Ostravský MOVE fest i druhý den překvapil
Program druhého dne festivalu MOVE fest Ostrava sliboval mnohé; v programu jsme mohli nalézt videoinstalaci s velmi kontroverzním tématem života baletky mimo prkna, co znamenají svět, Harlekýna hrajícího Stockhausena nebo také choreografické ztvárnění mužského světa skrytých tužeb a přání z pohledu ženy-choreografky. Bohatě naplněný program dostál svým očekáváním.
Byla jsem baletkou
Ve vstupních prostorách Cooltouru, multižánrového centra pro současné umění, se konala výše zmiňovaná videoinstalace Byla jsem baletkou odkazující k performanci FAiTH Miřenky Čechové a Andrey Miltnerové, kterou budou mít diváci možnost zhlédnout již ve středu 12. listopadu. Jednotlivé ukázky jsou znepokojivou zpovědnicí pěti žen, které měly společný sen: stát se baletkou. Bohužel se to ale žádné z nich nepodařilo. „Jsou jich desítky, možná stovky, víc, než si kdokoli dokáže představit. Servírky, právničky, společnice, prodavačky v trafikách, manažerky, učitelky tělocviku, ženy v domácnosti, majitelky butiků.“ Již prostor pro sledování byl náležitě upraven: lampa, která místo stínidla měla baletní sukni, stůl s líčidly a rozepsaným deníkem nebo rozevřený kufr a nepohodlné houpací křesílko. Ještě, než jste dosedli a začali věnovat pozornost promítaným rozhovorům, věděli jste, že něco není v pořádku. Prostor byl velice stísněný a neosobní, vše bylo opuštěné a neživé, vlastně se jednalo o prostor nevyslyšených dětských přání. Slova adeptek tomu nasvědčovala: nenávist k vlastnímu tělu, neustálé pochybnosti o sobě samém, absurdita a uniformita, váhový limit (teoreticky 55, ideálně však 50 kilogramů bez ohledu na tělesnou výšku). Člověku se až nechce věřit, že za všemi těmi ladnými pohyby a neutuchajícími úsměvy je skryto tolik bolesti.
Commedia dell’arte a Karlheinz Stockhausen
Po poněkud skličujícím úvodu pokračoval program již v prostorách divadla. Světově uznávaný klarinetista a rodák českého původu Karel Dohnal je jeden z mála světových interpretů, který se odvážil ztvárnit skladbu Harlekin Karlheinze Stockhausena. A povedlo se mu to na výbornou. Bravurní hra na klarinet spolu s tanečním projevem, komickými scénami a četnými mimickými projevy rozhýbaly bránice nejednoho diváka.
Veškeré dění započalo bodové světlo putující tmavým prostorem z levé části jeviště na pravou. Velice jednoduchý, avšak působivý prvek vytvořil atmosféru plnou očekávání. Ve světle se zjevil nejdřív klarinet a ihned za ním postava Harlekýna v barevném, károvaném kostýmu. Každý tón, který Harlekýn zahrál na klarinet, měl i své vlastní pohybové ztvárnění. Vznikala tak velmi citlivá, téměř dokonalá souhra mezi hudbou a pohybem. Dohnal si však nehrál jenom s hudbou a pohybem, ale i s diváky, ze kterých si utahoval – vyzval například dva přítomné ke společné hře na klarinet ve třech či vylákal diváka na jeviště, aby následně obsadil jeho místo a svým hudebním nástrojem se mu doslova vysmíval. Karel Dohnal v sobě ztělesňuje nejen vynikajícího hráče na klarinet, ale také skvělého mima, herce i tanečníka. Myslím, že málokterý tanečník by zvládl hrát na dechový nástroj a zároveň tančit po dobu téměř jedné hodiny.
