Tanec Praha – Evropská taneční laboratoř 2
To jsou prvky, kolem nichž osciluje choreografie Mah Hunt, s níž se její autoři a protagonisté Lenka Vágnerová a Pavel Mašek představili ve složeném večeru nazvaném Evropská taneční laboratoř 2 v rámci právě probíhajícího festivalu Tanec Praha 2011. Pro pravidelného diváka českého současného tance však tato několika vavříny oceněná práce není úplnou novinkou, poprvé byla představena v září 2010 v pražském divadle Ponec a vzápětí vzbudila zaslouženou pozornost tanečního publika i kritiky. Pojďme si ji tedy přiblížit. Divák nahlíží do prázdného prostoru, jen vágně vymezeného závěsem v zadní části jeviště. Oč je scéna úspornější svým minimalistickým charakterem, tím působivěji, jen s nápaditým využitím lyrizujícího světelného designu provází diváka různými rovinami neustálého zápasu bytostí o svou existenci. Vše začíná počáteční neurčitou, mystickou mlhou zahalenou scénou, jež jakoby předchází času a prostoru samotnému, ale konflikt, boj a napětí dvou protipólů, lovce a loveného (zatím ve střídavých rolích) je patrný již zde jako jeden z nejstarších axiomů, samotných základů života. Dále se již krajina tohoto věčného zápolení začíná proměňovat a nabývat konkrétních tvarů a podob v kaleidoskopu variací na téma lovec a lovený, dobyvatel a dobývaný, pán a zotročovaný. Skutečně kaleidoskopu, neboť tyto rázem se střídající polohy přicházejí v nepředvídatelném, často kontrastním sledu, jejich společným jmenovatelem je pak především spád, bezprostřednost a syrovost jednotlivých obrazů, jejichž expresivita je místy až bolestně fyzicky přítomná, nekompromisní podání obou protagonistů a kreativita, s níž se po autorské stránce této látky zhostili. Právě tato kreativita se zde však stává dvojsečnou zbraní – na jednu stranu nelze neocenit schopnost autorů neustále překvapovat diváka novým a neotřelým uchopením pohybu a často vtipným zapojováním všemožných rekvizit. Na druhou stranu ovšem při sledování všech poloh a variací na dané téma mimoděk nabýváme dojmu nikoli hotového uměleckého díla, ale spíše pohybové studie, nabízející paralelně vedle sebe nesčetné množství variant, z nichž si autor dosud nevybral tu pro daný záměr nejpříhodnější. Podobný dojem budí pohled na skici velkých mistrů italského cinquecenta – otevírá se před námi bohatá škála invenčně zpracovaných, velmi bezprostředně podaných studií, kde každý pohyb, každý detail je zpracován v několika paralelních liniích, několika možných konfiguracích, mezi nimiž umělec hledá tu pro výsledné dílo nejcharakterističtější. A vůbec není na překážku, že na tomtéž listu zpracovává hned vedle motiv z opačného konce nástropní fresky Sixtinské kaple. Avšak pouze u skici.
Pokud Mah Hunt je pohybově-taneční studií jednoho z nejzákladnějších rysů lidské (a nejen lidské) existence, následující práce Allege Clémenta Layese tanečním představením v tradičním smyslu slova určitě není. Toto dílko se totiž vzpírá jakékoli charakterizaci obecně. V protikladu k předchozímu představení zde sledujeme na kost obnažený interiér divadla, v němž je rozmístěno několik na první pohled náhodně vybraných rekvizit (stůl, láhve s vodou, rychlovarná konvice a další). A brzy poté, co s nimi začne protagonista a autor v jedné osobě manipulovat, začíná divák doufat – doufat v jejich symbolický význam a čekat na pointu. To jsou nejcharakterističtější pocity z první části tohoto těžko uchopitelného fyzického divadla, během níž Layes podle schémat, viditelných jen jemu a za neustálého balancování se sklenicí vody na své hlavě (což je sám o sobě pozoruhodný artistický výkon) dlouhé minuty neustále přesouvá, a především polévá, rozlévá a zalévá vodou různé rekvizity a nakonec i sám sebe. Do toho všeho se na jeho pokyn rozsvěcejí a zhasínají světla a střídavě hraje hudba. Oč déle čekáme na (a doufáme v) pointu, v o to překvapivější podobě nakonec přichází: protagonista dosavadní průběh ostře utne, aby začal přítomným názorně vysvětlovat svůj koncept a roli jednotlivých symbolů v něm. A nutno jedním dechem dodat, že konstrukce je to s nadhledem pojatá, přitom velmi promyšlená a rafinovaná, s do detailu vymezenými úlohami každého pohybu, každého objektu a stojí za to na ni vyčkat. Jen tanec tentokrát zůstal bohužel někde v zákulisí.
Psáno z představení 16. června 2011, Divadlo Ponec.
Foto: Petr Otta, Karel Linke
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace