Supermani na scénu!
Kterým superhrdinou jste chtěli být jako malé děti? Chtěli jste lézt po zdech a pavoučích sítích, jezdit v batmobilu nebo se řítit vzduchem rychlostí slunečního paprsku? Work in progress SuperNaturals skupiny ME-SA v podání Martiny Hajdyly Lacové a Stana Dobáka nejenže odpovídá na výše zmíněné otázky, ale je zároveň intimním exkurzem do světa nesplněných dětských přání, touhách po výjimečnosti i celosvětovém míru.
Jakmile světla pohasla, zvuk fanfáry ohlašující začátek amerického filmu rychle dolehl k našim uším. Zatímco liduprázdné jeviště bylo bičováno stroboskopickým světlem, zvuk svištících kulek, bourajících aut a udivené výkřiky úžasu plnily celý prostor divadla. Na scéně se objevila naše první superhrdinka – stabilní v základech, s nohama pevně přikovanýma k zemi, se silnými pažemi s dokonalými liniemi vyrýsovaných svalů a ve tváři výraz říkající: „Zítřka se nedožiješ!“ – zkrátka typická wonder girl. Její pohyb se vyznačoval maximálním fyzickým vypětím veškerého svalstva, krátkými trhanými pohyby ze strany na stranu bez jediného svalového uvolnění. A podívejme se na její kostým! Červené jednodílné šaty, jejichž okraje jsou lemovány lesknoucí se stříbrnou páskou, černé upnuté kalhoty a do culíku pevně stažené vlasy, jako by právě vypadla z komiksu.
Druhý superhrdina večera se objevil vzápětí – představitel mužské síly oděný v černých upnutých kalhotách a stříbrné bundě s prosvítajícím rudým nátělníkem. Společně tvořili nepřemožitelný pár s naprosto totožným tělesným napětím až přepětím. Používali sami sebe jako opornou sílu, užívali četných vyosení, ve kterých vytvářeli zdánlivě jednoduché pohybové tvarosloví, případně různé vtipné pohybové motivy. Typickým bylo gesto zřejmě nejslavnějšího hrdiny všech dob Supermana, který pokaždé, když pozvedl svou pravici nad tělo, v tu ránu zmizel bleskovou rychlostí neznámo kam. Našim superhrdinům se však vzlet nikdy nepovedl, nohama zůstali pevně na zemi. Pozvednutí paže tak zůstalo jen směšnou připomínkou touhy po výjimečných schopnostech.
Na okrajích jeviště bylo rozmístěno osm židlí, které ohraničovaly a zároveň hermeticky uzavíraly prostor, ve kterém naši superhrdinové měli sílu, mimo něj ji však ztráceli. Zvláště jeden pohybový „vtípek“ využíval rozestavených židlí, kdy se oba účinkující z ničeho nic vzdali svých silových sekvencí a obešli elipsou jednu z nich. Používali tichý nášlap přes špičku chodidla s téměř podlamujícími se koleny, jako by nechtěli být spatřeni, když se dostanou za okraj své bezpečné zóny. Impulz z nášlapu procházel celým tělem a s vypjatými svaly vytvářel pohybové tvary a grimasy, při nichž se divák nemohl ubránit vykouzlenému úsměvu na tváři. V jiném okamžiku do sebe začali oba superhrdinové narážet rameny, jako by chtěli vyletět proti sobě, ale nemohli se vyhnout. Tento neuvěřitelně absurdní pohybový žert trval dobrých deset minut, během kterých, za neustávajícího narážení, si oba hrdinové stihli svléknout přiléhavé kalhoty, zabalit je do sáčku a položit před diváky.
SuperNaturals pomalu vyústili ve velké finále. Oba performeři začali vytvářet úžasnou, až americky kýčovitou scénu – postavili dvě židle vedle sebe a přilepili na ně dlouhý, zlatě se lesknoucí papír. Ten poté nasvítili přímým světlem shora a zespodu umístili ventilátor. Vlnící se leskle zlatý Supermanův plášť tak odrážel odlesky po celém prostoru. Mužský superhrdina poté vyběhl mezi diváky a ze stropu spustil velkou černou kouli, která se houpala těsně nad povrchem jeviště. Oba k ní přiběhli a začali ji trhat. Vypadávaly menší stříbrné koule, které se oba snažili posbírat do náručí. Posléze začala klasická počítačová hra – jeden účinkující stál u zadní stěny jeviště a druhý po něm házel stříbrné koule. Jakmile ho zasáhl, zraněný vykřikl, střelec získal bod a oba se vyměnili. Tato hra by mohla pokračovat téměř do nekonečna. Zcela absurdní scéna zlatého pláště a počítačové hry znatelně odkazovala na fantastičnost i fanatičnost americké kultury. Neřekl bych, že tvůrčím záměrem bylo tuto kulturu jakýmkoli způsobem urazit či znevážit, ba naopak, Lacová a Dobák vytvořili inteligentní a humorné dílo, které konfrontuje evropskou kulturu s americkou a poukazuje na nebetyčné rozdíly mezi oběma světy, nad kterými zůstáváme sice v poklidu, ale s úžasem v našich tvářích stát.
Celé absurdní dění bylo zakončeno poněkud klidnějším aktem, kdy interpreti usedli na konec vlajícího pláště a sledovali promítané fotky Supermanů, jejichž tváře byly vždy vystřiženy a nahrazeny obličejem jednoho z performerů. Jako bychom to v dětství nedělali všichni. Když už jsme nemohli být Supermanem, jeho tvář jsme vystřihli a nalepili místo něj vlastní.
Inscenace SuperNaturals překvapila propracovanou strukturou a originalitou pohybového materiálu. Pokud je její současný tvar pouhým work in progress, máme se na co těšit.
Psáno z premiéry 18. dubna 2014, Studio Alta.
SuperNaturals – ME-SA in progressChoreografie a interpretace: Martina Hajdyla Lacová, Stano Dobák
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Martin
Mé první Putyka představení a hned jsem si naběhl do něčeho, co patří myslim jinam. 30 min přenašeni objektů tam a zpět…Hey, Earth! Cirk La Putyka experimentuje s objekty, vizuálním uměním a novým cirkusem