Večer první – 3. 5. 2008, Ponec
První večer se konal 3. května 2008 už tradičně v divadle Ponec. Ač to nikdy nebývalo zvykem, letošek přivedl na opravdové jeviště už i studenty 1. ročníku. Dana Palátová a Soňa Kupcová jsou jako den a noc, každá jiná a odjinud. Jejich minulost se samozřejmě silně odráží v jejich tvorbě. Absolventka Taneční konzervatoře Praha Dana Palátová ji vede po linii uhlazenosti klasického tance v moderním přebalu. Její duet Snění byl sladkou etudou na téma milostný vztah a co více je možno v začátku studia očekávat? Snad jen trochu více invence, která by příštímu choreografovi slušela.
To absolventka Duncan Centre Soňa Kupcová má kreativních záměrů až až. Možná i více, než stačí v současnosti zpracovat do uceleného a logického tvaru. Trojdílná choreografie Kód 315882 dává tušit její talent, nicméně rašící nápady potřebují ostříhat a učesat. V začátku číselná projekce a abstraktní tanec, následuje velmi konkrétní etuda s krejčovskou pannou (ta by vlastně sama o sobě stačila) a nijak výrazný konec. Filosofie je jasná spíše díky programu než podle koncepce.
Celkově večer patřil především dvěma studentkám 2. ročníku Jitce Veselé a Kateřině Riedelbauchové. Obě prezentovaly po dvou pracích.
V choreografiích Jitky Veselé je znát hledání vlastní tvůrčí identity. Píseň noci měsíční i Rue des femmes kladou důraz na vizuální (scénografickou, kostýmovou) složku choreografie, která plní svůj účel. Nicméně snaha o hlubší podtext ve standardech slovníku současného tance nevyniká. Ve vzpomínkách se obě tyto práce slévají jedna přes druhou do neurčené podoby. Lady Macbeth Kateřiny Riedelbauchové zobrazuje kratičkou dějovou situaci, která ač jinak vyznívá velmi pateticky, na druhou stranu citlivě vnímá a vyjadřuje hudební předlohu Václava Riedlbaucha. To se ovšem nedá říci o choreografii s názvem Kizuna. Studenti Tanečního centra v ní sice prezentují své dispozice pro tanec, ale inspirace hudbou (jak píše program) je jen málo postřehnutelná.
Charakteristika prvního večera choreografů HAMU by se kromě výše uvedeného textu dala shrnout i jednoduše jako zajímavá módní přehlídka různých druhů celotrikotů a ukázka dokonalosti pózy à la seconde. Tím se objevuje otázka, zdali toto budoucnosti uměleckého tance stačí, nebo ne... Zuzana Smugalová
Večer druhý – 5. 5. 2008, Ponec
Podruhé 5. května 2008 patřil Ponec a večer TANEC HAMU 2008 studentce čtvrtého ročníku oboru choreografie Haně Turečkové. V rámci svého autorského večera předvedla trojici prací. Jako demi-sólistka baletu Národního divadla pozvala ke spolupráci právě tanečníky z naší zlaté kapličky.V úvodním duetu Jako překročit svítání na hudbu Bohuslava Martinů ztvárnila utrpení, které každý prožívá při ztrátě milované osoby. Spolu s Martinem Winterem roztančili velmi citlivě, a přesto s krutou neúprosností času, momenty, které v našich životech nastaly, které už nejdou vrátit zpět a s nimiž se dodnes vyrovnáváme. V neoklasickém pohybovém slovníku se tak odehrál minipříběh, z něhož čišelo zoufalství. Decentní a vkusné kostýmy, citlivé svícení. Abstraktní rovinu choreografie rušila jen zbytečně názorná projekce krajiny na plátno s úryvkem z básně Paula Eluarda: „Mluvit a nemít co říct je jako překročit svítání.“ Hana Turečková měla co říct a řekla to tancem, projekce tedy nebylo třeba.
Posmutnělou náladu razantně změnila v druhé choreografii Play for three, uvedené v rámci Choreografických miniatur v ND v roce 2006. Souboj jedince s pudy na jedné straně a láskou na straně druhé. Matěj Urban je obětí. Ivana Mikešová (pudy) a Pavla Hrubešová (láska) s ním téměř jemně, neviditelně cloumají. Z počátku v nevinném synchronním duetu, kdy jsou ještě těžko rozpoznatelné charaktery. Následně se však dávají do akce pudy - duet Ivany a Matěje - ve znamení dynamičnosti a decentní živelnosti. Do hry nakonec vstupuje citlivá Pavla Hrubešová a spolu s Matějem pokračují tentokráte ve velmi něžném, dokonale sehraném duetu, do kterého nakonec i pudy chtějí znovu zasáhnout. Kontrast mezi těmito dvěma póly tam sice byl, ale možná že až příliš jemný, hudební vyjádření (Dama dama kontra J. S. Bach) nabízelo více možností, než kterých bylo využito. Nicméně je nutné vyzvednout umění tanečníků: v této části doslova vynikla svou éteričností a vláčností právě Pavla Hrubešová.
Premiérovým dílem tohoto večera bylo Ciacony - 1.část - Jednota mnohosti, kde v barokní hudební formě (na hudbu J.S.Bacha: Ciaccona pro housle a čtyři hlasy) nachází Hana Turečková paralelu věčného příběhu lidstva. Opět téma mezilidských vztahů, tentokrát rozehrané do série duetů a tria, kde vztahové nuance postupně vyjádřilo celkem osm tanečníků. Ve sborových částech, kterých tam bylo pomálu, byla znát ještě citelná nesehranost a nejistota, v duetech naopak vynikl soulad a ladné pohybové vyjádření především u Edity Raušerové a Jiřího Waňky.
