Silvestr s baletem ND Brno

24. 1. 2011 reportáže

Autor Denisa Šmídová

Sedám si na své místo v prvním pořadí „Mahenky“, dvě lóže od míst vyhrazených vedení baletu, která pro dnešek obsadili umělecká vedoucí Lenka Dřímalová, pedagog Gustavo Bessera a Giovanni di Palma, který v Brně připravuje nastudování Stvoření světa Uweho Scholze pro lednovou premiéru. Mezi ostatními diváky se objevují „známé tváře“ fanoušků baletu, komparsisté Janáčkovy opery i pedagogové Taneční konzervatoře Brno a společně čekáme, až se v 17 hodin otevře opona a začne program. Ten nám zvěstuje tentokrát zdarma rozdávaný lístek papíru s fotografií Ivony Jeličové opřené o gigantickou sklenici na šampaňské. (Proč byla na fotografii na plakát i program představení zvolena právě Ivona, mi zůstalo utajeno, neboť se jako jedna z mála členů souboru v žádném čísle večera nevyskytla. Možná, že právě tento fakt byl důvodem:-).) V sedmnáct hodin se opona zatím neotevírá, avšak na forbínu projdou diváky přivítat dva moderátoři večera, Tomáš Sagher a Jakub Przebinda. První scénka, kdy Sagher předstírá „neočekávaný problém“ v zákulisí, který nadvakrát odbíhá vyřešit, aby nechal publikum „zabavit“ kolegou, který na forbíně zůstane nerozhodně a mlčky stát, je aspoň dle mého názoru poměrně vtipná, dvojice vysoce překonává dřívější pokusy o moderování gala či soutěží jinými herci. Diváctvo se sice zatím ještě příliš nebaví, ale snad se jedná pouze o pomalejší „rozjezd“ představení. Vzápětí už přichází první taneční číslo, It’s a Man’s World americké soulové legendy Jamese Browna a choreografky Markéty Habalové. Jedná se, jako ostatně v mnoha případech po celý večer, o choreografii vzniklou pro jeden z ročníků Choreografického ateliéru pořádaného v divadle Reduta. Přesunem na větší scénu, a zejména nedokonalostí v práci se světly, kdy tanečníci Jan Fousek a Michal Pimek zůstávají příliš často ve tmě, světelný kužel je na jevišti marně a zmateně hledá a některé skeče jednoduše nejsou vidět, nevyzní bohužel toto číslo, založené na karikatuře stereotypů mužského chování, natolik, jak by si samo o sobě zasloužilo. Mírné zklamání z utlumeného efektu „Mužského světa“ slibuje nahradit následující choreografie, moje oblíbená Snídaně šampionů choreografaMarka Svobodníka. Tanečně-herecká etuda pro dva číšníky, jednoho fiktivně a druhého reálně neplatícího hosta je provedená jako vždy výborně, s energií a entuziasmem všech zúčastněných včetně samotného choreografa, leč publikum ani tentokrát „nezabírá“ – neplatí na něj „boxerská“ scéna, vysvětlení názvu čísla „speciálním“ restauračním chodem, ani překvapivá pointa s obrácením rolí; potlesk na otevřené scéně obdrží pouze hostující Burma za likvidaci půllitru piva jedním douškem. V tanečním programu pokračují hosté večera, mistři republiky v electric boogie a finalisté televizní soutěže Talentmania Hybrid’s Crew. Ačkoliv „Hybridi“, jak se jim běžně přezdívá, podávají až neuvěřitelný výkon, zvláště Patrik Ulman zkouší možné i nemožné, aby publikum roztleskal, odezva je velice vlažná a zdaleka nedosahuje ani přijetí, jehož se dostalo druhému z dvojice, šestnáctiletému Zdeňkovi Kremláčkovi, když v průběhu soutěže hostoval v brněnském Janáčkově divadle s ostravským představením U2… Ty taky?

Podobné naladění však u diváků trvá i ve velké části následujícího programu: u loňského dílka Nelky Lazović s názvem Jsme jací jsme, zachycujícího vtipnou scénku prince (hostující Francesco Scarpato) neúnavně, leč neúspěšně nadbíhajícího pomocné síle v hospodě, zamilované do někoho zcela jiného (Marina Zhukovskaya), aby nakonec přišel o koně a skončil ve společnosti dvou převeselých servírek, se publikum chová minimálně stejně odmítavě jako Marina.

Nedoceněná zůstanou i Jatka č. 5, číslo z letošního Choreografického ateliéru pro tři tanečníky (autora Marka Svobodníka, Adama Sojku a Vítka Kořínka) a jednoho herce (dnes hostujícího Petra Bláhu), uvádějící na jeviště rozkošný komplexně uspořádaný zmatek hudby metalové kapely Slayer, jednoho torza výlohové figuríny a velké porce absurdního tanečního humoru, dle mého názoru jedna z nejpovedenějších drobných choreografií posledních sezón. Stejnou dobou už se bohužel začínají mírně vyčerpávat i možnosti dvou moderátorů: nastolený vtípek „není mezi publikem porodník“ poněkud překazí přítomnost skutečného lékaře-specialisty, kterého je posléze nutno udržet stůj co stůj na místě, neboť v zákulisí samozřejmě žádný porod neprobíhá, a použití vtipů kolujících již několik let po internetu i „zábavná“ neschopnost jednoho ze spíkrů vyslovit jméno tanečníka Jeroena Selderslaghse už moderátorský výkon stahují do šedi průměru. Publikum se evidentně v názoru na dvojici již dávno rozdvojilo – jedněm připadá jako jediný vtipný moment večera, druzí nad ní obracejí oči v sloup vždycky, když se objeví. K „rozmražení“ obecenstva dojde až v posledních dvou číslech první části: prvním z nich je fragment z velmi osvědčeného Mariina snu Petra Zusky, kdy se čtyři mužští členové souboru prezentují v dámských sukních v analogii klasického Grand Pas. Číslo obdrží konečně zaslouženou míru potlesku a smíchu publika a je vzápětí vystřídáno podobným, vytvořeným speciálně pro dnešní večer – mužskou alternativou pas de quattre z Labutího jezera. Neskutečný výškový rozdíl jednotlivých interpretů, zcela přirozeně působící pád na začátku (kdo ví, jestli byl skutečně součástí choreografie?) a finále s efektní „likvidací“ lovce s puškou vyvolává po divadle salvy smíchu a se začátkem přestávky číslo označí jako vrchol večera i Giovanni di Palma. První polovina představení je tedy za námi, pokud je libo, můžete ještě jít okoštovat „welcome drink“, který již sice poněkud pozbyl smyslu, ale stále zůstává nedopit, a prosím, udržte si tuhle náladu, zatím tu skoro vůbec nebylo veselo!

Druhá část představení začíná ve svižném tempu číslem Jakstohoven Tomáše Rychetského a Viktora Konvalinky, opět choreografií, která slavila značné úspěchy na jednom z ročníků brněnského Choreografického ateliéru. Osvědčená „směska“ těžce neregulérního běžeckého závodu, během nějž dojde k likvidaci postupně všech účastníků, příchodu „krále“ Michaela Jacksona (tentokrát v podání Jakuba Resslera, třináctiletého semifinalisty soutěže Česko-Slovensko má talent) a konečně „úklidu“ růžových lístků v rytmu Montiho čardáše (v kterém zvláště vyniká báječně „ujetý“ Gianni Attimonelli) na publikum „zabere“ i nyní, přestože Resslerova imitace kupodivu rozhodně není tak dokonalá, jak by se očekávalo, a mě dokonce napadá, že jsem si nikdy nevšimla, jak mužnou postavou vlastně Michael Jackson byl, a přestože diváctvo tleská mnohokrát v průběhu čardáše v mylném domnění, že číslo je již u konce. Po jeho skutečně definitivním odeznění nastupuje druhé dnešní číslo Nelky Lazović, tentokrát ironická „scénka“ z jejího rodného Srbska s názvem Cesta do Bělehradu. Komický skeč o autobusu, na jehož palubě se setkávají zamilovaný pár (Andrea Smejkalová a Vítek Kořínek), jeho žárlivý kamarád (Adam Sojka), stařenka s holí (Zdenka Kerlesová), dotěrná černá kočka (Aki Nishio) a řidič, nevěnující se řádně řízení (autorka), který se zcela pochopitelně záhy vybourá, aby o jeho osazenstvo svedli boj Anděl (Gregor Giselbrecht) a Ďábel (Jeroen Selderslaghs v ženském převleku), tentokrát kupodivu přes své nesporné inscenační a humorné kvality nesklízí stejný úspěch jako při premiéře a zejména travesti-převlek J. Selderslaghse s červeným korzetem a podvazky je na některé diváky zjevně už příliš.

