Slunečník, Měsíčník a Větrník s humorem a bláznivou nadsázkou

Je až s podivem, že se na repertoáru baletního souboru Národního divadla pod vedením uměleckého šéfa Filipa Barankiewicze objevují konečně čeští tvůrci mladší generace. Díla předchozího šéfa baletu Petra Zusky a už ani choreografa Jana Kodeta se již nehrají. A choreografie světově proslulého a českého choreografa Jiřího Kyliána jsou momentálně také u ledu.

14. 10. 2024 recenze

Slunečník, Měsíčník a Větrník zkouška. Foto: Serghei Gherciu.

Autor Marcela Benoniová

Pozvání bývalého sólisty baletu Národního divadla, svérázného choreografa i spoluzakladatele skupiny DEKKADANCERS Viktora Konvalinky, spolu s libretistou a režisérem Štěpánem Benyovszkým a hudebním skladatelem Ivanem Acherem, bylo tedy nejen pro taneční obec velkým překvapením. Pohádkové téma vyšlo z návrhu šéfa baletu, je důležité pro doplnění dramaturgického plánu a konečně zase titulem pro dětského diváka. Slunečník, Měsíčník a Větrník je všem důvěrně známá pohádka Boženy Němcové, mnohým divákům i z oblíbeného filmového zpracování Princ a Večernice. Jistě tedy osloví širší veřejnost.

Viktor Konvalinka má za sebou řadu autorských choreografií a projektů, které vytvořil pro DEKKADANCERS, i pro švédské soubory za svého několikaletého působení v Norrdans a později ve Skånes Dansteater, dále pro balet Divadla F. X. Šaldy v Liberci, Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích, balet Národního divadla moravskoslezského v Ostravě aj. V baletním souboru Národního divadla v Praze spolupracoval již jako choreograf v roce 2014, kde vytvořil dílo Guru v rámci tanečního večera Česká baletní symfonie II. Stále působí jako tanečník s vynikající technikou a nepřehlédnutelným smyslem pro humor, nejen v DEKKADANCERS, ale také v dalších současných souborech 420PEOPLE a Burkicom. Je držitelem Ceny Thálie a mnoha dalších ocenění… Slunečník, Měsíčník a Větrník zkouška. Foto: Serghei Gherciu.

Emancipované princezny

Tvůrci vyšli ze základní situace pohádkových postav královské rodiny, krále a královny, prince a tří princezen, ale zásadně změnili pohled na postavení dívek, žen. Nedělají z nich žádné chudinky, které se musí podřizovat mužům, byť jsou to pohádkové bytosti. Na předscéně se shlukují podivná přikrčená stvoření a obklopují mladého muže, kterého chce zlý černokněžník unést a získat jeho duši, aby sám zůstal mladý a silný. Tentokrát má přijít na řadu princ Jan.

Dostáváme se do zámecké síně s malovanou dobovou kulisou, zpočátku hraje barokní hudba, ta se rychle mění v současnou. Tři rozverné princezny i jejich bratr Jan se pohybují docela přirozeně a hravě. Jan se předvádí a zlobí všechny se zbraní v ruce. Poté, co král s královnou odjedou a princ má mít své sestry na starosti, zjeví se černokněžník v doprovodu se zakletou jitřní hvězdou Zorou, všichni stojí jako přikováni a mezitím Jana unesou. Až potud se děj odvíjí ve standardních mezích, více se jedná a hraje, než tančí.

Diváci brzy přistoupí na humornou nadsázku a opravdu se v příštích scénách začnou bavit. Princezny se prolnou na plátno a vydají se hledat bratra, jdou přes hory a řeky, ale vidíme je už jen animované na barevné projekci. První princezna Čepýřilka s dlouhými, rozevlátými vlasy se ocitne v lese, kde na ni doráží protivné a neodbytné mouchy. Scéna s mouchami je dost vtipná a v doprovodu bicích nástrojů působí hravě a neposedně. Černokněžník Triglav a jeho sluha Letostrach je na princeznu nastražili. Blesky, bouře a překážky ji stejně přivedou mezi větrníky, podivné stroje a nebeské mechanismy. Ty jsou částečně promítány na pozadí, ostatně jako vše, co s humorem a animací dotváří dobrodružné dějové prostředí celé inscenace.

Projekce a animace Lunchmeat Studia, v zastoupení Karla Cettla a Erika Bartoše, a scéna Martina Černého se dobře doplňují, i když se zdálo, že timing některých scénických proměn přesně nesedí. Barevností kostýmů doplňuje výtvarnou složku holandská výtvarnice Bregje van Balen. Modře zabarvený svět Větrníka v namodralých kostýmech s prodlouženými, lehkými rukávy se rozhýbe v obsazení pěti mužů a pěti dívek na malých koloběžkách. Každý profrčí scénou křížem krážem. Takový rej koloběžek, na kterých se toho ale moc nedá dělat, jen zvedat volnou nohu do arabesek. Výjev má vyvolat dojem nekonečného větrného proudu a pohybu, ale celá scéna moc přesvědčivě nepůsobí, stejně ani společný tanec pěti párů. Po snaze zjistit, kam se poděl bratr Jan, se princezna sbližuje s Větrníkem. Slunečník, Měsíčník a Větrník zkouška. Foto: Serghei Gherciu.

