Vedoucí Pražské taneční konzervatoře Bayerová o otevřenosti a tvorbě bezpečného prostředí: „Děti musí do školy chodit rády“

Magdalena Bayerová. Foto: soukromý archiv.

Autor Josef Bartoš

Uplynulý školní rok byl v pořadí již třicátý od vzniku konzervatoře. To je úctyhodné číslo. Nevšiml jsem si ale, že byste oslavovali?
Naše každodenní vytížení je natolik veliké, že jsme neměli na organizaci oslav sílu. Škola také prošla zhruba před deseti lety velkou transformací a působí na ní už jen minimum pedagogů, kteří zde začínali.

Jak se proměnila vize školy od jejích počátků ještě v devadesátých letech do současnosti?
S úplně původní vizí školy jsem do kontaktu nepřišla. Jako vnější pozorovatelka jsem školu vnímala jako instituci specializovanou na klasický tanec. V současnosti jsme se ale posunuli k velkému rozpětí mezi klasickým i moderním tancem, ačkoliv stále považuji ten klasický za základ, ze kterého vycházejí všechny další techniky. Nechci, aby to vyznělo špatně, ale uvědomuji si, že první volbou pro děti velmi talentované na klasický tanec bude státní školství a Taneční konzervatoř hl. m. Prahy, takže je to logický důsledek situace.

Jaké styly moderního a současného tance škola nabízí?
V nižších ročnících vycházíme z taneční gymnastiky, kterou v těch vyšších obohacujeme o moderní taneční techniky – Graham, Horton a Limón. V závěru studia také necháváme hodně volnosti samotným pedagogům, kteří do svých lekcí přinášejí vlastní vklady. Například pedagožka Adéla Kašparová vychází z moderních technik, ale obohacuje své lekce o prvky street dance.

A když se bavíme vyloženě o současných přístupech, čemu se věnujete?
Například Nela Štarková hledá vlastní cestu skrze velmi emotivní pohybový projev, preciznost a čistotu provedení. Současné taneční techniky jsou vždy osobitým přístupem a pojetím daného pedagoga.

Pořádáte i nějaké workshopy současného tance s osobnostmi z oboru?
Uplynulý školní rok jsme stihli zorganizovat jenom jeden workshop, a to navíc klasického tance. Bohužel jsme toho více nezvládli. Určitě bych byla ráda, kdyby jich proběhlo více, ale zase bych nerada, aby se tak dělo na úkor běžné výuky.

Umím si představit, že pořádat workshopy mimo vyučovací hodiny musí být pro studenty velmi náročné. Už tak tráví ve škole mnoho hodin, často od rána do večera.
To je pravda, kloubení akcí s běžnou výukou je vždy složité. Někdy nalezneme prostor během dne, kam workshop vměstnáme, někdy to ale jinému pedagogovi zasáhne do výuky, tomu nelze předejít.

Konzervatoř funguje jako soukromá škola. Jak tento status ovlivňuje každodenní vzdělávání?
To je na delší úvahu. Sama jsem absolventkou státního vzdělávání, v době mého dětství totiž jiné možnosti neexistovaly. Podmínky pro pedagogy i studenty jsou každopádně ve státním i soukromém školství velmi obdobné, to je předepsáno jasně danými pravidly.
Pokud mám ale zmínit nějaké klady soukromého školství, tak jsem například ráda, že mohu komunikovat přímo se zřizovateli školy. Nemáme mezi sebou žádné prostředníky, skrze něž by se mé požadavky mohly ztratit, zkreslit. Dále každý rok na konci prázdnin jezdíme na soustředění a celou akci dotuje zřizovatel školy. Kdybych si něco podobného přála zařídit na státní škole, bude to mnohem složitější.

A jaké je mít zřizovatele, který nepochází z tanečního oboru?
Někdy je obtížné vysvětlit specifikum tanečního oboru někomu, kdo v tomto světě nevyrostl nebo se v něm nepohybuje. Zřizovatele ale už máme dlouho a mám pocit, že se situace postupně mění. Jsem ale ráda za tu přímou komunikaci, mohu díky tomu vysvětlit důvody, proč je nutné, aby padlo jisté rozhodnutí.

Setkáváš se s pochopením?
Setkávám se více méně s pochopením a s ochotou, ale asi vždycky člověk narazí. Na pozici působím velmi krátce, ale zatím jsem problémy se zřizovateli neměla. Samozřejmě někdy dochází ke kompromisům, ale tomu bychom se nevyhnuli ani ve státním školství.

Ptám se na to i proto, že tvůj předchůdce Kryštof Šimek se zmiňoval v rozhovoru (zde) o tom, že je složité se vůči majitelům vymezit, protože mají vždy poslední slovo, a tak nemůže být vedoucí plně svobodný ve svých rozhodnutích.
Poslední slovo má zřizovatel, tak tomu prostě je. Nesetkala jsem se ale s tím, že by nebyli otevření návrhům a změnám. Ano, někdy je těžké věci prosadit, ale pak také musím přistoupit na kompromis, včetně toho se na něj naučit reagovat. Člověk vždy, nejen v pracovním prostředí, musí brát ohled na druhé a najít společnou řeč.

Konzervatoř si prošla i turbulentním obdobím v roce 2013, kdy jí nebyla přiznána dotace, a proto se později spojila i se střední odbornou školou, která ji vzala pod svá křídla. Ovlivnilo to nějak její následné fungování?
Osobně jsem toto období nezažila, ale umím si představit, že to bylo období velké nejistoty. Vím od kolegyň, že nedostávaly zaplaceno za svou práci, ale přesto pokračovaly ve výuce. Mnozí také odešli, včetně některých studentů, a škola se jim rozpadala pod rukama. Sloučení se střední odbornou školou znamenalo určité vysvobození, konzervatoř získala jistotu. Kdyby ke sloučení nedošlo, škola by zanikla. A já jsem poté nastoupila už do stabilnějšího prostředí v roce 2015.

