Autobiography – McGregorův genom na scéně

Autobiography (Rebecca Bassett-Graham, Travis Clausen-Knight). Foto: Richard Davies.

Autor Zuzana Rafajová

Zatímco tradiční baletní soubory si během léta užívají očekávaného volna, na nezávislé taneční scéně se na divadelní prázdniny příliš nehraje. Do londýnského Sadler’s Wells se tak na konci července vrátil soubor Wayna McGregora Wayne McGregor Company se svou poslední premiérou Autobiography.

McGregor působí v taneční sféře skutečně jako zjevení z jiného světa. Jeho fascinace technologiemi, neurologií, biomechanikou či umělou inteligencí se na první pohled zdá se světem umění téměř neslučitelnou. Experimenty a balancování na hranicích mezi různými univerzy se ovšem choreografovi vyplácí a nejinak tomu bylo i u jeho posledního díla Autobiography, které se ve svém principu pouští až do hlubin lidského bytí, do jedincova genetického kódu.

Označí-li se dílo autobiografií, dá se očekávat, že se jeho tvůrce rozhodl bilancovat a vyprávět svůj životní příběh. McGregor ale odmítá kontinuitu čisté narace a místo toho se v přípravě zaměřil na třiadvacet pro něj signifikantních životních bodů. Ať už se jednalo o vzpomínky, emoce, inspirativní knihy, osobnosti či zápisky k jeho starším choreografiím. To vše přetavil do čistého, ryzího pohybu, čímž vznikla jakási databáze tanečních vazeb rozčleněná do dvaceti tří dílů, přičemž zvolené číslo není náhodné, zastupuje počet párů chromozomů tvořících lidský genom. Ten svůj si v celé šíři nechal McGregor zmapovat a na jeho základě vznikl počítačový algoritmus, který udává tvar výsledného představení. Fixní konstantou je pouze úvod a závěr, střed se skládá z částí onoho třiadvacetidílného choreografického kompendia, pokaždé v jiném sledu, jiné kombinaci i odlišném obsazení, díky čemuž vzniká unikátní, živý organismus fungující na stejných principech replikací, kombinací a permutací jako samotná genetika.

Z dramaturgického hlediska se takový krok jeví být téměř plánovanou sebevraždou. Bere totiž tvůrci z rukou otěže, kterými by mohl představení ovládat, vyvážit, ať už jde o střídání sborových částí s komorními duety, či gradaci hudební dynamiky, což může mít za následek rozmělněný, nejasný výkřik do tmy. U Autobiography ale k rozpačitostem nedochází a přistoupíme-li na skutečnost, že ani svůj genom si člověk nevybírá, dává smysl, že je dílu dána stejná svoboda tvorby konečného obrazu. Protože například i primárně naprosto absurdní kombinace syrové, téměř neurvalé kompozice mladé hudebnice Jlin (mimochodem původně studentky matematiky) s jemně vycizelovaným barokním concertem grossem A. Corelliho dává nakonec dokonalý smysl.

Neuvěřitelná síla Autobiography tkví zejména v její komplexnosti. Přísně racionální principy ukotvené v samotném centru genetického kódu s triplety striktně párovaných nukleových bází dávají choreografii řád a intelektuální strukturu. Současně ale splývají s hlubokými, silně lidskými emocemi, jež jsou v podstatě člověka zaryty patrně se stejně nesmlouvavou jistotou. Části se všemi deseti tanečníky na jevišti mají svou pomalu se vyjevující strukturou potenciál stát se potravou pro vaše šedé buňky mozkové, osamocené duety, ať už niterně křehký ženský, či výbušnou brutalitou rezonující mužský, dovedou naopak vyrazit dech pořádnou ranou na solar.

Obdobným rozpětím disponuje i McGregorův taneční slovník od extrémní, expanzivní atletičnosti po drobnější, do sebe obrácené prvky, od vykalkulovaně mechanických pohybů geometricky členících prostor až po dětsky praštěná gesta.

Tradičně silným prvkem a v pravém smyslu partnerem inscenace je pak scéna Bena Cullena Williamse sestávající ze světelných, na špičku obrácených pyramid zavěšených u stropu, a zejména opět naprosto fenomenální light design Lucy Carter.

McGregorova autobiografieje bezpochyby zážitkem a neopakovatelným (doslova) výletem do choreografovy spletité a dost fascinující mysli. Je neskutečně zajímavé sledovat, kudy se jeho myšlenkové pochody ubírají, jak o pohybu, jeho vzniku a příčinách uvažuje, jak moc je v jeho práci cítit racionální uvažování, aniž by došlo k absenci emocí. V prezentaci svých pohledů na taneční umění je suverénní, důkazem jeho inteligence ovšem budiž, že je nevnucuje ani se s nimi bezobsažně nepředvádí. Je ale rovněž možné, že jsem mu na všechno jen příliš snadno skočila a zaslepena nadšením mohu být i poněkud neobjektivní.

Psáno z představení 27. července 2018, Sadler’s Wells, Londýn.

Autobiography
Koncepce, režie a choreografie: Wayne McGregor (v choreografické spolupráci s tanečníky)
Hudba: Jlin (doplněno o skladby H. Gudnattir Zelienople, A. Corelliho, C. Nicolaie, R. Sakamota a M. Richtera)
Scéna: Ben Cullen Williams
Světla: Lucy Carter
Kostýmy: Altor Throup
Dramaturgie: Uzma Hameed
Algoritmus: Nick Rothwell
Světová premiéra: 4. 10. 2017, Sadler’s Wells