Liberecké divadlo F. X. Šaldy si na březen připravilo premiéru baletu s názvem Marie Antoinetta / Markýz de Sade. Autor libreta a zároveň režisér a choreograf Gustav Skála se rozhodl spojit příběh dvou v názvu zmíněných historických postav do jednoho představení, k němuž byla použita hudební koláž z děl A. Salieriho, F. Devienna, M. Clementiho, J. P. Rameaua, J. N. Hummela, G. Paisiella a B. Bartóka. Vznikla tak inscenace o dvou jednáních a dvaceti čtyřech obrazech. Ty pochmurné s postavou Markýza de Sade se střídaly se scénami z života Marie Antoinetty.
Na začátku baletu autor nabízí pojítko mezi příběhy obou hlavních postav. Markýz de Sade a Marie Antoinetta žili ve stejné době, to je ve století nepokojů znamenajících začátek Velké francouzské revoluce. Jejich pohnuté životní příběhy je dovedly až do žaláře. A tak se na začátku inscenace oba trápí za mřížemi. Zatímco Markýz de Sade v této poloze trpícího muže zmítaného svými vlastními úchylkami a sadistickými sklony zůstane po celé představení, pro Marii Antoinettu je počáteční scéna pouze předznamenáním jejího konce. Tančí tu utrápená ve velmi prostých šatech, nesrovnatelných s těmi, které bude oblékat v průběhu vyprávění svého životního příběhu.
Výstupy Markýza de Sade vždy přináší na scénu krutost. Prvně uškrtí a znásilní služebnou Nanett (Marika Hanousková), pak následuje bičování. Za své počínání je odsouzen Ludvíkem XVI. (postavou, která se v inscenaci objeví v průběhu vyprávění příběhu Marie Antoinetty). Je vězněn, marně se pokouší psát zakázané knihy a je mu nasazena svírací kazajka jako duševně chorému. Jeho hrůzné činy jsou tedy trestány, je však také doprovázen za něj se přimlouvající Markýzou de Sade (Valerija Radionova), tleská mu personifikace Bolesti a marně se na něj snaží dýchnout čistá Láska. Role Markýza de Sade se ujal čestný host Libereckého divadla Vlastimil Harapes (alternuje též Jaroslav Slavický). Ztvárnění postavy je pojato především herecky s mnoha gesty expresivně vyjadřujícími vnitřní rozervanost Markýze.
Do role Marie Antoinetty byla obsazena Karolína Miková. Příběh její postavy začíná přípravou na sňatek a následným duetem s Ludvíkem XVI. zobrazujícím nepovedenou svatební noc. Andrey Bayniyazov v úloze Ludvíka XVI. nemá příliš prostor pro taneční výkon, po herecké stránce zvládá postavu váhavého krále dobře. Na skutečně taneční pas de deux dojde až v druhém jednání, kdy se Marie Antoinetta setkává s Axelem Fersenem (Jan Čížek), do kterého se okamžitě zamiluje. Právě v této poloze je Karolína Miková nejpřesvědčivější. Celé představení zvládá tanečně velmi dobře, tady však, i díky svému vzezření, naprosto naplňuje představu koketující královny. Jan Čížek jí je příjemným partnerem, avšak Karolína Miková ho svou jistější a propracovanější technikou předčí.
Jejich pas de deux bylo i spontánně odměněno potleskem publika, které si jakoby oddechlo, že přišlo světlo do představení, v kterém se do té doby příliš radostných scén neudálo. Další – a poslední – pas de deux, které mohli diváci ocenit, tančila uvězněná Marie Antoinneta s Fersenem po jejím neúspěšném útěku před revolucionářskými rebelanty. Nutno pak zmínit velmi působivé scénické řešení následné královniny popravy.
Scénografie celého představení (Eva Brodská), která sestávala především z různě přesouvaných mříží, byla spíše prostá, avšak naprosto dostačující. Kostýmy Josefa Jelínka se pak postaraly o dekorativnost a barevnost, která k době, v níž se příběh odehrával, jistě patří. Efektivní krinolíny na kolečkách však bohužel poměrně často nahrazovaly taneční choreografii. Sbor měl celkově velmi málo příležitostí k tanečnímu vyjádření. A přitom v (téměř jediném) sborovém tanci revolucionářů dokázal, že by i v dalších tanečních výstupech zajisté obstál.
Mnohem více příležitostí k předvedení svého tanečního umění měl Alexey Yurakov v roli Smrti / Kata – a skutečně měl co předvádět. S přehledem zvládal jak technické prvky jako skoky a piruety, tak i výrazové vyjádření role a tomu odpovídající charakter pohybu. Partnerkou mu byla Bolest v dobrém podání Valerije Radionové. V další symbolizující postavě Lásky se představila Maria Gornalova. Také její technické kvality jsou nepopiratelné. Choreograf však dost často spoléhal na její ukázkovou arabesku, a tak pohybové řešení této lyrické postavy nebylo příliš invenční.
Celkově měla inscenace díky rychlému střídání obrazů i kostýmů spád a byla divácky atraktivní. Střídavé zobrazování Markýza de Sade a Marie Antoinetty ale také způsobilo, že nezbyl prostor pro její podrobnější vykreslení. Jistě je se skromným libereckým souborem obtížné vyjádřit Marii Antoinettu jako milovnici okázalých slavností a vášnivou účastnici dvorských intrik. Přesto je otázka, jestli jedna hra v karty stačila k naznačení jejího rozmarného počínání, které pak velmi přispělo k její záhubě. Liberecký ansábl by se svojí úrovní bezpochyby zvládl namísto pantomimických výstupů a přenášení rekvizit více tance, kterým by mohl přispět k prokreslenějšímu vyjádření zvoleného námětu.
Psáno z premiéry 27. března 2009.
Václav Marcol
Známená to tedy, že pouze se znalosti klasického tance se absolvent uplatní špatně nebo dokonce vůbec? Učilo se dosud…Kristýna Slezáková novou ředitelkou Taneční konzervatoře Brno: Dnešní absolventi potřebují k uplatnění kompletní výbavu