Francouzský soubor Compagnie Philippe Genty je nepřehlédnutelným fenoménem současného nonverbálního divadla. Soubor funguje již od roku 1968, kdy ho Philippe Genty založil a vstoupil do divadelních sfér jako umělec, v jehož tvorbě se prolínají pantomima, tanec, hra s loutkami. Ve svých projektech úzce spolupracuje s Mary Underwood, s níž dotváří svět dokonalé snové iluze. Imaginaci okořeněnou francouzským šarmem jsme mohli v jediném večeru obdivovat na Nové scéně ND, kde soubor hostoval s představením Nehybní cestovatelé – Voyageurs immobiles.
Genty rád pracuje s různými materiály, s nimiž obzvláštňuje své vize. V Nehybných cestovatelích pracuje s igelitem a papírem. Tyto látky jsou nepostradatelnou rekvizitou, do níž se účinkující zabalují či vybalují; z papíru vznikají loutky a v některých momentech se špička velkého papírového archu letmo dotýká dlaně aktérů a pluje vzduchem jako socha.
Gentyho interpreti jsou herci, mimy, tanečníky a zpěváky v jedné osobě. Provázejí nás neklidnými, surrealisticky laděnými sny, jimiž chvílemi probleskuje tak těžko uchopitelná lehkost bytí. Skupina osmi cestovatelů vylézá z velké krabice, vytahuje z ní papírové nohy, ruce a hlavu; performeři se jako kukly vymotávají z balicího papíru a vydávají se na cestu. Genty pomalu rozehrává svou zdánlivě absurdní hru, která je v podstatě podobenstvím o životě – o jeho vzniku a konci.
Velká krabice se stává lodí pohupující se na rozbouřeném moři z igelitů – v jedné chvíli se hlavy herců objevují s miniaturními těly, jsou natěsněni v malých krabicích a vypadají jako nemluvňata, která se rozmarně poštuchují a budí úsměv.
Poutníci ztroskotávají na poušti a scéna je postupně zaplavena množstvím malých panenek. Vylézají ze zdánlivě nemožných míst – z hlav aktérů, vypadávají zpod sukně jednoho z chlapíků. Všichni směřují k oáze, kterou představuje zmenšená maketa mrakodrapů – naši cestovatelé podléhají iluzi velkoměsta, jeho stresu, shonu a napětí – vše nakonec končí pod vrstvou žhavé lávy představované červeně nasvíceným ingelitem. Spolu se změnou světla se mění výtvarný vjem – vnímáme velké vlnění ledového oceánu, z něhož se vynořuje anděl s červenou květinou. Nastává chvíle ticha, katarze a věčnosti… Usmívající anděl klidně dohlíží na nahá těla zabalovaná do igelitových pytlů a zanořující se do vzbouřených vln.
Genty zachycuje kontrasty našeho bytí a prchlivé okamžiky jeho pomíjivosti – zatavuje je do poeticky laděných obrazů, z nichž vystupují i nemilosrdné pravdy obnažující lidské slabosti, posedlosti a marnosti. Genty nás nechává vstupovat do svých snů – jsou krásné a kruté zároveň. Fascinující je lehkost a hravost, se kterou Genty vytváří dokonalou iluzi – vstupuje do niterného světa fantazie a tak „lehkomyslně“ si pohrává se spoustou nápadů. Působivá je scéna, kdy se loutka papírového poletujícího démona vznáší nad pouští a snaží se vše kolem sebe požrat vyvolává asociaci vnitřního nepokoje, zla a nenávisti.
V závěru se opět dostáváme do pouště, kde cestovatelé zanechávají obtisky svých těl v papíru, jehož šustění pak doprovází jejich tango. Vše je odváto, pouť skončila a můžeme se znovu vydat na další cestu. Můžeme se na ni vydat i sami – vždyť ve snech jsme vlastně nehybnými cestovateli…
Psáno z představení 27. února 2011.
Voyageurs immobiles / Nehybní cestovatelé: Režie: Philippe Genty, Mary Underwood. Hudba: Henry Torgue, Serge Houppin. Světelná režie: Gilles Martiniēre. Nová scéna ND.
Václav Marcol
Známená to tedy, že pouze se znalosti klasického tance se absolvent uplatní špatně nebo dokonce vůbec? Učilo se dosud…Kristýna Slezáková novou ředitelkou Taneční konzervatoře Brno: Dnešní absolventi potřebují k uplatnění kompletní výbavu