Znovuzrození Raymondy v Plzni
Když se jednoho lednového večera roku 1898 sjíždělo do Mariinského divadla obecenstvo na premiéru Raymondy, nejnovějšího baletu tehdy již osmdesátiletého Maria Petipy, mohlo se vedle rozmanité a působivé hudby o celé dvě generace mladšího Alexandra Glazunova těšit především na tři jednání a čtyři obrazy, doslova nabité velkolepými sborovými scénami a efektními, virtuózními variacemi, v nichž se naplno zaskvěly hvězdy tehdejšího Imperiálního ruského baletu v čele s petrohradským publikem zbožňovanou Pierinou Legnani v titulní roli. Co na tom, že libreto na motivy středověké francouzské legendy bylo i na poměry postromantismu poněkud chudé a bezkrevné, o jeho fabulační chatrnosti ani nemluvě – koneckonců už jen představa uherského krále, jenž se nečekaně zjeví někde ve Francii, aby tam zasáhl do sporu mezi saracénským velmožem a místním rytířem o jeho vyvolenou, je značně kostrbatá. Přirozeně potom vyvstává otázka, jak s takovým titulem naložit v dnešní době, kdy by v podstatě bezdějový, bezmála dvouhodinový nepřetržitý proud jednotlivých pas a divertissements byl pravděpodobně velkým soustem i pro nejednoho ctitele klasického baletu.
Svou odpověď na ni přijela do Plzně představit někdejší primabalerína Mariinského divadla, dnes spíše inscenátorka povětšinou klasických titulů Yelena Pankova, a jak již ze samotného úvodu představení začínáme tušit, bude to odpověď rázná a neotřelá. S prvními tóny předehry v podání orchestru opery DJKT (řídil Ivan Pařík) se totiž pozvolna zvedá opona a proti potemnělému, zcela prázdnému prostoru jeviště se zřetelně rýsují dvě postavy – muž a žena – pouze v tělovém trikotu, které spolu tančí roztoužený neoklasický duet. První z nich je hlavní hrdinka našeho příběhu, Raymonda, tím mužem pak není nikdo jiný než… ano, Abdérachman, saracénský velmož a hlavní antagonista původní Petipovy verze. Po tomto prvotním překvapení se však již diváka ujímá výtvarník scény a kostýmů v jedné osobě Josef Jelínek a uvádí jej do světa francouzského středověkého dvora s nezaměnitelnými motivy fiál a kružeb oken gotického zámku, světa, v němž ožívají postavy dvorních dam a trubadúrů, rytířů a exotických cizinců oděných v kostýmy, kde odstíny modři a chladný lesk stříbra uměřených, rezervovaných Francouzů stojí v přímém protikladu ke kombinaci rudé, černé a šarlatové, podtržené hřejivými, zlatavými tóny temperamentních Španělů a cizokrajných Saracénů. A když se následně vrací na scénu hlavní hrdinka (již v klasickém tutu), aby při svém entrée předvedla sérii attitudes s obligátním sbíráním květů na podlaze, zdá se, že se inscenace od tohoto okamžiku bude již nadále pohybovat v mnoha dekádami prověřených kolejích. Postupně přicházejí i další taneční čísla běžně vídaná v prvním jednání (provensálský valčík nebo pizzicatová variace 
Raymondy), ovšem až poté, co se nečekaně na scéně zjeví rytíř Jean de Brienne. Ten dal totiž před dobrodružstvím křížových výprav tentokrát přednost upevňování své moci a bohatství doma ve Francii a nyní přichází, aby se svými statky pokusil zapůsobit na Raymondu, jež však jeho dvoření i přes nátlak své matky přijímá se značnou nevolí, až odporem. Po vynucených zásnubách s rytířem se nakonec úpěnlivě obrací s modlitbou k Bílé víle (ta zde nahrazuje Bílou paní a místo cti rodu má na paměti spíše štěstí a dobro hrdinky), která ji přenáší do své říše kouzel a představuje jí záhadného cizince z úvodního, snového prologu. Když poté Abdérachman, charismatický a tajemně působící saracénský vyslanec, skutečně za de Briennem přichází, aby si u něj vymohl propuštění svých zajatých krajanů, dojde mezi ním a Raymondou k již dávno předpovězenému vzplanutí citů. Žárlivý rytíř to pochopitelně sleduje s nelibostí a vyprovokuje souboj, ve kterém sice nakonec vítězí, naše hrdinka s ním však vzápětí definitivně zpřetrhává veškeré svazky a za pomoci kouzel Bílé víly se s Abdérachmanem znovu setkává v závěrečné apoteóze. Oč více je tragický milostný trojúhelník hlavních hrdinů vyhrocený, tím kouzelněji potom působí jeho intimní protipól v podobě rozvíjejícího se citu mezi jedním z dvořanů a Henriettou, družkou Raymondy, jenž je půvabný především naivitou obou mladých lidí.
