S Lenkou Flory o KoresponDance – „Chci přinášet tanec blíže lidem.“

Lenka Flory.

Autor Marie Vejvodová

Bývalá tanečnice a choreografka Lenka Flory sice trvale žije v Itálii, je ale jednou z organizátorek festivalu současného tance a nového cirkusu KoresponDance, který proběhne 12. až 14. 7. v prostorách Zámku Žďár nad Sázavou. Letošní festival zve například na jedinečná novocirkusová čísla z Katalánska nebo Francie, Lenka Flory se ale nejvíce těší na spolupráci s vysočinskou komunitou. Zapojit místní obyvatele a přiblížit jim současný tanec je jedním z hlavních cílů festivalu i její současnou náplní práce a Lenka Flory se o to snaží jak v Česku, tak v Itálii.  

S jakou vizí jste připravovali letošní festival?
Snažíme se současný tanec přiblížit dvěma na první pohled zcela odlišným skupinám: profesionálům z domova i zahraničí a místním obyvatelům, kteří by na taneční představení jen tak nevyrazili. Proto vybíráme inscenace s vysokou kvalitou, která zaručí jejich přístupnost i nezasvěceným divákům.

Jaké máte od místních lidí na festival odezvy?
Ze začátku byli skeptičtí. Nejen proto, že se jedná o festival zaměřený na současný tanec, ke kterému si Češi stále ještě hledají cestu, ale částečně i proto, že se odehrává na Zámku Kinských, k němuž lidé ještě nemají vyjasněný vztah. Důvěra k festivalu se postupně a každým rokem trpělivé práce pomalu zvyšuje, především díky zapojení místních obyvatel do projektů a představení.

Jak s místními pracujete?
Oslovujeme je celou řadou projektů, kterých se mohou aktivně nebo pasivně zúčastnit. Velkou výhodou je, že se festival koná venku, a umožňuje tak spontánnější propojení volné zábavy a představení. Lidé mají občas strach vstoupit do uzavřeného prostoru divadla. Když je vystoupení neoslovuje tak, jak si představovali, cítí se v pasti. Snažíme se bourat hranici a strach, který místní lidé z jevištního tance někdy mají. K pravidelným aktivitám festivalu patří komunitní projekty, v nichž profesionální, často zahraniční, choreograf nebo režisér spolupracuje s vybranou místní komunitou, projekt Škola tančí, který propojuje program místních základních škol s prací profesionálního choreografa, nebo týdenní letní tábor, který každoročně seznamuje padesátičlennou skupinu dětí z celé republiky s tréninkem tří disciplín – tancem, divadlem a novým cirkusem.

Takže si vychováváte zejména mladé diváky?
Nejen. Loni jsme například produkovali velký projekt s mexickým souborem Foco al Aire. Desetičlenný soubor strávil tři týdny ve Žďáru ve spolupráci s dvaceti seniorkami ze Žďáru a Jihlavy (ve spolupráci se Senior Pointy v obou městech a krajským odborem sociálních věcí). Projekt zafungoval a panovala oboustranná harmonie. Dvacet žen „over 65“ pak vystoupilo v půvabném představení s místní dechovkou Zelenohorští muzikanti. Projekt měl na Vysočině velmi pozitivní ohlas.

Jak se festival změnil přesunem z Prahy do Žďáru nad Sázavou?
Donutilo ho to vyhranit se a odlišit od ostatních českých tanečně-pohybových festivalů.

Čím je tedy KoresponDance výjimečný?
Specifické pro něj je, že pracuje převážně s open air a site specific jevišti. Spolupracuje s místními lidmi, jeho program je přístupný jak profesionálům, tak rodinám s dětmi, a často se také festivalová představení připravují zámku přímo na míru . Například umělci Billy Mullaney a Niels Weijer vytvořili svůj Corridor Piece pro zámeckou chodbu.

Co si outdoorový festival počne, když nepřeje počasí?
To je samozřejmě něco, co si nikdo nepřeje. Každým rokem řešíme takzvanou „mokrou variantu“ a v krizové situaci se festival musí přestěhovat podle dohody buď do místního kulturního domu, nebo na zimní stadion.

Festival se soustředí i na nový cirkus, který v posledních letech zažil velký boom. Stále se těší takové oblibě?
Ano, představení nového cirkusu nebo jakéhokoliv typu urban-street style zajímá mladou generaci a má velký úspěch. Plánujeme do zámku open styles battle pod vedením Kristiána Mensi za účasti mezinárodní poroty. Věříme, že mladou generaci tanečníků a diváků přiláká do Žďáru a usnadní jim cestu i k dalším vystoupením.

