Na hraně nebe, na hraně porozumění. Komorní zpovědi chybí dynamika – ve slovech i činech

The Edge of Sky. Julyen Hamilton a Robie Legros.

Autor Rozálie Andělová

Vcítit se, odpustit, snít. I tato slova zaznívají z úst dvojice tanečníků za pronikavého zvuku klavíru a varhan. Chorální vokalizace, sólový zpěv připomínající španělské trylky či meditační pobroukávání rezonují netradičními prostory, jež inspirují k duchovnímu rozjímání. A právě určitého světského přijímání (sebe sama i druhého) se hodinová performance snaží dosáhnout.

Robie Legros a Julyen Hamilton v přímém přenosu rozehrávají pod kostelní klenbou hru o povaze lidských vztahů a vzájemném (ne)porozumění. Kadenci slov i pohybů dominuje snaha o propojení, tělesné i duševní. Jejich komunikace se nese ve znamení nedořečeného, nedokončeného, nekonečně proměnlivého. V útržkovitých gestech a naznačeních pohybů vznikají sekvence připomínající ubíhající okénka černobílé grotesky. Tu úmyslně, tu kouzlem náhody se jejich gesta i pohyb propojují, jako by provázali své myšlenky a jejich fyzický projev byl jen prodloužením pohybů jejich mysli. Tu na sebe intenzivně reagují, tu si druhého vůbec nevšímají, jindy si zase „skákají do řeči“. Zkrátka jako v konverzaci s osobou, na níž nám záleží. Vzniká tak místy energický, uhrančivý dialog, místy jednostranný, repetitivní monolog.

Duševní i tělesné napojení obou performerů je od první chvíle evidentní a pro vykreslení vztahové dynamiky pro improvizaci dostatečně nosné. Jejich vztah jako takový přitom není nijak pojmenován, ani vyhraněn. A ani to není potřeba. Před zraky diváků vytvářejí kombinací gest, pohybů, zpěvu a slov uzavřené mikropříběhy, které jsou součástí jednoho tematického celku. Každý z performerů začíná svou pouť v jiné části sálu a v průběhu hodinové minutáže si k sobě postupně hledají cestu. Narativní oblouk sice předvídatelný, ale v provedení celkově vydařený.

Příběhu odcizení, opětovného shledání a vzájemného porozumění však chybí výraznější dynamika, vše spěje kupředu pomalu, byť jistě. A kromě pár vizuálně i emočně silných momentů zůstává celková energetická hladina nízko. Nevyhraněnost dramaturgie se projevuje i ve výběru kostýmů. Tmavé společenské kalhoty a žlutá blůza působí v přímém kontrastu s nedbale rozepnutou kostkovanou košilí a tepláky prapodivně, i když různorodost stylů a (ne)promyšlenost garderóby do jisté míry dokreslují povahu obou postav.

Legros je ve svém verbálním i neverbálním projevu spíše seriózní, relativně sporá, nicméně konzistentně přesná, plynulá a emočně vždy autentická. Umně pracuje s přirozenými liniemi těla a z polohy do polohy se „přelévá“ jako písek v přesýpacích hodinách. Naproti tomu Hamilton v mnoha pasážích působí spíš ležérně, více performativně. V určitých pohybech se tanečníci navzájem zrcadlí, u Hamiltona je ovšem všudypřítomná nepopíratelná hravost, díky níž na sebe v porovnání s Legros poutá více pozornosti. To ale není vždy ku prospěchu věci. V určitých slovech, gestech a pohybech si performer libuje déle než v jiných, což je místy zdrojem zábavy. Jindy tím celkově až posvátnou atmosféru naopak neúmyslně shazuje.

Excelentní Jordina Millà svou mistrnou hrou fyzické počínání performerů ovšem doplňuje s grácií a přirozenou intuicí. Využívá k tomu přitom nejen klaviaturu, ale i obnažené struny a vnější dřevěný plášť nástrojů. S obdivuhodným citem určité momenty podtrhuje, jindy jde tempem i emočním laděním zdánlivě proti akci performerů a díky výraznému kontrapunktu vytváří většinu ze silných okamžiků.

Velkorysý, podlouhlý prostor s oválnými stěnami a vysokým stropem je sice volba vizuálně zajímavá, ale produkčně a dramaturgicky neopodstatněná. Místo samo o sobě přitom rozhodně genia loci má, pro potřeby představení ovšem není nejvhodnější. Barvitý hudební podkres se v rozlehlém sále tříští až příliš a pronášeným slovům performerů tak z velké části není dostatečně rozumět. A to je veliká škoda, alespoň soudě podle toho, co slyšet je. Ze střípků, které k divákům doléhají, je rozluštitelné téma každodennosti mezilidských vztahů a existenciální úvahy nad smyslem života. Z jednotlivých slov, pronášených v angličtině, francouzštině či španělštině, se až nábožným opakováním chtě nechtě stávají mantry. Jejich zvuková podoba získává v různé intenzitě, rychlosti i poloze jiný podtón a jejich význam se nad hlavami diváků vytrácí kamsi do éteru – snad na hranu nebe?

Kostelní lodžie má navíc hloubku, se kterou se co do pohybu obecně pracuje obtížně. Hamilton a Legros se snaží prostor vyplnit a využít, seč mohou. Zejména v poslední třetině představení si pohrávají s členitostí barokní architektury: zalézají do výklenků, krčí se v rozích, plazí se po stěnách a opírají se o chladnou omítku tu nonšalantně, tu v napjatém očekávání, tu zdánlivě vyčerpaně. I tak ovšem (zčásti i kvůli relativně plochému světelnému designu) většinou působí, že jsou od půlkruhu diváků příliš daleko. A to bohužel způsobuje, že vzájemná intimita jejich postav nemá šanci vyniknout.  Nelze se tak ubránit dojmu, že by celkový tvar na jiném místě, například v klasickém „black boxu“, vyloženě rozkvetl a získal na tolik potřebné dramaturgické semknutosti.

Pro mě osobně záhadným prvkem zůstává pestrobarevně pomalovaný papír přilepený k zemi, jenž performeři většinu času nechávají bez povšimnutí. Teprve v druhé polovině si počínají hrát s fyzickým odstupem či blízkostí vůči abstraktními obrazu, jejich slova ani činy ovšem přítomnost konkrétního výtvarného díla nijak blíže neobjasňují. Možná ke mně hlubší význam zahrnutí dalšího uměleckého média do dění jednoduše nedolehl (doslova). Snad se českému publiku ještě naskytne příležitost shlédnout tuto performanci v přívětivějším prostředí. Za druhou návštěvu by totiž toto v mnoha směrech pozoruhodné představení určitě stálo.

Psáno z představení dne 3. prosince 2024, Atrium Žižkov.

Na hraně nebe /The Edge of Sky

Tanec, choreografie, text: Julyen Hamilton, Robie Legros

Hudba: Jordina Millà

Světlo: Matthieu Legros

Produkce: ORBITA z.s.