Plážová party

Druhá princezna Jiskerka potká v lese nohatého, ohavného, černého pavouka (skvěle zatančeného), ten jí brání pokračovat v cestě za Janem. Černokněžník opět v převleku pomáhá překonat překážku a zářivým paprskem přenese princeznu ke slunci, které osvětluje všechna místa. Síla a radost ze slunečního svitu láká však nejen v pohádce. Nečekaně se nahrnou tanečníci na pláž rozpálenou sluncem. Všichni jsou v plavkách, šortkách, mají růžové brýle a přináší si růžová lehátka a osvěžující drinky. Choreografie je bláznivě uvolněná.

Přesuny s lehátky vytvářejí v prostoru různé geometrické tvary, symetrické i asymetrické. Krátká sekvence ve velkém půlkruhu připomene jistě i záměrně ikonickou kompozici Ohada Naharina, kterou Viktor Konvalinka dobře zná. Pohyb je většinou synchronní v pop-jazzovém komerčním duchu. Hudebně barevné kompozice splňují požadavky choreografa. Na pláži zazní i filmová verze hitu Let The Sunshine In z muzikálu Hair Miloše Formana (samozřejmě v Acherově aranžmá). Strhující song se stává vlastně jistým vrcholem inscenace. Bezvadný nápad, rozpálit publikum nejen sluncem a Slunečníkem, ale i dalšími hudebními hity a uvolněným tanečním pohybem. Užívají si to i tanečníci. Na chvíli se mohou vymanit z náročné taneční techniky baletního repertoáru. Slunečník, Měsíčník a Větrník zkouška. Foto: Serghei Gherciu.

Zdařilá animace, výborní tanečníci

Dramatickým skokem je obraz černokněžníkova temného zámku, kde je uvězněn princ Jan, jemuž se podaří vymanit z pout, a konečně se dozvídáme o začarované Zoře, která bez ustání bloudí prostorem. Jan se na chvíli se Zorou setkává a už ji nechce opustit. Záhadná dívka pochází z vesmírné zářivé Hvězdy, stejně jako její tři sourozenci. Triglav jim sebral svítící části rodinného pokladu a má získat vládu nad vším na nebi i na zemi. Jeho agresivní sólový výstup je zosobněním zla.

Zbývá poslední princezna Bledulenka, která snad s pomocí měsíčního království zlomí čáry a moc hnusného Triglava. Napadne ji velký černý pes, ale princezna se ho nebojí a umí si ho ochočit. Měsíční krajina, kam se dostává, je studená a mrtvá, jen podivní měsíční obyvatelé se postupně ve zpomaleném pohybu a měkkém našlapování s princeznou seznamují. Bledulenka se zamiluje do sympatického Měsíčníka, konečně dohlédnou dalekohledem až tam, kde je princ Jan v zajetí. V dramatickém souboji s černokněžníkem Měsíčník prohrává a umírá. Snad výměnou za to, že vysvobodí všechny z čar a kouzel. Tím, že Měsíčník zemře, nebude svítit celá kouzelná hvězda a Triglav prohraje svoji hru o moc a ztratí sílu. Hvězda oživne jen v rukou osvobozené Zory, a tak přece jen v pohádce zvítězí dobro nad zlem.

Mimo taneční duet princezny Bledulenky s Měsíčníkem a následný souboj se i tato část děje odvíjí více v pohybovém herectví. Letostrach opustí službu a dostává se spolu s ostatními s osvobozeným Janem i Zorou ke královským rodičům. Konečně si všichni radostně a dynamicky zatančí na plese v královském paláci. Bledulenka nemá sice svého Měsíčníka, tančí s poněkud bláznivým Letostrachem. A při přípravách svatebního veselí je povýšena na Lunu, i na ni zbývá část kouzelné hvězdy. Slunečník, Měsíčník a Větrník zkouška. Foto: Serghei Gherciu.

Viktor Konvalinka i Štěpán Benyovszký uplatnili naplno smysl pro humorné situace a vtip, který provází celou inscenaci. Vrcholem byla již zmíněná sluneční party. Škoda, že další taneční plochy v choreografii neměly více šťávy a originality ani patřičné dynamiky, kterou známe z většiny Konvalinkových komornějších děl. Možná, že mu velká scéna a početné obsazení tak nesedí.

Nejsem hudebním kritikem. Většinu děl Ivana Achera komponovaných k tanečním produkcím jsem viděla a slyšela. Ve většině mají neuvěřitelně pozitivní dopad na režijní koncepci. I tady je to znát. Jen nechápu, proč je hlasitost přenosu tak strašně silná, síla zvuku válcuje celou inscenaci a připadá mi chvílemi neúnosná (přidané reprobedny ve Stavovském divadle nebývají zvykem). Zdá se, že vlastní taneční kreace je potlačena a ocitá se jakoby za clonou zvuku.

Skvělou práci odvedli zmiňovaní tvůrci z Lunchmeat Studia. Animace a projekce i se svícením Daniela Tesaře byly moc zajímavé a pro dětského diváka přitažlivé. Výborný výkon předvedli všichni zkušení sólisté první premiéry: Alina Nanu, Olga Bogoliubskaia, Romina Contreras (princezny), Jakub Rašek (princ Jan), Giovanni Rotolo, Matěj Šust, Francesco Scarpato (Slunečník, Měsíčník, Větrník), Patrik Holeček (Triglav), Monika Hejduková (Zora), Marek Svobodník (král), Nikola Márová (královna, pavouk). A jedinečný Mathias Deneux v roli Letostracha se stal tahounem celého představení.