Bohemia Balet ve Stavovském divadle

12. 6. 2009 reportáže

Autor Jana Bitterová

Den před oficielním datem Mezinárodního dne tance přispěl k jeho připomenutí svým představením Bohemia Balet – soubor složený ze studentů a absolventů Taneční konzervatoře hl. m. Prahy. Ve Stavovském divadle zatančil Suite en blanc (Suitu v bílém) v choreografii Serge Lifara a dvě díla Pavla Šmoka: Musicu Slovacu a Sinfoniettu.

Suite en blanc vytvořil Serge Lifar na hudbu E. Lala roku 1943 jako jednoaktový bezdějový balet pro tanečníky Pařížské opery, aby v něm ukázali svoji virtuozitu. Náročnost díla je tedy očekávatelná. Bezdějovost, klasické bílé kostýmy, jednoduché řešení scény se symetrickými schody v zadní části jeviště – nic z toho neumožňovalo účinkujícím skrývat jakékoliv technické nedostatky za pantomimu či honosnou výpravu. Struktura baletu sestávající z jednotlivých výstupů (od sólových variací až po Pas de cinque a tance sboru) poskytla příležitost poměrně mnoha studentům „podstoupit tuto zkoušku“ obtížného díla. Měli možnost se vypořádat s neoklasickým tancem, jenž vyžaduje jak čistotu provedení prvků klasického tance, tak zvládnutí jemnosti neobvyklé práce paží odlišné od klasických port de bras či dotažení některých póz až na hranici vychýlení osy těla. Všechno jmenované bylo v Suitě en blanc v podání Bohemia Baletu možno spatřit. Přispěli k tomu především sólisté. Po méně výrazném výkonu Hany Čakarmišové, (který trochu postrádal lehkost projevu) zazářila svojí jistotou techniky, výrazem a tanečností Magdalena Matějková v La Cigarette a poté Nela Čelišová (členky baletu ND) v adagiu s Adamem Zvonařem, který v porovnání s ostatními tanečníky působil dojmem velmi vyzrálého interpreta, jenž se na scéně pohyboval s přirozenou samozřejmostí a s přehledem prováděl piruety i velké skoky. Ostatní studenti však taktéž obstáli a nutno zmínit především dobré zvládnutí četných entrechats. Projev studentek splňoval požadavky neoklasického baletu a sbor byl dostatečně přesný. Vše tak vygradovalo do velkolepého závěru se všemi účinkujícími na scéně i s nezbytnými a velmi povedenými fouettés. Po Suitě en blanc, při jejímž sledování divák s napjetím čekal na lepší či horší utočení každé piruety, se mohl při Šmokových choreografiích více než z technických prvků těšit z celkového dojmu tance. Zatímco dílo Serge Lifara usiluje především o virtuositu a představuje jakousi vznešenou chladnou krásu (v dobrém slova smyslu) vyvolávající především obdiv, choreografie Pavla Šmoka pak zahřejí u srdce. Bohemia Balet přešel hravě z první polohy virtuosity do uvolněnějších českých (nebo přesněji československých) choreografií. Musica Slovaca na hudbu Ilji Zelenky v podání absolventů Magdaleny Matějkové a Jiřího Havelky v sobě měla líbeznost a jakousi nepopsatelnou lyričnost folkloru. „Volná fantazie v duchu slovenské lidové písně” neboli též podle Šmokových slov „jeho pocit ze Slovenska” byl milým duetem, který vykouzlil spokojený úsměv ve tvářích obecenstva. Večer završila Sinfonietta – linoucí se proud Janáčkovy vznešené hudby a tance stejně jako v předchozí choreografii inspirovaného folklorem. Bohemia Balet se díla chopil s nasazením a pro studenty tančící ústřední pár byla Sinfonietta dobrou příležitostí. Především tanečníkovi svědčilo, když mohl tančit v kontaktu s partnerkou – vždy jakoby při tom nabyl na jistotě i na výrazu. Představení se celkově stalo příjemným zážitkem jak z hlediska zvolených choreografií, tak z hlediska výkonů interpretů a bylo důstojnou připomínkou Mezinárodního dne tance. Psáno z představení 28. dubna 2009.