MOVE Fest Ostrava – den třetí a čtvrtý
Třetí den tanečního a pohybového festivalu MOVE fest Ostrava 2014 se nesl opět v čilém tempu workshopů, přednášek a večerních představení. Zatímco taneční lekce ovládly Janáčkovu konzervatoř v Ostravě, k zhlédnutí zajímavých prezentací a špičkových choreografií byli diváci zváni do multižánrového centra Cooltour.
Když jdou umělci do světa
Co potřebuje umělec, rozhodne-li se studovat, tvořit či navázat kontakty v zahraničí? Na tuto a mnoho dalších otázek odpověděla na své přednášce Mgr. Blanka Marková, projektová manažerka a doktorandka v oboru politické a kulturní geografie na Ostravské univerzitě. Přítomným divákům, z velké části umělcům a studentům z různých odvětví kultury, představila možnosti finanční podpory a fungování grantových dotací nejen v zahraničí, ale také v České republice. Po přehledu fondů a organizací, které podporují umělce v jejich tvůrčí činnosti a vzdělávání, se zaměřila především na způsob, jakým přistupovat k psaní grantů, čeho je třeba se vyvarovat a čím se naopak nenechat odradit. Nešlo však o suchou teorii. Blanka Marková má za sebou dlouholetou praxi v tomto oboru, a proto byla schopna poskytnout užitečné tipy, konkrétní fakta či odkazy. Z její přednášky mohli (nejen) umělci či studenti uměleckých škol odcházet s ujištěním, že se nemusí vzdávat svých snů a ambiciózních nápadů, jen je třeba vědět, kam a na koho se obrátit.
Co se skrývá za křehkou krásou baletek
Po přednášce následovalo představení FAiTH, které bylo od začátku festivalu anticipováno videoinstalací s názvem Byla jsem baletkou, umístěnou v galerii Cooltouru. Výpovědi pěti žen, bývalých studentek pražské státní konzervatoře, otevřely mnohá šokující a traumatizující témata a odhalily tvrdé pedagogické postupy a nesmlouvavě nastavená pravidla – dívky je buďto musely bez výjimky splňovat, a potlačit tak svou individualitu, nebo byly, slovy jedné ze zpovídaných, „vyřazeny z procesu“. Následky tohoto vyřazení si v sobě nesly dál, některé z nich hledaly vysvobození v drogách, nebo dokonce myšlenkách na sebevraždu.
Pohybově-vizuální dílo FAiTH se rovněž stalo jakousi zpovědí, ponorem do nitra tanečnice, která je svazována odosobněnými pravidly a strachem z toho, že nedosáhne dokonalosti. Miřenka Čechová a Andrea Miltnerová představovaly dvě tváře baletky, v mnohém se lišící, a přece podobné. Miltnerová, oblečená do baletních punčoch a pomačkané balerínky, se jako rozbitá marioneta rozpohybovala pouze nadrilovanými baletními sekvencemi, do nekonečna opakovala port de bras a tendu, nahlas si počítala, ale zrychlující se tempo cvičení ji nakonec úplně vyčerpalo. Miřenka Čechová, rebelující, a přece bezradná, se snažila najít smysl svých pohybů a dojít k pochopení svého těla. Připomínala dívenku postavenou tváří v tvář tvrdé realitě a nekompromisním požadavkům, které se snaží splnit, ale neví jak. V několika okamžicích se dráhy obou interpretek proťaly, například když společně daly do pohybu jakýsi otočný trám (ne nepodobný kolům pro otroky) nebo, v samém závěru, když obě vstoupily do středu jeviště – zůstala však jen Miltnerová, otočená zády a opět v póze strnulé loutky, zatímco prostorem zněl výčet rolí Taťány Juřicové, bývalé sólistky baletu Národního divadla a pedagožky konzervatoře, která spáchala sebevraždu a jejíž osud inspiroval Miřenku Čechovou k realizaci inscenace FAiTH.
Na působivosti přidával představení nejen skvělý pohybový rejstřík Miřenky Čechové a expresivita Miltnerové, ale rovněž vizuální zpracování – videoprojekce na pozadí, do níž se Miřenka Čechová jako by vpíjela a občas v ní i mizela, či zrcadla evokující prostředí baletního sálu a neustálé sebekontroly.
Diskuse v galerii
Večer zakončila debata s interpretkami představení FAiTH v galerii Cooltouru a rozvinula se do opravdu živého dialogu umělec–divák. Miřenka Čechová objasnila své motivy a důvody, proč se zabývala právě touto problematikou. Bez přetvářky přiblížila, jak to chodilo na konzervatoři za dob jejích studií a jak moc to ovlivnilo ji samotnou a její spolužáky. Jmenovala konkrétní příklady a nebála se syrové pravdy (vyloučení ze školy kvůli váze, potlačování osobnosti atd.). Mezi diváky se objevily i nesouhlasné reakce, avšak díky otevřenému rozhovoru došly obě strany k vysvětlení. Většinu zúčastněných však šokoval fakt, v jak nemilosrdnou mašinerii se může proměnit systém tanečního vzdělávání.
Den čtvrtý
Jízda se superhrdiny
Na čtvrteční večer si MOVE fest připravil dvě taneční lahůdky. První z nich byla pohybová hříčka členů skupiny ME-SA Martiny Hajdyly Lacové a Stana Dobáka. Název SuperNaturals naznačoval mnohé, stejně jako tak trochu záhadný začátek představení, kdy oba interpreti vstoupili na scénu v úplné tmě a nikdo z diváků netušil, co se vlastně bude dít. Když zazněl motiv z původního amerického filmu o Supermanovi a tanečníci se dali do pohybu, ukázalo se, že si SuperNaturals hrají především s kontrastem mezi každodenností či „obyčejností“ a supersvětem komiksových hrdinů. Jak Stano Dobák potvrdil i při besedě po představení, cílem bylo zjistit, jestli lze běžné denní činnosti dělat „super“ a jak by vypadaly v podání superhrdinů. Toto zjišťování pak na jevišti přineslo spoustu vtipných, prekérních a někdy i absurdních situací, tanečníci rozehráli vztah muže a ženy – superhrdiny a superhrdinky –, který nestavěl na dokonalosti a supervýkonech, ale naopak na přiznání slabostí, na nadhledu, recesi a umění nebrat se příliš vážně. A to diváci ocenili, proto se mnozí z nich, soudě podle spontánních reakcí, v komicko-hrdinských situacích poznali.
Po přestávce, kterou vyplnila již zmíněná beseda k inscenaci SuperNaturals, následovala choreografie z dílny Lenky Vágnerové s názvem Jezdci. Toto oceňované představení (např. Taneční inscenace roku 2013) strhlo diváky od samého začátku. Obrovská síla a dynamika, které z něj čišely, nenechaly nikoho na pochybách, že se jedná o výjimečný počin. Tři muži a dvě ženy dokázali na malém prostoru rozehrát výjevy inspirované životem ptáků, jejich volností i zranitelností, krutostí a něžností. Téměř jedinými rekvizitami byly kartonové tubusy, které se v rukou tanečníků měnily v sloupy, křídla, zbraně… Komické scény s výbornou pointou (kupř. krmení mláďat, tanečnice v nohama schoulená v jakémsi vaku jako ptačí mláďátko, které předvede tanec na podpatcích na píseň I Think I’m Crazy) se střídaly se scénami plnými syrového pohybu, který evokoval nemilosrdné přírodní zákony.
V představení Jezdci účinkovali členové taneční skupiny Lenka Vagnerová & Company Andrea Opavská, Ladislav Cmorej, Josef Bartoš a Radoslav Piovarči, kteří předvedli taneční výkony na nejvyšší úrovni, spojené s opravdovým a přesvědčivým výrazem. Součástí představení se však stala také herečka Tereza Voříšková, která se neomezila jen na herecký projev, ale předvedla výborné taneční výkony. Celkovou atmosféru pak dotvořila až mrazivá hudba Ivana Achera a světelný design Davida Alcorta Ruize a Michala Kříže. Důkazem toho, že Jezdci na diváky silně zapůsobili, byl dlouhý potlesk vstoje.
Psáno z festivalu MOVE fest Ostrava, 12. a 13. listopadu 2014.
Marie Puchernová
Milý Romane, děkuji za Vaši reakci na mou recenzi i debatu, která kolem ní vznikla pod Vaším facebookovým příspěvkem.…Pokus o introspekci, který v performanci Pěny ztrácí směr