Proč myslíte, že je nový cirkus tolik oblíbený?
Lidé chtějí vidět to, co sami neumí, virtuozitu. Takovou reality show, risk. Současný tanec oproti tomu často navozuje každodenní situace a někdy v takové bravuře, že divák ani nemá pocit, že je v divadle. Často si ale bohužel neuvědomí, že virtuozita je právě v tom, že bez symbolů a popisů oslovují ty nejpodstatnější a často neuzavřenější city, které si každý střežíme hluboko v nás.

Čemu se vy kromě festivalu v současnosti věnujete?
Cítím stále větší potřebu věnovat se místní komunitě a přinášet tanec blíže lidem, kteří s ním nemají nic společného. V Umbrii jsem spoluředitelkou rezidenčního programu HOME I Centro Creazione Coreografica, poskytující rezidence choreografům, kteří pracují s místními lidmi. Také provozuji B&B, chovám slepice a starám se o městské záhonky.

Mají lidé vůči tanci předsudky?
Myslím, že ano. Tanec je médii často představován jako soutěživá, ambiciózní, udřená, emotivní a hloupá disciplína. Z každého v tanci určitě kousek je, žádný z jmenovaných elementů ale není hybnou silou oboru. Vizuálně je pak tanec často spojován s estetickou krásou, ladností, ženskostí, hudbou a kostýmem. I toto jsou dvě stě let stará klišé, která současnému jevištnímu projevu nijak nepomáhají.

Co myslíte, že může tanec lidem v každodenním životě přinést?
Situace z umělecké tvorby se mohou aplikovat na každodenní život. Je jich mnoho a často je s tancem ani nespojujeme, třeba jak je důležité mít vlastní místo v prostoru a ve skupině lidí, spolupracovat a otevřít se neznámému, překonat nejistotu ve prospěch ostatních, otevřít se vlastním pocitům a uznat jejich důležitost, orientovat se v prostoru a předvídat pohyb druhých, mít důvěru v neznámého člověka nebo třeba komunikaci beze slov. To vše má pak pozitivní psychosomatický dopad na každého, kdo se nebojí to zkusit.

Lenka Flory

Tančila s Chamber Dance Studio v České republice, s Czurda Tanztheater v Německu, Ultima Vez a Ernesto v Belgii. V roce 1993 se vrátila do Prahy a učila techniku současného tance na Konzervatoři Duncan Centre. O rok později založila a vedla Progressive European Dance Theatre Project, z kterého se v roce 1996 stal mezinárodní festival Confrontations, který se do roku 2003 odehrával v Praze. V roce 1995 založila studentský soubor Duncan, který později transformovala do mezinárodní skupiny Deja Donne pod uměleckým vedením Simone Sandroniho a Lenky Flory, která působila v Praze do roku 2005. 

V roce 2006 soubor přesídlil do italské Perugie. Od roku 1997 má Lenka Flory na starosti režii, scénografii, produkci a distribuci Deja Donne. Jako hostující choreograf působila na American Dance Festival v roce 1996, dále jako poradce režisérky Ghislaine Bodington v roce 1999 při International Sommertheater Festival Hamburg‘s International Encounter a řídila International Dance Encounter na Aarhus Festuge v Dánsku v roce 2002. V roce 2007 byla pověřena Andee Scot and Fuse Box Festival v texaském Austinu k vytvoření inscenace All the Stories You Have Been Telling Me. Ve stejném roce v Ljubljani nastudovala Earth pro En-Knap Group.

Od roku 2005 se soustředí na proces tvorby pro mládež ve spolupráci se základními a středními školami v různých evropských zemích jako R.A.P. for Children (Praha, Londýn, Ludwigshafen, Stuttgart, Perugia, 2006, 2007); Progetto Spettacolo Umbria (2007, 2008) a velký projekt pro mládež Anna Tanzt v Bayerisches Staatsballet v Mnichově (2009, 2010).

V současnosti je jednou z vedoucích festivalu současného tance a nového cirkusu KoresponDance, který vede spolu s Marií Kinsky na Zámku Žďár nad Sázavou. Trvale žije v italské Umbrii, kde se podílí na programu, který poskytuje rezidence italským a zahraničním choreografům pracujícím s místními lidmi.  

Zdroj: https://www.narodni-divadlo.cz/cs/umelec/lenka-flory