Na pozici umělecké vedoucí působíš od roku 2022, máš tedy za sebou druhý školní rok. Jak bys své působení prozatím zhodnotila? Co se povedlo a co máš naopak ještě v plánu?
Prvně musím zmínit, že jsem nadšená, s jak kvalitním pedagogickým sborem mám příležitost pracovat. Mohu se na ně plně spolehnout, opřít se o ně, případně si dojít pro radu. Jsem ráda, že v týmu máme i mladší pedagožky, které samy působí na scéně současného tance – mám teď na mysli například Nelu Štarkovou, která spolupracuje s DEKKADANCERS.
Pak jsem také ráda, že se nám daří uvádět taneční představení. Je to neskutečně náročná aktivita, která ale nese své ovoce. A jsem vděčná, že nezůstává jen u jednoho uvedení, ale máme nasmlouvané i výjezdy do regionálních divadel. Studenti díky tomu získávají uplatnění, ať už jako interpreti, nebo choreografové.

A co máš tedy ještě v plánu?
Přála bych si, aby se na naši konzervatoř hlásilo více dětí, a to zejména těch nejmenších. Zejména v prvních ročnících se potýkáme s velmi nízkými čísly.

Jakým způsobem bys toho chtěla dosáhnout?
Spolupracujeme s vybranými základními a základními uměleckými školami, na kterých uvádíme krátké výstupy jako prezentaci školy. A jak už jsem zmínila, jezdíme také s představením po regionálních divadlech, tak doufám, že někoho tyto aktivity budou inspirovat, aby si o studiu zjistil více.

Zřejmě to bude obecnější trend, zmiňují ho i jiní ředitelé. Každopádně v Praze působí celkem čtyři taneční konzervatoře, což je poměrně vysoké číslo na jedno město. Co Pražskou taneční konzervatoř odlišuje od ostatních?
Naše škola má takovou rodinnou atmosféru. Nechci tím říct, že bychom byli rodinnou organizací, ale mám na mysli spíš celkovou otevřenost vůči studentům, vřelost mezilidských vztahů. Dbáme na pozitivní a nesoudící přístup, chceme, aby děti chodily do školy rády, jedině tak mohou při studiu prospívat.
A pak jsme velmi otevření v zaměření, ve specializaci, kterou by si rád student nebo studentka zvolili. Neuzavíráme se do jednoho stylu, ale podporujeme je, aby hledali vlastní cestu. A to třeba i v rámci teoretických předmětů – například zrovna teď máme na škole jednu adeptku, kterou baví dějiny tance a baletu. Podporujeme ji v tom a doufám, že se pak přihlásí i na taneční vědu na HAMU.

Kromě vysokého počtu konzervatoří může svou roli hrát i výrazná náročnost studia. Jakým způsobem pečujete o duševní zdraví studujících?
Snažíme se udržovat otevřené a bezpečné prostředí, aby věděli, že za námi mohou přijít, když je něco trápí nebo když se jim něco nedaří. Často si toho jako pedagogové také všimneme sami, protože se to nutně projeví na výkonu v hodinách. Jsme takový první nárazník. V případě obtíží spolupracujeme s rodiči, případně doporučujeme i další odborníky.

Když ještě působil na konzervatoři jako vedoucí Kryštof Šimek, přemýšlel nad pozicí školního psychologa. Povedlo se vám ho získat do týmu?
To se bohužel nepovedlo. Snažíme se odkazovat na externí odborníky. Zároveň možná je to tak i lepší, člověk není zaujatý a zatížený každodenním během školy, nachází se mimo její prostředí.
Ale je pravda, že v dnešní době čím dál více dětí, dospívajících i dospělých potřebuje nějakou formu pomoci kouče nebo psychologa, který je vede či jim pomáhá.

Možná ta potřeba už byla přítomná dříve, jenom dnešní společnost je ochotnější o podobných věcech mluvit nahlas.
Ano. A jsem ráda, že děti otevřeně mluví o tom, co je trápí. Díky tomu i my jako pedagogický sbor dokážeme rychleji, adekvátněji reagovat na aktuální situaci a předejít jejímu výraznému zhoršení.

Magdalena Bayerová (1969)
Absolventka Taneční konzervatoře hl. m. Prahy (1987) a taneční pedagogiky na HAMU (1995). Jako tanečnice získala angažmá v Olomouci (1987–1990), v Pantomimě Na zábradlí (1991–1993) a od roku 1994 v Laterně magice. Ztvárnila mnoho rolí, mezi které patří: Růženka ve Z pohádky do pohádky (1987), Bílý střelec v Hudbě k ohňostroji (1989), Múza v VII. symfonii (1989). V Pantomimě Na zábradlí hrála například Pupu v Nosse (1990), drobné role v inscenacích Etudy a Hry (1991), Andělu, Dívku s květinami, Sestru Řehoře Samsy a Pradlenu v Poutníkovi (1991), drobné úlohy v Trosečnících (1992). Spolupracovala i s Pohybovým divadlem 22, kde tančila v inscenaci On a ti druzí (1994); v Laterně magice byla obsazena do role Lucie v Casanovovi (1996), Venuše v Kouzelném cirkuse (1997) a dalších. V současné době působí jako pedagožka v Tanečním studiu Impuls, v ZUŠ Petřiny či na Pražské taneční konzervatoři a střední odborné škole, s. r. o., kde je od roku 2022 uměleckou vedoucí.