Maxence Rey v nové choreografii nazvané Pod kůží (Sous ma peau) rozebírá vše, co se pod kůží ženy odehrává, děje, zadrhává, tvoří a mizí. Odvážným způsobem hledá, jak se zabydlet v ženském těle a jaké to je v něm a s ním žít.
Ze tmy pomalu vystupovaly obrysy nahých těl. Seděly na kovových židlích. Sálem zněl ptačí zpěv. Cvrlikání připomínalo, jako by se probouzel den. Po nahých tělech klouzalo světlo, dokud se zase nezešeřilo, aby opět nabralo na intenzivním jasu a poodhalilo více. Nejprve byla těla nehybná, dech byl sotva znatelný. Postupně se pohnula hlava, zvedla noha, vtáhla hruď, spadla ruka. Tři nahé ženy v krátké černovlasé paruce a s obličejem zastřeným punčochou připomínaly figuríny ve výkladní skříni, kterými někdo manipuluje. Světlo zesilovalo, ženy sledovaly stíny na svém těle, svrašťovaly svou kůži, rozjížděly se do lascivních pozic, až se proměnily v samice s roztaženýma nohama.
Choreografka Maxence Rey zkoumala tři fyziognomicky rozdílná těla, samostatné identity, ale stále ženy obecně ukotvené ve svém ženském těle, archetypu, podstatě bytí, fantazii, bestiáři. První obraz, jenž byl postaven na postupném odhalování všech zákoutí nahého ženského těla, svou až šokující otevřeností útočil také na předsudky a puritány.
Druhá část rozvíjela téma ženského světa z hlediska jeho rytmu. Projevoval se zejména v chůzi a klusu, kdy zvuky, například pleskání ňader o kůži či mlaskavý dotek chodidel o baletizol, doplňovaly hluk ulice. Držení těla bylo u všech žen vypjatě nepřirozené. Přecházely s vypnutým hrudníkem, kolena zvedaly vysoko, hlava byla strnulá. Začaly se navzájem poměřovat, přitiskávaly se k sobě hrudníky či pozadím, jako by se jedna chtěla vklínit do tvaru druhého těla. Veškerý pohyb, který se nesl prostorem, byl přesný, artikulovaný, rytmizovaný. Působily teatrálně, až pompézně. Autorka nastavovala zrcadlo civilizované realitě, v níž jsou ženy poměřovány, vystaveny tlaku okolí a proto působí uměle, nezřídka se podrobují plastickým vylepšením a jsou upravovány stylistkami. Obraz chůze a setkávání vyvrcholil individuálními tanečními pohybovými vazbami inspirovanými zrychleným světem města. Sál se i díky svícení a velmi hlasité agresivní hudbě změnil v dynamickou tepnu.
A najednou se zastavily. Ženy ze svých těl vytvářely v prostoru různě polohovaná sousoší. Doplňovaly si navzájem záhyby a výklenky těl, prodlužovaly linie, jako by byly v ateliéru při fotografování aktů.
Leslie Mannes, Marie Pinguet a Maxence Rey tančily nahé, aby vynikly všechny detaily, které by pod ošacením zůstaly skryté. Velmi zdařilá světelná koncepce Cyrila Leclerca stavěla na odstínech tmy, šedi a kontrastního jasu. Leclerc světelnými tóny modeloval něhu a jemnost, ale nechal těla zmizet i v siluetách neutrálního prostředí divadla – veřejného prostoru. Obličeje a pravé vlasy tanečnic byly odhaleny až v samotném závěru.
Pod kůží je koncepčně, choreograficky a interpretačně velmi zajímavé představení. Rozhodně je překvapivé, odvážné a pro někoho i šokující…
Psáno z reprízy dne 13. 4. 2013, La Briqueterie Vitry-sur-Seine, Francie (v rámci 17. Tanečního bienále Val-de-Marne)
Choreografie: Maxence Rey Interpretace a spolupráce: Leslie Mannès, Marie Pinguet, Maxence Rey Světla: Cyril Leclerc Originální hudba a úprava: Vincent Brédif Supervize: Corinne Taraud Spolupráce: Brige Van Egroo Fotografie: Aléida Flores Yaniz Produkce: Association Betula Lenta Premiéra: 11. 10. 2012, Théâtre de l’Etoile du Nord
Maxence Rey v nové choreografii nazvané Pod kůží (Sous ma peau) rozebírá vše, co se pod kůží ženy odehrává, děje, zadrhává, tvoří a mizí. Odvážným způsobem hledá, jak se zabydlet v ženském těle a jaké to je v něm a s ním žít.