Je znát, že právě duety Haně Turečkové sedí, stejně tak i neoklasický pohybový slovník, který se v kombinaci s využitím kvalitních tanečníků ND snoubí téměř v dokonalost, někdy však až v přílišné exhibování jejich pohybových rozsahů. Dá se tedy říci, že si svůj choreografický styl našla, jen je to možná předčasně, divák by chtěl vidět i nějakou změnu, chtěl by vidět třeba více rozehrané sólové či naopak sborové party. Ve výsledku pak totiž celý večer vyzněl tak trochu jednotvárně a to je škoda, protože Hana Turečková choreografický talent opravdu má.
Daniela Zilvarová
Večer třetí – 7. 5. 2008, Ponec
O další z řad večerů HAMU v Ponci se postarali začínající choreografové Kateřina Malá, Soňa Kupcová a Martin Tomsa. K divácky největší slabině večera patřila jako obvykle celková dramaturgie, která v jednom večeru předkládá divákům více děl stejných autorů, což rozhodně studentům choreografie příliš nelichotí a přispívá k rychlé únavě diváka. A je třeba myslet i na běžného divadelního návštěvníka, jehož primárním cílem není analýza a hodnocení konkrétních choreografických postupů, ale touha po zážitku. To je ale spíše odkaz do vyšších sfér...
Kateřina Malá, která poslední dobou svými prvotinami doslova zaplavuje taneční jeviště, tentokrát ukázala tři různé tváře: Taneční groteska Světlo, inspirovaná „možnostmi alternativního osvětlení“, sice nedostála svému názvu a z hlediska light designu si odbyla příjemný průměr, tanečně nicméně přinesla osvěžující podání milostných hrátek, které se vyvarovalo běžných klišé a otevřelo večer svěžími nápady. Fragmenty se oproti tomu utopily samy v sobě. Ke sdělení jednotlivých „příběhů“ by stačila polovina času a některé sekvence připomínaly spíše živý obraz vhodný k instalaci na multimediální výstavu. Příliš mnoho dění najednou k ucelenému vnímání a soustředění, příliš jednotvárné, nic neříkající a zdlouhavé. Příjemným překvapením byla premiéra Se svolením andělů. Silný námět nechal vyniknout skvělé interpretační výkony tanečnic (Soňa Ferienčíková, Barbara Mikysková, Ivana Dukić). Dramatický děj nedopřál choreografce místo pro zbytečný pohyb, a tak ztvárnění dostálo křehké atmosféře tématu (volná inspirace filmem Lars von Triera). Podle mě bylo toto zatím nejkompaktnější Katčino dílo nejsvětlejším okamžikem celého večera.Martin Tomsa uvedl povinnou Fugu, která zaujala jen důmyslnými pokrývkami hlavy tanečnic – ty tak zároveň evokovaly dámy v rokokových parukách i čarodějnice vystrojené na jarní slavnost. Choreografie se omezila na několik pohybových motivů, i tak se ale se přísně držela hudební předlohy, kterou ilustrovala bez samostatné invence. Autorská tvorba se více projevila v Aenigma vitae (Hádanky života – název totožný s hudební předlohou Jiřího Temla) na téma Janáčkova platonického vztahu s Kamilou Stosslovou. Hlavní chybou této práce byl nedostatečný nadhled choreografa na celek, neschopnost odstoupit a vidět. Otrocké kopírování hudebních motivů marně hledalo vlastní emoce, které by nevyzněly prázdně. Pohybové fráze se zmítaly v moderně 60. – 80. let, jako zmatené vystřihovánky z obálek starých módních časopisů. Ještě hůře se však zmítali samotní tanečníci (Jana a Martin Tomsovi). Ironie, s jakou si autor (nevědomě?!) doslova a tělesně kazil svou vlastní choreografii, hraničila téměř s arogancí vůči divákům.
Soňa Kupcová nezapřela svou duncanovskou školu a opět dokázala, jak mnoho dokáže vyjádřit samotný pohyb, pokud je mu dopřáno „sluchu“ jako komunikačnímu prostředku. (Ne)snesitelná posedlost se výtvarně omezila pouze na bílé sukně s obručí na černém trikotu, které se staly námětem „posedlosti“ a schopnosti přijmout věci takové, jaké jsou. Vítězslava Gajerová, Vendula Reinbergová i Lenka Vokurková si nekompromisně podmanily hlediště sebevědomým projevem. Jednoduchá a rázná zpověď těla nešetřila nápady, přesto jimi nestačila pokrýt celou délku díla. Méně je někdy více a raději poloviční čas neopouštějící pozornost diváka, než hluchá místa a opakující se motivy.
Večery Hamu s sebou samozřejmě přinášejí mnoho hledání a experimentů začínajících choreografů, vystavených první konfrontaci vlastních myšlenek s diváky a jinými choreografy. Ne všechna představená díla jsou zralá a dokonalá, umožňují ale divákům výjimečný pohled do choreografické laboratoře. Dokládají snahu tvůrců se vyjádřit, sdělit, být pochopen. A proto přeji všem autorům, aby nikdy nepřestali hledat a experimentovat.
Lucie Burešová
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace