dokonce více než kdokoli jiný v té zemi.
Dalším z řady dokumentů o slavných osobnostech byl krátký film z roku 2012 Divoké umění: Vladimír Malachov v Berlíně. Tento snímek plný nadšení zachycuje projekt, v jehož rámci Vladimír Malachov, slavný ruský tanečník a v současné době šéf baletu berlínské opery, inscenuje flash mob v berlínském Sony Centru. Jeho cílem je dát dohromady skupinu profesionálů, amatérů a dětí, aby společně nacvičili choreografii na hudbu z Hříšného tance a společně ji pak zatančili překvapeným kolemjdoucím v komerčním centru Berlína. Vidíme zde Malachova inkognito na hodině aerobiku, anebo jak se vlní v bocích jako John Travolta, i ženy různého věku a malé baletky nacvičující stejnou sestavu jako zkušení profesionální tanečníci. Po několika týdnech horečných příprav se nakonec flash mob opravdu uskuteční a nutno říct, že nadšení diváků je obrovské.
Velmi koncentrovaným a reflexivním dokumentem je oproti tomu italský pořad William Forsythe: Mysl, tělo, protiklad režisérky Francesky Pedroni. Příležitostí jeho vzniku bylo uvedení Forsythova nového díla Studio #1 (2011) ve Velkém divadle v Brescii, které ho svou atmosférou a krásným prostorem zcela uchvátilo. Při tvorbě Studia #1 tedy vycházel právě z prostředí, v němž se nacházel. V dokumentu zároveň vysvětluje principy své tvorby, která vychází z dispozic tanečníka, je založena na improvizaci, na prostředí, jakož i na zvucích a hudbě. Zajímá ho především proces vzniku díla, vzájemná inspirace s tanečníky a výzkum pohybu jako takového. Velký prostor je proto ponechán také jeho tanečníkům a dalším spolupracovníkům, kteří se již mnoho let podílejí na choreografově zkoumání a spoluvytvářejí inovativní způsob práce, kterým William Forsythe proslul.
Kromě dokumentů nabídl festival Zlatá Praha rovněž zajímavé zfilmované inscenace z různých světových scén. Významnou událostí minulé sezony bylo například stoleté výročí představení Svěcení jara, jehož premiéra byla uvedena souborem Les Ballets Russes v Paříži roku 1913. U této příležitosti bylo v Théâtre des Champs-Élysées (místo původní premiéry) uvedeno představení Les 100 ans du Sacre de Printemps, které natočila francouzská televize ARTE. Během večera vystoupil balet Mariinského divadla z Petrohradu hned ve dvou verzích slavného baletu: první byla rekonstrukcí původní choreografie Václava Nižinského, kterou provedla Millicent Hodson v roce 1987, druhou jedna z nejsoučasnějších verzí v choreografii Sashi Waltz.Opět z Paříže, tentokrát přímo z Opery, byl záznam krátkého baletu Sous Apparence (2012), prvního choreografického pokusu primabaleríny místního baletního souboru Marie-Agnés Gillot. V tomto extravagantním kuse na hudbu Mortona Feldmana, Antona Brucknera a Györgye Ligetiho byli všichni tanečníci i tanečnice na špičkách, vytvářeli různé geometrické obrazce a pouštěli se často do riskantních akcí.
Z celovečerních baletů byl na festivalu k vidění Louskáček v podání baletu vídeňské Opery v choreografii Rudolfa Nureyeva, kterou nastudoval Manuel Legris a Aleth Francillon (o zákulisí tohoto nastudování byl natočen Florianem Gebauerem krátký dokument Louskáček – Za scénou); Romeo a Julie z Mariinského divadla v Petrohradě, jež se zde hraje stále v původní verzi Leonida Lavronského z roku 1940, nebo moderní verze Labutího jezera francouzského choreografa Jeana-Christopha Maillota s monackým baletem. Zlatá Praha nabízí také prestižní premiérové promítání některých filmů, během kterých se mohou diváci setkat s tvůrci snímku a položit jim též několik otázek.
Z pořadů o tanci to byl nejprve slovenský snímek z roku 2012 Tanec mezi střepinami, jenž uvedl jeho režisér a představitel hlavní role v jedné osobě Marek Ťapák. Tento taneční film, který se chystá i do českých kin, znázorňuje příběh zralého muže, jeho setkávání s osudovými ženami a životní peripetie. Spíše než lineární vyprávění je to sled poetických obrazů, záběry krásné slovenské krajiny, útržkovité scény ze života, ale především všudypřítomný lidový tanec. Tančí se na horách, ve světnici, v lese, v krčmě, na poli, ve vodě... Je ale těžké přesně určit čas a prostor, ve kterém se vše odehrává. Hudba a tanec jsou totiž směsí slovenských, maďarských, rumunských, polských lidových písní a rytmů, jedná se o jakýsi výběr toho nejlepšího (či nejefektnějšího) z regionu historického Uherska. Autor filmu Marek Ťapák nabádá diváky, aby v něm nehledali logiku a pouze se nechali unášet krásnými obrazy a působit na sebe emoce, které se film snaží navodit. Obrazy jsou skutečně působivé a taneční výkony interpretů vynikající, větší hloubku či celistvé a realistické zobrazení lidového života však nenaleznete. Druhou premiérou ze světa tance bylo švédské Hip hop Labutí jezero v choreografii street dancera Fredrika „Benkeho“ Rydmana. Již při přečtení názvu tohoto snímku mnohým milovníkům klasiky začne v hlavě svítit varovná červená kontrolka. A v tomto ohledu film skutečně naplnil očekávání. Rudovous je v této verzi drogovým dealerem, labutě jsou prostitutky závislé na heroinu, princova matka a přátelé zase jedou na kokainu. Drogy jsou tedy „kouzlem“, kterým zlý „čaroděj“ všechny ovládá. Jedině princ je takzvaně čistý, může tak bojovat proti zlu a pokusit se zachránit jednu z labutí, do které se zamiloval. Reinterpretace klasických děl dnes již nikoho nijak zvlášť nepřekvapí ani nešokuje, důležitý je ovšem charakter a kvalita provedení. Hip hop Labutí jezero se ale neobejde bez klišé a ani tanečně diváky neohromí, přestože street dance a hip hop jsou jinak velice efektní taneční formy. Z Čajkovského skladby jsou použity jen ty nejznámější melodie, které jsou necitlivě zmixovány a posléze zcela překryty elektronickou a popovou hudbou. Ani několik zajímavých filmových efektů inscenaci nezachrání. Otázkou pouze zůstává, zda chtěl autor svou reinterpretací přilákat ke „klasice“ mladé diváky, či pouze použít známé jméno, aby vzbudil pozornost širokého publika. V každém případě se mu, alespoň ve Švédsku, podařilo zaujmout a jeho inscenace slaví velké úspěchy. Pocty tanečníkům a choreografům aneb Baletní hvězdy na Zlaté Praze
K tradičnímu doprovodnému programu patří cyklus Pocta..., jenž divákům každoročně představí několik významných osobností ze světa hudby a tance, přičemž právě baletu je v poslední době věnován čím dál tím větší prostor.Letos festival divákům nabídl vskutku hvězdné hosty. První Pocta, v neděli 13. října, patřila českým slavným tanečníkům působícím především v zahraničí, Jiřímu a Ottovi Bubeníčkům. Ti do Prahy přijeli, aby vyprávěli o své úspěšné kariéře, kterou ilustrovali mnohými videoukázkami. Zavzpomínali na své začátky na pražské taneční konzervatoři, na první setkání s choreografem Johnem Neumeierem a následné dlouholeté angažmá v jeho hamburském baletu. Neumeier si tato „baletní dvojčata“ velice oblíbil a několik rolí ve svých baletech postavil přímo pro ně – bratři tedy vybrali poutavé ukázky z baletu Illusions like Swan Lake nebo Nijinski, nechyběly ani úryvky z dokumentu Die Ballettzwillinge, který o nich natočila německá televize roku 2003. Následně Jiří promluvil o svém přesunu do Drážďan a začátcích v nové roli choreografa, Otto měl zase prezentaci o tom, jak tvoří hudbu a scénografii pro projekty svého bratra. V závěru diváky nalákali na své chystané pražské představení, které by mělo proběhnout 11. a 12. ledna 2014. Setkání moderoval operní režisér, publicista a přítel bratří Bubeníčků Pavol Juráš, který ovšem v průběhu večera balancoval na pomezí profesionální diskuse a přátelského povídání, během kterého odhaloval i detaily ze soukromého života bratrů, a výsledný dojem byl tedy poněkud rozpačitý. Tanečníci ale svým osobním kouzlem a uvolněností, stejně jako krásnými ukázkami svého umění přesto uchvátili početné publikum, které naplnilo Malý sál Žofína k prasknutí. Taneční legendě 20. století Maurici Béjartovi patřila druhá Pocta Zlaté Prahy. Večerem provázel známý německý producent filmů o umění Reiner Moritz, který se přímo podílel na natáčení některých Béjartových baletů. Vybral tedy několik ukázek velice kvalitních filmů, jimiž ilustroval dílo francouzského choreografa působícího především v Belgii. Jednalo se jak o originální produkce Béjartova Baletu XX. století (např. Svěcení jara natočené roku 1968) a Ballet Lausanne (Louskáček z roku 2001), tak nová nastudování jeho děl baletem pařížské Opery (Pták Ohnivák a Le Bolero, natočeny 2008). Zajímavá byla i ukázka z baletu Židle na motivy hry J.-P. Sartra, v níž tančila Marcia Haydée a John Neumeier. Diváci tak měli jedinečnou příležitost zhlédnout některé vzácné filmové materiály a oživit si originální Béjartovu tvorbu, která ani po letech neztrácí na síle. Vyv
rcholením festivalu bylo alespoň pro milovníky baletu setkání s živoucí legendou, choreografem a šéfem hamburského baletního souboru Johnem Neumeierem. Přijel do Prahy, aby divákům přiblížil svou tvorbu ve vztahu k filmové kameře. Na Zlaté Praze jej uvedla ředitelka festivalu Tanec Praha Yvona Kreuzmannová a vedle ní svého bývalého šéfa přivítala (a na spolupráci s ním zavzpomínala) tanečnice Adéla Pollertová, která byla téměř deset let členkou hamburského baletu. Neumeierova velice pečlivě připravená prezentace obsahovala vzácné ukázky starších i nejnovějších děl, jež pokaždé okomentoval a vždy zdůraznil, čeho chtěl při natáčení svých baletů docílit.