Po dojezdu Nelčina dálkového autobusu se objevuje opětovně dvojice moderátorů a ohlašuje kupodivu a rozdílně s programem poslední číslo, což mě na chvíli uvrhne do strachu, jestli se něco nepřihodilo někomu z „Hybridů“. Přece jenom, v divadle to neznají a brněnská „Mahenka“ disponuje spoustou nejrůznějších schodišť, nečekaně se zavírajících dveří a překážek rozestavených po chodbách… Po chvíli však vychází na jeviště Petr Bláha, aby Saghera s Przebindou upozornil, že „něco“ je špatně. Ačkoliv moderátorský tandem vzápětí přesvědčuje auditorium, že všechno bylo bezezbytku plánováno, příliš se jim to nedaří a jejich podruhé opakované „stepařské“ číslo už by si asi většina diváků s díky odpustila. Pro příště by možná stálo za to moderátorské vstupy poněkud omezit, aby nedocházelo v průběhu večera k „vyčerpání“ témat a sklouznutí jednotlivých scének k předvídatelnosti. Po opět (pro mě těžce pochopitelně) vlažně přijatých Hybrid’s Crew obstará finále večera kankán z divácky oblíbeného baletu Coppélie z Montmartru, obsazený takřka celým přítomným souborem. Přestože působení scény bývá mnohem efektnější v rámci celého představení, kdy je na ni divák odpovídajícím způsobem „nažhaven“ a kdy jsou také postaveny kulisy šantánu, nakonec se kankánovým tanečnicím daří publikum roztleskat a finále večera se setká s ovacemi na dnešní večer nadprůměrnými. Při závěrečné děkovačce hraje hlavní roli bílý pejsek, patřící zřejmě Andree Smejkalové, který se již předtím mihnul v Cestě do Bělehradu, nadšeně a s vrtícím ocáskem si po celou dobu prohlíží nové kamarády, stojící všude kolem něj. Moderátorská dvojice vysvětlí, že „dítětem“, jehož se týkal v první části večera avizovaný „porod“, na který už všichni málem zapomněli, protože o něm od přestávky nebyla řeč, byl nastávající rok 2011, který je přivítán odstartováním zátky ze sektu. Škoda, že tohle všechno se odehrává teprve asi v půl osmé večer a situace tak aspoň na mě působí maličko zvláštně… Představení je tedy slavnostně ukončeno, všichni zúčastnění přijali své ovace (které tedy na můj vkus mohly být maličko nadšenější) a auditorium spěchá vytvořit monstrózní frontu u šaten, aby se následně mohlo rozprchnout za svým dalším programem, ať už bude jakýkoliv… Doufejme, že se zase sejdeme za rok - ale doufejme taky, že u toho bude panovat o něco veselejší nálada, o něco ochotnější přijetí faktu, že tanec může být legrace, a o něco vlídnější pohled na to, co ještě neznáme… Protože celý rok, který nás čeká, je NOVÝ… Foto: Kristýna Šopíková
(Jsme, jací jsme; Jatka č. 5; Jakstohoven; Cesta do Bělehradu)