Josef Bartoš

V nové inscenaci VOID se Veronika Knytlová ze skupiny VerTeDance zabývá problémem, jež sužuje lidskou společnost již dlouhou dobu – prázdnotou mezilidských vztahů.

Čas je zkrátka neúprosný. Příběh Věry Untermüllerové, naděje české choreografie druhé poloviny dvacátého století, toho může být ukázkovým příkladem.

V Den boje za svobodu a demokracii jsem měl možnost se zúčastnit již čtvrtého ročníku Tanečného kongresu TANEC.SK 2017 pořádaného Hudobnou a tanečnou fakultou Vysoké školy múzických umení v Bratislavě. Organizátoři symposia vytyčili ústřední téma jako Tradice v inovativních procesech v tanečním umění a ve vzdělávání.

Dvacátý druhý ročník festivalu 4+4 dny v pohybu odstartoval v prvním říjnovém týdnu a v jeho třináctidenním programu lze nalézt pozoruhodná díla především zahraničních, v menší míře i českých umělců. Jedním z lákadel akce bylo uvedení inscenace Vakuum švýcarského choreografa alžírského původu Philippa Saira.

S Evou Blažíčkovou jsme se potkali při příležitosti výročí Konzervatoře Duncan Centre, která otevřela své brány v září tohoto roku již po dvacáté páté. Její životní dílo bylo výsledkem dlouhodobých snah, které se nakonec zhmotnily těsně po sametové revoluci v roce 1992.

Název nové premiéry režiséra Víta Neznala Chyba ve mně vyvolal velmi rozporuplné pocity. Zpočátku mi na mysli vytanula otázka, zda není chyba na představení s názvem Chyba vůbec chodit. Vzápětí jsem však tuto myšlenku zahodil jako nesmyslnou, nicméně mě napadla další úvaha, a to zda není chyba o Chybě jako o chybě vůbec přemýšlet. V tu chvíli jsem pochopil, že se tvůrci tématem trefili přímo do černého.

Konzervatoř Duncan Centre uzavřela školní rok třídenními oslavami 25. výročí existence školy.

S předním českým choreografem Michalem Záhorou jsme se potkali po repríze jeho autorského díla s názvem DEVOID v pražském divadle Ponec. 

Podzim je v současném tanci vždy perným obdobím, čemuž nasvědčuje i letošní sezona; jen během října byly uvedeny premiéry čtyř našich předních souborů, z toho tři v devítidenním časovém rozmezí. 

Češi a Slováci si byli vždycky tak nějak blízko. Mají společnou historii, podobnou zeměpisnou polohu, téměř totožný jazyk a kulturní tradice, ale i společenskou strukturu.