Ruku v ruce se zcela novým libretem kráčí pochopitelně i nezbytné úpravy choreografie – balet pozbyl celého jednoho dějství, zachované části původní Petipovy choreografie se pak pojí s libretem v nové, originální mozaice; Pankova se dokonce odváží rozebrat a rozptýlit napříč představením i pro Raymondu ikonický Pas classique hongrois. Veškeré její zásahy se však vyznačují elegancí, nemalou dávkou fantazie a citem pro prostředí, v němž se pohybuje – to, že se na nevelkém jevišti plzeňského divadla zabydlela bez problémů se projevuje zejména v její práci se sbory, které modeluje do živých, dynamických kruhových formací a pečlivě sladěných diagonálních řad, jimiž využívá daný prostor do posledního coulu, aniž by však scéna v jakémkoli okamžiku působila přeplněným dojmem a ztrácela na přehlednosti. A jsou to právě sboristé plzeňského souboru, kteří pobídku Yeleny Pankové využívají až na samou hranici svých možností a strhnou diváka jak živelným podáním charakterních tanců, tak také potěší jeho oko přesností v nástupech, synchronem a pohledově ladícími liniemi, což na českých jevištích nebývá vždy samozřejmostí. Již poněkud ambivalentnější jsou však výkony představitelů hlavních rolí. Michaela Musilová v roli Bílé víly bezezbytku využila prostor, jenž zde byl její postavě dán a uplatnila dlouhé, elegantní linie své vysoké, vznosné postavy, která ovládala prostor jeviště přirozenou noblesou a ušlechtilostí pohybu. Představitelé obou hlavních mužských rolí, nesmiřitelných soků Jeana de Brienne (Miroslav Hradil) a 
Abdérachmana (Martin Šinták) si jsou rovnocenní bezpečně zvládnutou klasickou technikou, Šinták ovšem u hrdinky zaslouženě vítězí mužností tanečního projevu a svým nepřehlédnutelným jevištním charisma s přídechem exotického tajemna. Jako Raymonda se představila Jarmila Dycková, výrazově přesvědčivá a se solidní technikou, její aplomb však není zcela ideální a náročnější divák by jistě uvítal i poněkud jemnější pas de bourée couru a vyšší polohy nohou u developpés.
Možností, jak v dnešní době uchopit klasický titul typu Raymondy je bezpočet, což se odráží v množství rozličných podob, s nimiž se diváci po celém světě s touto legendou postromantického baletu mohou setkat. Od inscenace Mariinského divadla, téměř bezezbytku věrné původní skladbě Petipovy choreografie s nezměněným libretem až po nastudování Australským baletem, v němž se hlavní hrdinka stává hollywoodskou filmovou hvězdou 50. let. Yelena Pankova volí odlišný přístup – její víra v nadčasovou krásu klasické choreografie Maria Petipy je zřejmá, stejně tak palčivě si však uvědomuje v dnešní době již dávno přežitou sdělnost rámce, do něhož byla tato zasazena. S respektem, avšak bez přehnaného ostychu tedy vytváří rámec nový, o poznání živější a věrohodnější, do nějž jsou volně vetkány části původní choreografie Maria Petipy v originální koláži. Její Raymonda je prací zlatnického mistra, který vyjme zářivé, věkem nedotčené drahokamy z mezitím již zašlého, opotřebovaného kovu a vytepe pro ně šperk nový, takový, který znovu oživí jejich krásu a podtrhne jejich lesk. Šperk, jenž je tím pravým královským klenotem plzeňského repertoáru.
Psáno z premiéry 19. listopadu 2011, Plzeň, Divadlo J. K. Tyla – Velké divadlo.
Foto: Marta Kolafová
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace