Company ProART a její dvorní choreograf a interpret Martin Dvořák představili v divadle Alt@ reprízu celovečerního představení inspirovaného příběhem romantického baletu Giselle. Choreografie s názvem Giselle: Revenge „protože láska je věčná“ měla premiéru již v létě minulého roku a její autor ji vytvořil jako osobní vzpomínku na brněnskou primabalerínu Soňu Zejdovou. Tato umělkyně proslula právě rolí Giselle, a to v tradiční romantické verzi, kterou každý milovník baletu zná.
Company ProART, která se věnuje současnému tanci a tanečnímu divadlu, se nesnažila nabídnout jakousi novodobou verzi Giselle, která by aktualizovala příběh a zasadila ho do netradičního prostředí, jako tomu bylo například v dnes už téměř taktéž klasické verzi Giselle od Matse Eka z roku 1982. Martin Dvořák se nechal základní dějovou linkou inspirovat, avšak příběh Giselle nebyl jediným inspiračním zdrojem jeho tvorby. Na jevišti se potkává pět hlavních postav původního baletu – Giselle (Lenka Kolářová), zde ale již žijící ve vztahu s Albertem (Martin Dvořák), dále jakýsi protipól Giselle, vášnivá Bathilde (Mirka Prokešová), rodinný přítel Hilarion (Petr Kolář) a v druhém jednání záhadná postava říše stínů Myrtha (Irene Bauer).
Představení používá z velké části původní hudbu Adolpha Adama a prokládá ji moderní elektronickou kompozicí Patrika Pulsingera. Úvodní prolog zajímavě představuje hlavní vztahový čtyřúhelník – Giselle, Albert, Bathilde a Hilarion stojí na bocích jeviště naproti sobě a pozvolna rozpohybovávají těla na ostrý beat moderní hudby. Brzy na sebe strhává pozornost Bathilde Mirky Prokešové. Její pohybová charakteristika je přesná, dynamické a naprosto sebejisté vyjadřování je navíc výborně podtrženo kostýmem, jemuž vévodí velmi vysoké podpatky, na kterých se tanečnice se samozřejmostí věnuje prvkům současného tance, floorworku a partneřiny, které jen tak s podpatky nespojujeme.
Svižný úvod střídá romantická hudba původní Giselle, během níž má divák možnost sledovat další rozvíjení vztahů v této poněkud zvláštní sešlosti. Albert se necítí naplněn ve vztahu s Giselle, a tak dává přednost vášnivým duetům s Bathilde; Hilarion se tak trochu zmítá uprostřed tohoto trojúhelníku a jeho role po taneční stránce tolik neutkví v paměti. V souladu s koncem prvního dějství romantického baletu Giselle umírá, aby se stala v druhé části představení jen stínem, který ovládá tajemná Myrtha, v soustředěné kreaci Irene Bauer. Sólo této bytosti ze záhrobí na úvod druhého dějství je sice poněkud dlouhé, ale poměrně působivé, opět včetně rafinovaného kostýmu, jenž halí tanečnici jako do závoje. Obě „temné“ postavy, Myrtha i Bathilde, poněkud přebíjejí kladnou Giselle Lenky Kolářové, jíž vášeň trochu chybí.
Druhé jednání je nepatrně rozvleklejší než první, nebylo možná nutné použít tolik původní hudby, ale i tak je možné si v představení najít svůj vlastní příběh, paralelu svého vztahu či osudu a o to byl jeden z choreografových záměrů. Členové Company ProART jsou na jevišti sehraní a moderní pohybový slovník zajímavě kontrastuje s klasickou hudbou.
Giselle jistě patří ke zdařilejším kreacím Martina Dvořáka; z představení je cítit upřímnost, se kterou touto cestou vzdal hold tanečnici, která ovlivnila jeho životní dráhu – Soně Zejdové.
Recenze psána z reprízy 27. 1. 2011 v divadle Alt@.
Foto: Marek Procházka
Company ProART, která se věnuje současnému tanci a tanečnímu divadlu, se nesnažila nabídnout jakousi novodobou verzi Giselle, která by aktualizovala příběh a zasadila ho do netradičního prostředí, jako tomu bylo například v dnes už téměř taktéž klasické verzi Giselle od Matse Eka z roku 1982. Martin Dvořák se nechal základní dějovou linkou inspirovat, avšak příběh Giselle nebyl jediným inspiračním zdrojem jeho tvorby. Na jevišti se potkává pět hlavních postav původního baletu – Giselle (Lenka Kolářová), zde ale již žijící ve vztahu s Albertem (Martin Dvořák), dále jakýsi protipól Giselle, vášnivá Bathilde (Mirka Prokešová), rodinný přítel Hilarion (Petr Kolář) a v druhém jednání záhadná postava říše stínů Myrtha (Irene Bauer).
Představení používá z velké části původní hudbu Adolpha Adama a prokládá ji moderní elektronickou kompozicí Patrika Pulsingera. Úvodní prolog zajímavě představuje hlavní vztahový čtyřúhelník – Giselle, Albert, Bathilde a Hilarion stojí na bocích jeviště naproti sobě a pozvolna rozpohybovávají těla na ostrý beat moderní hudby. Brzy na sebe strhává pozornost Bathilde Mirky Prokešové. Její pohybová charakteristika je přesná, dynamické a naprosto sebejisté vyjadřování je navíc výborně podtrženo kostýmem, jemuž vévodí velmi vysoké podpatky, na kterých se tanečnice se samozřejmostí věnuje prvkům současného tance, floorworku a partneřiny, které jen tak s podpatky nespojujeme.
Svižný úvod střídá romantická hudba původní Giselle, během níž má divák možnost sledovat další rozvíjení vztahů v této poněkud zvláštní sešlosti. Albert se necítí naplněn ve vztahu s Giselle, a tak dává přednost vášnivým duetům s Bathilde; Hilarion se tak trochu zmítá uprostřed tohoto trojúhelníku a jeho role po taneční stránce tolik neutkví v paměti. V souladu s koncem prvního dějství romantického baletu Giselle umírá, aby se stala v druhé části představení jen stínem, který ovládá tajemná Myrtha, v soustředěné kreaci Irene Bauer. Sólo této bytosti ze záhrobí na úvod druhého dějství je sice poněkud dlouhé, ale poměrně působivé, opět včetně rafinovaného kostýmu, jenž halí tanečnici jako do závoje. Obě „temné“ postavy, Myrtha i Bathilde, poněkud přebíjejí kladnou Giselle Lenky Kolářové, jíž vášeň trochu chybí.
Druhé jednání je nepatrně rozvleklejší než první, nebylo možná nutné použít tolik původní hudby, ale i tak je možné si v představení najít svůj vlastní příběh, paralelu svého vztahu či osudu a o to byl jeden z choreografových záměrů. Členové Company ProART jsou na jevišti sehraní a moderní pohybový slovník zajímavě kontrastuje s klasickou hudbou.
Giselle jistě patří ke zdařilejším kreacím Martina Dvořáka; z představení je cítit upřímnost, se kterou touto cestou vzdal hold tanečnici, která ovlivnila jeho životní dráhu – Soně Zejdové.
Recenze psána z reprízy 27. 1. 2011 v divadle Alt@.
Foto: Marek Procházka
Václav Marcol
Známená to tedy, že pouze se znalosti klasického tance se absolvent uplatní špatně nebo dokonce vůbec? Učilo se dosud…Kristýna Slezáková novou ředitelkou Taneční konzervatoře Brno: Dnešní absolventi potřebují k uplatnění kompletní výbavu