Výročí: Abrahámoviny Petra Zusky

Petr Zuska. Foto: Jakub Fulín.

Autor Lucie Dercsényi

Dnes, 3. srpna 2018, oslavuje životní jubileum tanečník a choreograf Petr Zuska. K tanci, který se stal jeho životním posláním, se dostal ve Vysokoškolském uměleckém souboru. Tehdy mu múza Terpsichoré učarovala natolik, že se rozhodl tanečnímu umění věnovat profesionálně. 

Počáteční profesní zkušenosti získal v Pantomině Ladislava Fialky v Divadle Na zábradlí (1987–1989). Výrazně ho ovlivnilo setkání s Pavlem Šmokem, v jehož souboru působil nejprve jako sólista (1989–1992) a později, od roku 1994, jako hostující umělec. Na dozrávání Zuskovy osobnosti mělo rovněž významný vliv studium choreografie a režie neverbálního divadla na HAMU, které ukončil v roce 1994. 

Svou cestu k tanci si opravdu poctivě vyšlapal, jeho talent, cílevědomost, píle a odvaha se otiskly nejen v jeho kariéře tanečníka, ale i choreografa. I když nevystudoval taneční konzervatoř, dokázal se výrazně prosadit v Baletu Národního divadla (1992–1998) a za své výkony obdržel dvakrát Cenu Thálie (1993, 1997). V roce 1998 odešel za novými zkušenostmi – jednu sezonu strávil v Mnichově, další v Augsburgu a na přelomu nového milénia získal smlouvu sólového tanečníka v Les Grands Ballets Canadiens v Montrealu. Nejenže se prosadil jako interpret, ale upozornil také na svůj choreografický vklad v Triple Self (1999, Hamburg International Choreographic Competition, ocenění Prix de Perignon) a své hostování v Německu završil inscenací Ways (Semperoper v Dráždanech, 2001). V roce 2002 pak dostal nabídku a výjimečnou příležitost vrátit se domů, do pražského Národního divadla jako umělecký šéf Baletu.  

Nová funkce, nové výzvy

V přelomový moment své kariéry se rozhodl vést nejpočetnější baletní soubor v České republice, ještě několik dalších sezon v něm i tančil a během svého patnáctiletého působení (2002–2017) zde uvedl významný segment svých děl. V repertoáru začal prosazovat díla u nás dosud neuváděná: „Měl jsem pocit, že soubor potřebuje trošku otevřít dveře do světa, a to nejen v rámci národnosti tanečníků, ale i repertoáru. Měl jsem napsaný seznam lidí, kteří by tady měli být, kde by nechyběl samozřejmě Jirka Kylián, který tady už tehdy byl. Z těch světových jmen pochopitelně Nacho Duato, Itzik Galili, William Forsythe, Christopher Bruce, Ohad Naharin. A v podstatě všechna tahle velká světová jména se mi nakonec podařilo na repertoár během těch let dostat.“

S tanečníky ND nastudoval desítky autorských baletů a srdce diváků a odborné veřejnosti si jednoznačně získal titulem Brel–Vysockij–Kryl /Sólo pro tři (2007). 

„Do tohoto představení se otisklo mnoho ze mne samého. Ne během zkoušení samotného, ale během několika předchozích měsíců jsem vytvářel strukturu a dramaturgii s tužkou, papírem a sluchátky na uších, poslouchaje celou tvorbu – tedy zhruba 3x350 písní dohromady. Vybrečel jsem kýble slz,“ vzpomíná na inscenaci, která se hrála deset sezon! 

Zuska spolupracoval i s jinými domácími scénami. V roce 2001 vytvořil pro soubor Laterny magiky ikonický kus Le bras de mer,jenž pak zařadil i na repertoár ND Praha v sezoně 2003/2004. Le bras de mer neboli „mořský záliv“ vznikl ještě během působení Zusky v Montrealu: „Zajímavé na tom je, že překrásnou, dnes notoricky známou hudbu Yanna Tiersena jsem tehdy vyhrabal v nějakém montrealském secondhandu. Celý tento kus se vyklubal z jednoho z nejbolavějších a nejsmutnějších období mého života. V zásadě jde o mé osobní ‚vybití se‘ ze zoufalství, které mě zachvátilo po ukončení druhého nejdelšího a nejhlubšího partnerského vztahu, který jsem zažil. Je to také jedna z mála mých věcí, které jsem sám tančil, a to poměrně hojně.“ 

V Le bras de mer překročil limity neoklasických tvarů, přinesl významové odstíny v postojích, gestech a tělesném výrazu. Do jeho tvorby pronikl s tímto partem jasný a zároveň sytější odstín zachycující jemné záchvěvy duše. Tento kus se objevil i na zahraničních jevištích, a sám Zuska ho tančil dlouho a mnohokrát. Jednou z jeho partnerek byla také Diana Višněva, primabalerína Mariinského divadla v Petrohradě, jež si vybavuje: „V inscenaci jsou chvíle, které se více podobají činohernímu divadlu, kdy se musí dodržet pauza nebo spolupůsobit s předměty. Vždyť v představení jsou účinkujícími také stůl a židle. Bylo třeba naučit se s nimi spolupracovat, jelikož každý pohyb, i jednoduché mávnutí rukou, kterým stíráte prach ze stolu, musí být opodstatněné a musí dávat smysl.“

S vedením baletu ND Praha se Zuska rozloučil s představením Sólo pro nás dva (2017). Při svém odchodu mluvil sice o oddychu a odpočinku potřebných pro načerpání sil, a přitom již dokázal vyvolat lavinu nadšení svou prozatím poslední choreografií Klíče odnikud nastudovanou s tanečníky v Českých Budějovicích (2018). Tento kus je dokladem Zuskovy umělecké vyzrálosti, k níž přes mnohé překážky i některé nezdary během své dosavadní kariéry došel. 

Za redakci TA mu přeji, ať se ho nadále drží bohatá intenzivní obraznost, nechť se mu daří vybrousit mistrovský punc i na dalších dílech, spolu s nezapomenutelnými okamžiky, které se dotknou vašeho srdce...

Poznámka redakce: Jubileu Petra Zusky se věnujeme rovněž ve Speciálním vydání Tanečních aktualit, které se chystá k vydání v srpnu 2018 (Dercsényiová, Lucie: Portrét choreografa). 

Zdroje citací:  Stýblová, Barbora. Sametové odcházení Petra Zusky. IN Operaplus[online], 29. 6. 2017. Dostupné na: https://operaplus.cz/sametove-odchazeni-petra-zusky-velky-rozhovor-operu-plus/

Vondrovic, Tomáš. Trio pro jednoho.Kouzlo baletu a baletní kouzla Petra Zusky. Praha: Grada Publishing, a. s., 2017.