Pulsar (M. Záhora, J. Čechová). Foto: V Brtnický
Premiéra se konala v neděli 19. března 2017 v divadle Ponec. To se na hodinu proměnilo v pomyslný vesmírný koráb, jenž diváky unášel mlžným oparem. Nadpozemskou atmosféru navozovalo především důmyslné osvětlení scény (Prokop Vondruška, Robert Štěpánek), kdy kužely bílého světla pronikaly na jeviště téměř výhradně z bočních šál, a to v různých výškách. Light design hraje v této inscenaci zcela zásadní roli. Podtrhuje či zakrývá těla tanečníků, která zahalují průsvitné bílé kostýmy. Ty pro změnu evokují křehkost a pomíjivost celého vjemu. Naopak hudební složka je zcela upozaděna. Směsice neidentifikovatelných zvuků a ruchů celkové naladění dokresluje, ale přitom neruší.
Všechny tyto komponenty vytvářejí komplexní rámec, v němž se pohybuje pětice tanečníků (Jitka Čechová, Tereza Krejčová, Nikola Němcová, Michal Záhora, Roman Zotov). To, že dívky jsou teprve studentky Konzervatoře Duncan Centre, není na jejich výkonu takřka znát. Všichni odvedli při premiéře zralý a koncentrovaný výkon, zaujala zejména Nikola Němcová, a to jak v krátkém sólovém partu, tak v partneřině s Michalem Záhorou.
Z hlediska choreografie je Pulsar vystavěn tak, že se interpreti pohybují ze začátku byť v jednom uskupení, přece jako na sobě téměř nezávislé atomy. Rolování páteře, třesot rozevřených dlaní v rozpažení, jakoby nahodilé, a přesto zároveň promyšlené přemisťování tanečníků, které vyústí v zástup se zmnoženými pažemi. Nasvíceni ze zadního prospektu působí jako nadpřirozené bytosti. K vzájemnému fyzickému kontaktu a seskupování do proměnlivých dvojic či trojic dochází po delší chvíli a s rostoucí dynamikou. Neobejdeme se ani bez víření po kruhu a výskoků připomínajících skákání přes oheň, tato část však patří k těm slabším momentům díla. Nepřináší nic objevného a drží se pohybových klišé. O to vizuálně atraktivnější je pak následující zklidnění, kdy tanečníci ze svých těl sochají proměnlivé živé obrazy a vzájemně se plynule prolínají. Motiv třasu se poté objevuje opakovaně. Nejen dlaně, ale později i spojená předloktí a hlava naznačují energetické proudění. Dojem abstraktnosti až nehmotnosti vyvolává fakt, že tanečníci jsou po celou dobu bez jakéhokoliv emotivního výrazu v obličeji. I ve chvíli, kdy se nehybné skupince začnou podlamovat kolena, což je vrhá do série sekaných a zastavovaných pohybů, vypadají jako roboti, kterým dochází palivo. Jediný aspekt pozemskosti přichází v závěru, kdy i hudba přechází do lyričtějších poloh. Účinkující až s fanatickou posedlostí a zahleděností do sebe sama opakují každý své drobné civilní gesto. Jsou ustrašení, nervózní, zamyšlení. Uléhají, jejich pouť je u konce. Máte dojem, že se skutečně mění v prach, když pak mizí v zadní části jeviště a světlo je postupně pohlcuje.
Jsou umělecká díla, z nichž prýští emoce a fyzično, které je v hledišti téměř hmatatelné. Pulsar Michala Záhory je jiný. Metafyzický. Analytický. Nehmotný. Má spíše charakter meditativního rozjímání, nezasáhne vás do srdce, ale oblaží vaši mysl, že odcházíte z divadla s podivným pocitem lehkosti lidského bytí. Jen na tuto meditaci musíte být nastaveni a umět udržet pozornost.
Psáno z premiéry 19. března 2017, divadlo Ponec.
Pulsar
Námět a choreografie: Michal Záhora
Kostýmy: Zuzana Kubíčková
Hudba: Carlo Natoli
Světelný design: Prokop Vondruška a Robert Štěpánek
Premiéra: 19. března 2017
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace