Zpřítomněná choreografie – Když tanec existuje mimo tělo

Zpřítomněná choreografie. Foto: Michal Hančovský.

V rámci u nás poměrně zřídka vídaného formátu lecture-performance jsme jako diváci mohli zažít choreografii skrze téměř všechny smysly a nahlédnout na ni jako na entitu, která dokáže existovat nezávisle na lidském těle a pohybu. A tím jsme svým způsobem mohli také vykročit ze zažitých způsobů uvažování, z oněch „krabiček“, které tak často svazují fantazii a určují limity jen proto, že něco bylo určitým způsobem řečeno či prezentováno nebo že nás to tak někdo naučil.

Lecture-performance však rozhodně není novým žánrem, v různých obdobách se objevuje již zhruba od 60. let 20. století a trochu zjednodušeně lze říci, že se jedná o spojení světa umění a akademie. Může v sobě propojovat prvky různých dalších žánrů a přiklánět se více k tradičnímu uchopení akademické přednášky, nebo naopak vyzdvihovat uměleckou složku a sázet na experiment. Ve Zpřítomněné choreografii Orszulik s formátem přednášky nijak zásadně neexperimentoval, mluvené slovo doprovázely praktické ukázky, videoprojekce a prezentace. Na chvíli jsem měla zvláštní nostalgický pocit, že jsem se vrátila do posluchárny a mým primárním úkolem bylo nasávat nové informace, přestože mě prostředí divadelního sálu, stálá přítomnost interpretů na jevišti a živá hudba udržovaly v napětí a očekávání jiných zážitků, než které si pamatuji z běžných přednášek. Co rozhodně kromě samotného formátu lecture-performance stálo za pozornost, byl způsob, jakým choreograf začlenil do performance svůj osobitý styl a jak skrze něj demonstroval různé roviny choreografického vyjádření.

Orszulikovým zájmem bylo soustředit naši pozornost na odpoutání pojmu „choreografie“ od tance a pohybu lidského těla vůbec. Hned ze začátku tedy předložil hlavní téma, tj. zda choreografie může existovat autonomně, a přesto být stále nazývaná choreografií, jakými způsoby toho lze docílit a jak daleko se v tomto výzkumu dostali taneční tvůrci a další badatelé, zejména během posledních desetiletí. Na necelou hodinu jsme se tedy stali posluchači odborného výkladu, naše představivost ale pracovala naplno při neustálém propojování viditelného, slyšitelného, hmatatelného i zcela neuchopitelného a nepřenositelného.

Orszulik jako choreograf a hlavní průvodce stál mimo jiné před nelehkým úkolem poutavě odprezentovat několikastránkový text (a velmi úspěšně, pečlivá příprava byla znát). Následně se věnoval klíčovým počinům v dané oblasti a také osobnostem, které jí zasvětily svoji práci. Teorii pak přímo na jevišti přenášel do praxe. Zaměřil se zejména na tři oblasti – tělo, obraz a jazyk.

Na zhruba čtyřminutové taneční vazbě pro tři performerky (Dorota Hořanská, Angela Nwagbo a Barbora Rokoszová), které na housle doprovodila hudebnice Eva Marťák, jsme mohli pozorovat posun od zpřítomnění tance skrze tělo, gesto, znak, obraz, hlas a psané slovo, až jsme pokročili k myšlenkové reprezentaci či kinestezii (včetně nejrůznějších druhů zápisu choreografických vazeb). I z tohoto důvodu byla taneční kombinace poměrně jasně strukturovaná, repetitivní, tanečnice prováděly pohyby ve stejném rytmu a často se scházely v unisonu. Mnohem jednodušeji se tak celá sekvence převáděla například do textu či fungovala ve videozáznamu.

Pro mne osobně nastal jeden z nejzajímavějších okamžiků ve chvíli, kdy interpretky svou choreografii „četly“ a jejich hlasy se prolínaly a místy zněly stejně uhrančivě jako slavné bulharské vokální sbory. Působivě vyznělo i převedení choreografie do znakového jazyka. Hudba Evy Marťák tvořila podstatnou složku, která pomáhala například i při vizualizaci, v některých okamžicích ale dle potřeby pokorně ustoupila do pozadí. A ačkoli byla Zpřítomněná choreografie spíše monologem, který nevyžadoval neustálou reakci od diváků, na závěr do ní mohli zasáhnout i oni a vyzkoušet si přímo na jevišti některé pohyby, které během performance tak dobře poznali. To přineslo i kýžené ohraničení a smysluplné zakončení večera, který pak plynule přešel ve společnou diskuzi.

Zpřítomněnou choreografii vnímám jako osobitou formu prezentace a shrnutí choreografova zájmu a jeho bádání, jako odvážné vkročení do disciplíny lecture-performance a především jako ideální odrazový můstek pro další tvorbu. Těším se, až budeme moci vidět představení (nebo jakýkoli jiný formát), ve kterém bude choreografie vyjádřena (nebo lépe řečeno zpřítomněna) například jen hlasem nebo ve kterém se budeme pohybovat jen v rovině mentálních obrazů. Tyto vody rozhodně stojí za to probádat a věnovat jim samostatnou tvůrčí kapitolu.

Zároveň by se nyní po premiéře dalo polemizovat nad tím, do jaké míry autor uplatnil během pár minut trvající pohybové vazby vlastní choreografický potenciál. Musíme však vzít v úvahu jeho práci na celém konceptu projektu a také fakt, že se tato krátká pohybová sekvence během večera překlopila do několika verzí, pro které bylo nutné připravit odpovídající základ.

Tak kupříkladu pro verzi ve znakovém jazyce spolupracoval Orszulik s profesionálním tlumočníkem, stejně tak v případě notací musely být vypracovány potřebné zápisy, které – zejména u Labanovy notace – jsou poměrně náročné na čas a detail. Zřejmá byla intenzivní spolupráce mezi interpretkami, choreografem a hudebnicí. Ti na sebe intuitivně reagovali a doplňovali se, což je věc, která se nestane přes noc. Zároveň nepopírám, že stávající podoba Orszulikovy lecture-performance má ještě své rezervy a mohla by se rozvíjet i dál.

Osobně bych uvítala ještě jasnější a možná výraznější úvod a závěr, něco, co by diváka vtáhlo do atmosféry silněji (ne však násilně) než jen příchod přednášejícího na jeviště. To samé platí i o závěru, který i přes diskuzi a interakci s publikem vyšuměl do ztracena. Možná to ale bylo záměrem, jak udržet celou událost co nejvíce civilní a blízkou akademické přednášce a jaksi mimo běžné zvyklosti divadelního představení, které začíná úderem zvonku a končí oponou. Tady asi záleží na vnímání každého z nás, na zkušenostech a schopnosti se na interprety napojit.

Na Zpřítomněnou choreografii jsem přicházela s velkou zvědavostí a snažila se nevytvářet si přílišná očekávání. Když jsem večer opouštěla divadlo, kromě doznívajícího zážitku a hlavy plné nových informací ve mně rezonovala i známá věta: Question everything! Hranice našeho vnímání nás totiž často svírají těsněji, než si uvědomujeme, a ptát se a rozšiřovat je otevírá další možnosti a nové světy. Eduard Adam Orszulik dal, mimo jiné, další příležitost klást si otázky, třeba jak velkou moc mají představy, a to nejen co se tance týče. Neboť všechno, co kolem sebe vidíme, bylo dříve něčí myšlenkou (anebo ne?).

Psáno z druhé premiéry 12. září 2021, Divadlo Archa.

Zpřítomněná choreografie
Choreografie: Eduard Adam Orszulik
Koncept a dramaturgie: Tereza Richterová a Eduard Adam Orszulik
Performeři: Barbora Rokoszová, Angela Nwagbo, Dorota Hořanská, Eva Marťák
Hudba: Eva Marťák
Kostýmy: Mikuláš Brukner
Produkce: Petr Kiška
Vizuál: Matouš Marťák
Supervize: Jan Kodet