Ze tmy pomalu vystupovaly obrysy nahých těl. Seděly na kovových židlích. Sálem zněl ptačí zpěv. Cvrlikání připomínalo, jako by se probouzel den. Po nahých tělech klouzalo světlo, dokud se zase nezešeřilo, aby opět nabralo na intenzivním jasu a poodhalilo více. Nejprve byla těla nehybná, dech byl sotva znatelný. Postupně se pohnula hlava, zvedla noha, vtáhla hruď, spadla ruka. Tři nahé ženy v krátké černovlasé paruce a s obličejem zastřeným punčochou připomínaly figuríny ve výkladní skříni, kterými někdo manipuluje. Světlo zesilovalo, ženy sledovaly stíny na svém těle, svrašťovaly svou kůži, rozjížděly se do lascivních pozic, až se proměnily v samice s roztaženýma nohama.
Choreografka Maxence Rey zkoumala tři fyziognomicky rozdílná těla, samostatné identity, ale stále ženy obecně ukotvené ve svém ženském těle, archetypu, podstatě bytí, fantazii, bestiáři. První obraz, jenž byl postaven na postupném odhalování všech zákoutí nahého ženského těla, svou až šokující otevřeností útočil také na předsudky a puritány.
Druhá část rozvíjela téma ženského světa z hlediska jeho rytmu. Projevoval se zejména v chůzi a klusu, kdy zvuky, například pleskání ňader o kůži či mlaskavý dotek chodidel o baletizol, doplňovaly hluk ulice. Držení těla bylo u všech žen vypjatě nepřirozené. Přecházely s vypnutým hrudníkem, kolena zvedaly vysoko, hlava byla strnulá. Začaly se navzájem poměřovat, přitiskávaly se k sobě hrudníky či pozadím, jako by se jedna chtěla vklínit do tvaru druhého těla. Veškerý pohyb, který se nesl prostorem, byl přesný, artikulovaný, rytmizovaný. Působily teatrálně, až pompézně. Autorka nastavovala zrcadlo civilizované realitě, v níž jsou ženy poměřovány, vystaveny tlaku okolí a proto působí uměle, nezřídka se podrobují plastickým vylepšením a jsou upravovány stylistkami. Obraz chůze a setkávání vyvrcholil individuálními tanečními pohybovými vazbami inspirovanými zrychleným světem města. Sál se i díky svícení a velmi hlasité agresivní hudbě změnil v dynamickou tepnu.
A najednou se zastavily. Ženy ze svých těl vytvářely v prostoru různě polohovaná sousoší. Doplňovaly si navzájem záhyby a výklenky těl, prodlužovaly linie, jako by byly v ateliéru při fotografování aktů.
Leslie Mannes, Marie Pinguet a Maxence Rey tančily nahé, aby vynikly všechny detaily, které by pod ošacením zůstaly skryté. Velmi zdařilá světelná koncepce Cyrila Leclerca stavěla na odstínech tmy, šedi a kontrastního jasu. Leclerc světelnými tóny modeloval něhu a jemnost, ale nechal těla zmizet i v siluetách neutrálního prostředí divadla – veřejného prostoru. Obličeje a pravé vlasy tanečnic byly odhaleny až v samotném závěru.
Pod kůží je koncepčně, choreograficky a interpretačně velmi zajímavé představení. Rozhodně je překvapivé, odvážné a pro někoho i šokující…
Psáno z reprízy dne 13. 4. 2013, La Briqueterie Vitry-sur-Seine, Francie (v rámci 17. Tanečního bienále Val-de-Marne)
Choreografie: Maxence Rey
Václav Marcol
Známená to tedy, že pouze se znalosti klasického tance se absolvent uplatní špatně nebo dokonce vůbec? Učilo se dosud…Kristýna Slezáková novou ředitelkou Taneční konzervatoře Brno: Dnešní absolventi potřebují k uplatnění kompletní výbavu