Zjasněná noc – představení Baletu Praha

17. 3. 2009 reportáže

Autor Jana Bitterová

V neděli 1. března 2009 se v Divadle v Dlouhé slavilo. A protože se jednalo o „narozeniny“ baletního souboru, oslavovalo se jak jinak než představením. Uplynulo 45 let od zrození Baletu Praha, skupiny, která se díky svému novátorskému přístupu stala významnou kapitolou v dějinách československého baletu. Otci mu tehdy byli Pavel Šmok a Luboš Ogoun, který se bohužel tohoto výročí nedožil a představení bylo věnováno právě jemu.
Díky tomu, že Balet Praha má své pokračovatele - soubor s názvem Balet Praha / Pražský komorní balet Pavla Šmoka odkazující na obě etapy vývoje skupiny, mohli diváci zhlédnout jinde již neuváděné choreografie Pavla Šmoka Stabat a Zjasněná noc. Program doplnili Divocí koně současné umělecké vedoucí Lucie Holánkové.
Šmokovo taneční zpracování části díla Stabat mater Antonína Dvořáka mělo svou první premiéru 18. listopadu 1995. Ani po více než třinácti letech však neztrácí na působivosti. Choreografie plná sepjatých a k nebi napřažených rukou, k zemi se sesouvajících těl, krutých ran a póz odkazujících na ukřižovaného Krista. Tanec, který podtrhuje závažnost Dvořákovy hudby. Interpretace nového Baletu Praha byla celkově dobře zvládnutá a působila procítěně, i když ve kvalitě tanečních výkonů a přesvědčivosti výrazu byly mezi jednotlivými členy souboru, především v jeho mužské části, rozdíly. Choreografie rozhodně nestaví na synchronním pohybu, rychle se v ní mění počet i formace tanečníků. V určitých momentech však byly znát nepřesnosti provedení. Snad byly způsobeny premiérovou nervozitou a věřím, že pro další reprízy budou „vyčištěny“.
Následující choreografie, která dala jméno celému večeru, byla i jeho vrcholem. Zjasněnou noc na stejnojmenný smyčcový sextet Arnolda Schönberga vytvořil Pavel Šmok pro premiéru v roce 1986. Večer roku 2009 ji tančila Lucie Holánková, David Stránský a Alexandr Volný, kteří interpretaci herecky vypjatých rolí excelentně zvládli jak po výrazové, tak po technické stránce. Lucie Holánková představovala židovskou dívku, která po skončení války přiznává svému milému (David Stránský), že v nacistickém ghettu milovala spoluvězně (Alexandr Volný) a čeká s ním dítě. Nutno zmínit zajímavý light design, který podporoval rozdělení příběhu do dvou časových rovin (poválečná doba a dívka se spoluvězněm v ghettu).
Po dramatických dílech Pavla Šmoka bylo nasnadě zařadit odlehčenější kus. A Divocí koně Lucie Holánkové takovou choreografii bezpochyby představují. Díky své bezstarostnosti a chytlavému hudebnímu doprovodu známých písní Jaromíra Nohavici jsou divácky velmi vděční. Kdo by však v tanci chtěl nalézt hlubší obsah, hledal by zde marně. Pohybové vyjádření následuje slova textu, a tak když Nohavica zpívá „…měl raz chlopek švarnou robku a ta robka teho chlopka rada nimjala…“ tanečnice s šátkem na hlavě s pomocí značné gestikulace „nemá ráda chlopka“ či při písni Na dvoře divadla tanečník představující komedianta v kostýmu krále poskakuje v půlkruhu lidí se škraboškami. Nejzdařilejší částí Divokých koní byl úvod vytvořený na píseň, podle níž byla celá choreografie pojmenována. Tanec s hudbou velmi dobře korespondoval, evokoval charakter běhu divokých koní, a při tom nepůsobil příliš popisně. Navíc velmi příjemně a zajímavě působilo nasvícení, při kterém byly vidět pouze siluety tanečníků.
Celkově byla „oslava“ 45. výročí založení Baletu Praha příjemným kulturním zážitkem a současný soubor v představení ukázal své interpretační kvality a potenciál pro budoucnost. Tím, že Balet Praha / Pražský komorní balet znovu uvádí na jeviště choreografie Pavla Šmoka, dává divákovi možnost zhlédnout jedinečná díla, která, ačkoliv v kontextu dnešního tanečního dění už nejsou novátorská, jsou bezesporu kvalitní a zajímavá. Je však škoda, že Balet Praha nemá větší příležitost dostát svému poslání z původních myšlenek souboru, kterým bylo hledání nových a neotřelých choreografických i inscenačních postupů. Bylo by určitě vítané a vhodné, kdyby vedle nadčasových Šmokových choreografií mohla dramaturgie zařadit i odpovídající současná díla.