S Michalem Záhorou o nadcházející premiéře se záhadným názvem Pulsar

Pulsar. Foto: Vojta Brtnický

Autor Josef Bartoš

Tvá nová premiéra má poněkud tajuplný název: Pulsar. Kde ses pro své nové představení inspiroval?
Těch inspiračních zdrojů je několik. Tím primárním byl můj sen, což může znít banálně, ale byl to jeden z těch snů, které si pamatujeme celý život. Byl to pouhý hlas, který ke mně promlouval… ale byl to velmi intenzivní snový zážitek, taková snová vize. K tomu se pak přidal další inspirační zdroj, a to kniha Tao fyziky od amerického vědce Fritjofa Capry, který dává do souvislosti duchovní přesah spolu s nejnovějšími poznatky vědy. V podstatě říká, že se nám může zdát, že věda i víra jdou zcela opačnými směry, ale přitom se ve svém důsledku nakonec propojují a mluví stejným jazykem. Třetím zdrojem je pak můj všeobecný zájem o prostor a vesmír.

A co tedy znamená název Pulsar?
Pulsar je hvězda, na které dochází za obrovských teplot a tlaků k velmi komplikovaným procesům. Při nich pak vznikají veškeré prvky, ze kterých je složen veškerý náš vesmír, včetně našich těl. Velmi se inspiruji například v díle astrofyzika Carla Sagana, který říká, že jsme složeni z hvězdného prachu. Naše lidská těla jsou tvořena z prvků jako například uhlík, které původně vznikaly ve hvězdách a následně byly vymrštěny do prostoru. Pulsar tedy vnímám jako místo, ze kterého pocházíme, ve kterém jsme kdysi dávno byli.

V obsazení Pulsaru se objevují velmi mladí lidé, konkrétně tři mladé studentky z Konzervatoře Duncan centre. Co tě vedlo k tomuto výběru interpretů?
Já se takových spoluprací rozhodně nebojím. V mém předchozím díle Diptych tančil dokonce netanečník, což téměř nikdo nepoznal. Naopak taková spolupráce může přinést nové kvality, zdroj inspirace i jiný úhel pohledu. 

Dneska jsme tě viděli na jevišti, v Pulsaru však sám neúčinkuješ. Jak se cítíš v roli choreografa bez možnosti předat sdělení vlastním tělem?
Je to první skupinová věc, na které pracuji a cítím potřebu stát vně a pozorovat zvenčí, jakým způsobem je třeba tu choreografii řešit, jak ji uchopit. Má to ale i svá úskalí. Jsem zvyklý tvořit skrze sebe. Když tančím, tak přesně vím, co je třeba. V této pozici mi chybí osobní zkušenost a pracuje mnohem více racionálno než intuice, což mi zcela nevyhovuje. Teď se tedy nacházím ve fázi hledání kompromisu, balancování mezi těmito póly.

Zároveň nová premiéra přichází poměrně záhy po ukončení činnosti souboru NANOHACH.
Pro mě je to určitě nový začátek. Všechno se změnilo. Momentálně se nacházím v situaci, kdy se můžu rozhodovat umělecky i organizačně sám za sebe.

A jaké jsou tvé vize a plány po premiéře?
Po premiéře doufám, že budeme hodně reprízovat. Zároveň začneme pracovat na novém představení, které se bude rodit během celého roku. A to je opět úplně jiný případ – jedná se o duet pro jednoho tanečníka, tentokrát pro mě samotného, a pro violoncellistu.

Michal Záhora (*1979) absolvoval Konzervatoř Duncan centre (2003). Působil mimo jiné v norské skupině Carte Blanche, v souboru Roberta Zappaly v Itálii a ve Scottish Dance Theatre. Ze spolupráce s domácími choreografy jmenujme např. představení Jade a Danse Macabre (chor. Jan Kodet) a umělecko-pedagogický projekt Špalíček Bohuslava Martinů (chor. Eva Blažíčková). Michal se dlouhodobě zaměřuje na svoji choreografickou tvorbu, které se věnoval zejména jako člen souboru NANOHACH (2005–2016). Během jedenácti let vytvořil sedm autorských děl (kupř. Synchronicity, Resonance, Orbis pictus, Diptych, DEVOID). Byl nominován na nejrůznější ceny ve svém oboru: Cena Sazky za objev v tanci, Thálie, výroční ceny Opera Plus. Vedl semináře na London Contemporary Dance School – The Place (Londýn), Rambert School of Ballet and Contemporary Dance (Londýn), Scottish School of Contemporary Dance – The Space (Dundee). V letech 2009–2013 byl ředitelem Konzervatoře Duncan centre. Vyučoval také na Janáčkové konzervatoři v Ostravě (2016–2017) a od roku 2017 je znovu pedagogem na Konzervatoři Duncan centre.