John Neumeier hned v úvodu zmínil, jak důležitý byl taneční film pro jeho kariéru – a vlastně i pro to, aby se tanečníkem a choreografem vůbec stal. Od dětství sledoval v televizi záznamy filmů, v nichž se tančilo, a později díky natočení své první choreografie HQ získal základní ohlasy na svou tvorbu.
S filmem se setkával i nadále jakožto choreograf, třeba při natáčení svého baletu Legenda o Josefovi, který vytvořil pro vídeňský baletní soubor. Ukázku z filmové verze tohoto baletu z roku 1977, jež se natáčela celé dva týdny, pustil jako první pražským divákům.
U této a mnoha dalších filmových verzí svých baletů se chopil také režie a byl si přitom plně vědom, že balet a taneční film jsou dvě značně odlišné disciplíny, s nimiž je třeba pracovat různým způsobem. Při natáčení se tak nebál zásahů do původní stavby baletu, realističtějších kulis a blízkých záběrů, kterými dosáhl větší emocionality a silnějšího působení na diváka. Krásně to bylo ilustrováno například ukázkami z baletu Dáma s kaméliemi, jejíž filmová verze s Marciou Haydée a Ivanem Liškou byla natočena roku 1987. Tuto pak srovnal s pozdějším nastudováním pařížské Opery, která byla natočena z představení v roce 2009. Jsou zde zřetelné rozdíly v neprospěch moderního filmu, který je sice velmi kvalitní, ale poněkud chladnější, pokud jde o emoce.
Ze svých novějších produkcí pražským divákům pustil části ze Smrti v Benátkách z Baden-Badenu (2004) a Malou mořskou vílu, jež byla natočena v San Franciscu roku 2011. Ukázky sklidily nadšený potlesk publika a jistě vzbudily v divácích touhu zhlédnout oba balety v úplnosti.
John Neumeier je velmi charismatickou osobností, má výborný cit pro hudbu a znázornění emocí pohybem, gestem i výrazem.
Ve středu 16. října byl festival Zlatá Praha slavnostně ukončen závěrečným koncertem a předáním cen. Hlavní cenu festivalu Zlatá Praha získal rakouský dokumentární film Cesta životem vyprávějící o životě a díle dirigenta Georga Soltiho. Cenu diváků si odnesl snímek České televize Daria Klimentová – Život v tanci, pod kterým je podepsán režisér a kameraman Martin Kubala. V kategorii Performing arts, tedy hudebních a tanečních pořadů, mezi nimiž jsou i záznamy koncertů, cenu získal snímek Jezero. Studiový záznam slavného baletu v interpretaci choreografa Jeana-Christopha Maillota podle poroty „nadchne diváka strhující interpretací mistrovského díla Petra Iljiče Čajkovského skrze moderní tanec“. Ocenění Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97 má snímek Tanec z celého srdce švédské televize SVT. Tanečnímu publiku nabídl festival jako každý rok mnoho krásných zážitků a setkání. Je to skutečně unikátní akce a nezbývá než se těšit, co nám přinese příští, jedenapadesátý ročník. Festival Zlatá Praha
12.–16. října 2013, palác Žofín
Marie Puchernová
Milý Romane, děkuji za Vaši reakci na mou recenzi i debatu, která kolem ní vznikla pod Vaším facebookovým příspěvkem.…Pokus o introspekci, který v performanci Pěny ztrácí směr