Žena a tři muži
Druhou částí večera byla choreografie maďarské choreografky Szófie Nemes s názvem Blue Men. Již při pročítání programu jsem byl zaujat myšlenkou celého projektu zkoumajícího skrytou stránku mužského nitra a existence. Zkrátka pocity, které v sobě muži uzamykají do nejtajnějších komnat, aby zachovali onu iluzi stereotypu mužské dominance, síly a nedotknutelnosti. Tím nejzajímavějším faktem však zůstává, že do světa mužské osamělosti, izolovanosti a pochybností pronikla žena.
Kruhové světlo zjevilo postavu muže v modrých kalhotách a s modrou látkou přetáhnutou přes celou hlavu. Muž se zpočátku hýbal pomalu a celým tělem, jako by procházely vlny, kdežto hlava ostře měnila pohledy do různých míst. Tanečník tak vytvářel jistou nesourodost v rámci jedné entity již na samém začátku díla. Postupně se na jevišti objevili všichni tři tanečníci (Martin Schell, Norbert Gáll, Tamás Csizmadia) a začali motivicky rozvíjet úvodní sekvenci „zaslepeného“. Rozvíjením úvodního motivu vznikaly poměrně dlouhé a táhlé pohybové sekvence, které tanečníci neustále opakovali. Najednou se z ničeho nic jeden z tanečníků vyčerpáním sesunul k zemi. Zbylí dva pokračovali bezohledně ve stejných variacích nadále. Padlý tanečník se nejdříve podepřel pažemi, poté zcela zvedl ze země a začlenil se opět do perfektně fungujícího mechanismu. Moment sesunutí byl opakován v pravidelných intervalech, až postupně vygradoval do zběsilého stavu absolutního vyčerpání, kdy tanečníci již více nevydrželi a všichni zůstali ležet na zemi a zmizeli ve tmě.
V pravé zadní části jeviště se následně objevila polonahá postava muže. Jednalo se o jakési křehké zrození nového bytí, nové existence. Muž rozehrával drobnými pohyby veškeré svalstvo na svých zádech a postupně se zjevovaly dosud neviditelná hlava i paže. Jakýmsi předurčením byla opět modrá látka, která se táhla z velké dáli a obepínala hlavu performera. Interpret se pokoušel vymanit ze zajetí tohoto elementu, čímž vznikaly četné pohybové fráze znázorňující vnitřní boj člověka s již nastavenými pravidly, se kterými se nemůžeme vnitřně smířit.
Choreografie i nadále pokračovala ve stejném vyznění: scéna dvou tanečníků, kteří byli oblečeni do jedné, neúměrně velké modré bundy se zakrytými hlavami, že nebylo možné rozpoznat jejich identitu. Čtyři ruce pak zapínaly a rozepínaly zip bundy, až se zapínání rozbilo. Jeden pár paží zápasil s neviditelným útočníkem a druhý se s velkým strachem bránil. Oba páry rukou se poté navzájem vítězoslavně spojily a opět zmizely ve tmě. Celá choreografie byla zakončena komickou scénou zpívajícího boy bandu.
Význam jednotlivých akcí byl pro diváka během celého kusu více než čitelný. Hlavním dramaturgickým úskalím se však stala přílišná dějová fragmentárnost, kvůli které se mohly některé části zdát příliš zdlouhavé. Nezapadly totiž do celkového choreografického významu, který byl v ostatních částech poměrně jasně sdělen. Při sledování choreografie jsem taktéž narazil na problém obsazení tanečníků. Na uvedení v Ostravě se podílelo druhé obsazení, kterému choreografie nebyla původně šita na míru, a tak bylo v některých momentech patrné, že se nejedná o jejich vlastní tělesný materiál.
Diskuse na závěr
Po představení následovala debata s tvůrci i interprety obou uvedených kusů. Diskuse byla více než živá a všichni přítomní žasli zejména nad uměním Karla Dohnala, který nám prozradil, že v rámci vlastní tvorby chystá na příští rok něco z podobného soudku.
Psáno z 11. listopadu 2014, MOVE fest Ostrava 2014, Cooltour Ostrava.
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace