Po dvouleté odmlce se v pražském Divadle Duncan Centre konal 13. ročník mezinárodního festivalu Nová Evropa 2013, který je propojen s choreografickou soutěží pro původní taneční tvorbu – Cenou Jarmily Jeřábkové. Myšlenku tohoto projektu v úvodu formulovala zakladatelka Eva Blažíčková: „Smyslem této soutěže není získat cenu; jedná se především o setkání mladých umělců a jejich vzájemnou konfrontaci.“ Účastníci soutěže se přihlašují s již vytvořeným dílem a na základě videozáznamu jsou pozváni do finále, kde je zadáním vytvořit taneční skladbu na hudbu současného českého skladatele – pro letošní rok byl pořadateli vybrán skladatel Lukáš Matoušek.
Hned v úvodu celého večera byli představeni členové poroty: choreografka a zakladatelka konzervatoře Duncan Centre Eva Blažíčková, tanečnice a umělecká ředitelka L1 Association Budapešť Marta Ladjanszki, sólový tanečník a asistent choreografky Piny Bausch Jan Minařík, taneční publicistka Nina Vangeli a divadelní kritik a kulturní manažer Milan Zvada. Odborná porota v čele s Ninou Vangeli vyhlásila dvě udělené ceny: 1. místo získala maďarská choreografka Eszter Herold s choreografií hoME a 3. místo obsadila česká choreografka Markéta MAIA Kuttnerová v choreografii V zemi. Předsedkyně poroty také dále vysvětlila, proč právě vybrané tvůrkyně získaly ocenění – u Kuttnerové byla zejména oceněna „silná jevištní prezence“ a zároveň taneční skladba, jež je „dynamickou a osobitou reakcí na hudbu Lukáše Matouška“. U první oceněné porota zdůraznila především vyzrálost tanečního projevu a že „do jemných tělesných záchvěvů slouží tělo tanečnice myšlence, která je přesně artikulována“. Porotci rovněž poukázali na fakt, že celá choreografie je pouze fragmentem velkoplošné inscenace, kterou se choreografka chystá uvést v Maďarsku.
V první části večera byl uveden koncert z díla Lukáše Matouška. Autor, jenž je znám hlavně jako zakladatel hudebního souboru Ars Cameralis, který se zaměřuje na výzkum středověké hudby, vybral pro večer tři ukázky: Sólo pro klarinet (2003), Sonátu (1980) a Trio (2002). V podání Ornitologického tria se představili: Anna Ptáková – klarinet, Adéla Štajnochrová-Drozdová – housle, Jan Pták – klavír a Jana Holmanová – klavír. Po krátké pauze následovalo uvedení oceněných děl.
Taneční část večera otevřela výherkyně soutěže Eszter Herold s dílem hoME. Zpočátku se ze tmy vynořilo spoře osvětlené jeviště, na jehož levém okraji seděla na židli žena v rudých šatech. Vyzývavý, až provokativní odstín rudé barvy evokoval v sále atmosféru plnou očekávání. Cosi zásadního se mělo stát, jakýsi energetický výbuch, který měl zásadně proměnit vše, co doposud existovalo. Žena však klidně seděla a na jejím těle nebyl znát sebemenší náznak energie. Její soustředěný pohled směřující kamsi do dáli nám neindikoval nic, z čeho bychom mohli vytušit jakoukoliv akci. Tanečnice byla výzvou, vhozenou rukavicí do ringu. Herold pomalu probouzela vlastní tělo několika artikulovanými, přesně provedenými gesty paží. V jeden moment jimi prudce trhla a zapřela se veškerou silou hrudníkem o kolena. Divákovi se odhalila holá záda – kůže symbolizující nevinnost, neposkvrněnou živou bytost, která se právě zrodila z onoho energetického přetlaku. Herold dokázala zapojit každý sval a šlachu na svém těle a s dokonalou přesností vytvářet jemné, téměř neuvěřitelné pohyby vlastními zády. Byl to křehký tanec nevinnosti. Tanec lopatek, které se dmuly jako mohutná křídla při vzletu. Zřetelná tělesná ambivalence nevinnosti, čistého zrození a provokativní, lehce pobouřlivé energie je motivem, jenž se prolíná celým dílem.
V jednu chvíli se tanečnice lehce předklonila a z úst jí pomalu vytékalo mléko. Vytvořila jím půlkruh, jenž ohraničoval prostor před židlí. Významů by tento akt mohl mít hned několik, pro mne však nejzásadněji vyjadřoval jakousi neukojenou lidskou touhu. Mateřské mléko, které neskončilo v ústech dítěte, ale na zemi. Choreografie je nasycena zřetelnými symboly, které všechny odkazovaly k jistému vyššímu životnímu principu – žena jako dítě, žena jako matka, žena jako zvíře – zkrátka ženství ve všech dimenzích.
Tanečnice se postavila a několikrát nervózně přešla z jedné strany na druhou. Zastavila se za židlí, lehce se o ni opřela a vzhlédla směrem k zadnímu rohu. Pohled plný naděje a očekávání nad návratem ztraceného. Poté však žena oči sklopila a usedla znovu na židli. Svezla se vyčerpáním k zemi a svlékla se z rudých šatů. V pozici batolete nebylo vidět nic z jejího odhaleného těla.
Obdivuhodné bylo, že se tanečnice po celou dobu pohybovala ve světelné výseči malého obdélníku. Malým prostorem byl také determinován světelný design, který vyznačoval pouze její siluetu, a již zmíněný obdélník ohraničující životní prostor naší protagonistky. Jakým způsobem tanečnice dokázala projevit veškerou naléhavost díla v minimalistických, přesto precizně provedených pohybech, prožít tento velký příběh ženy plný očekávání, naděje či ztráty, je dechberoucí.
Jako druhá byla uvedena vítězná choreografie V zemi české choreografky Markéty Kuttnerové. Ještě za tmy se ozvalo rázné klapání podpatků. Slabé světlo odhalilo část prostoru jeviště a před námi pomalu vyvstávala lidská postava. Žena oděná v černé blůze, riflích a botách s podpatkem vydupávala rytmus. Vypadala jako člověk, který vyznačuje vlastní teritorium k životu, vlastní místo. Avšak něco na tomto obraze nebylo v pořádku. Po ustavičném opakování dupů si divák uvědomil, že pohled tanečnice neustále směřoval do země. Nikdy se neohlédla, nikdy se nerozhlédla, tvrdohlavě si vydupávala vlastní prostor bez ohledu na okolní dění. Jako by se obávala, že jí někdo pracně získaný prostor odcizí. Tanečnice z ničeho nic padla za svým pohledem k zemi. Světlo namířené proti divákům, jímž byla performerka před obecenstvem neustále skryta, zmizelo a objevilo se postranní přímé světlo, které zcela odhalilo její tělo i tvář. Kontrast, který zvýraznil jistou bezmocnost, submisivnost a strach. Již nebyla zahalena ve tmě, v úkrytu, v jistotě, ale byla vydána všanc komukoli, kdo by šel zrovna kolem. Následoval tanec, ve kterém byla hlavním partnerem podlaha. Tato žena se několikrát odvážila vzhlédnout, ale nakonec svůj pohled vždy odvrátila. Tanec působil, jako by chtěla vsáknout zem do svého těla, sama se chtěla stát zemí. V závěru choreografie se Kuttnerová postaví poněkud nejistě na obě končetiny. Opět byla její identita člověka, entita s vlastními názory zahalena tmou. Divák viděl pouze nepatrně vzhlížející pohled hlavy – tanečnice se podívá směrem k hledišti a padá znovu k zemi. S hlavou odvrácenou od obecenstva zmizely ve tmě její myšlenky, pocity, názory a všechny jedinečné individuální vlastnosti, ztratily se navždy.
Hodnota tohoto díla se skrývala především v jeho aktuálnosti, bytostné přítomnosti tématu, které prostupuje lidským bytím. Je jím člověk hledající v dnešním světě nejen své vlastní místo, ale také sám sebe a své postavení vůči společnosti. Táže se rovněž na jistou předurčenost svého života, který je chtě nechtě nadiktován společností, do níž se narodil. Markéta MAIA Kuttnerová byla právem oceněna za silnou jevištní prezenci – v náročném tématu obstála jako interpretka velice úspěšně.
Jako poslední performance byla uvedena druhá část choreografie hoME Eszter Herold. Tanečnice se zjevila v předklonu s rozpuštěnými, hustými vlasy, skrze něž jí nebylo vidět do tváře. Jedna paže svěšená uvolněně k zemi se kývala v pravidelném rytmu – jako hodiny, které neúprosně naznačovaly nezastavitelný tok vteřin, minut, hodin, dnů, let či staletí. Tanečnice byla tentokrát oděna v dlouhých černých šatech kontrastujících s holými zády, která opět indikovala jistou nevinnost a ambivalenci postavy. Tok času se z ničeho nic zastavil, tanečnice padla vpřed a za ní se objevila malá kolébka, která však byla prázdná. Před zraky diváků se objevila matka postrádající své dítě. Co se této ženě stalo, bohužel, nevíme, ale publikum mělo možnost vidět drtivý dopad na její život. Měl jsem pocit, že přede mnou stojí Viktorka Boženy Němcové. Žena, jež přišla o rozum a svět se jí smrskl na bezútěšně bolavou realitu smutku nad ztrátou vlastního potomka.
Motiv zahalené tváře se objevil i v choreografii Herold – tvář, potažmo i výraz byly zahaleny bohatými tmavými vlasy tanečnice, jež se pohybovala v neustálém předklonu. Působila jako vlčí matka vyjadřující se trhanými a minimalistickými pohyby. Několikrát se navracela nazpět ke kolébce a marně hmatala v naději nalezení vlastního dítěte. Poté zkusila i vlastní tvář zabořit do kolébky v naději dětského polibku. Avšak nic nepřicházelo, matka byla ponechána napospas této drtivé ztrátě. Tíže osudu hlavní představitelky ve mně zanechala silný zážitek. Přesvědčivost interpretace byla natolik důvěryhodná, že se divákovi sotva tajil dech.
Psáno z galavečera 25. listopadu 2013, Divadlo Duncan Centre.
hoMEChoreografie a tanec: Eszter Herold
Hudba: Lukáš Matoušek – Proměny ticha V zemi
Choreografie a tanec: Markéta Kuttnerová
Kostým: Markéta Kuttnerová
Hudba: Lukáš Matoušek: Garden music, Kořeny času (3. část), Stíny a odlesky (3. část)
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace