Nestárnoucí Mosty času Jiřího Kyliána

Nestárnoucí Mosty času Jiřího Kyliána

Autor Josef Bartoš

Rok 2018 je časem oslav stého výročí založení Československa. K plejádě akcí, které připomínají významné jubileum, se připojil i Balet Národní divadla s první premiérou sezony Kylián – Mosty času. V názvu se ukrývá jméno jednoho z nejznámějších (a troufám si tvrdit i nejgeniálnějších) choreografů světové taneční historie Jiřího Kyliána. Český tvůrce se proslavil téměř čtyřicetiletým působením v nizozemském souboru Nederlands Dans Theater. Za tu dobu se soubor vyšvihl na světovou špičku a zároveň se stal platformou pro Kyliánův umělecký talent. Jeho díla se dnes pravidelně objevují na repertoáru všech předních světových souborů i divadel, mezi něž se samozřejmě řadí i Praha. Není to však poprvé, co Národní divadlo zařadilo na repertoár díla tohoto tvůrce. Naposledy to byla Polní mše v rámci složeného programu Česká baletní symfonie II v roce 2014. Ta byla zároveň první uvedenou inscenací na prknech naší první scény v roce 1992. Nový komponovaný večer uváděný v historické budově se skládá ze čtyř inscenací vybraných choreografem samotným: Žalmová symfonie (1978), Bella Figura (1995), Petite Mort (1991) a Šest tanců (1986).

Program otevírá Stravinského Žalmová symfonie, ve které tanečníky doprovází orchestr a operní sbor Národního divadla. Hudební kompozici podkládají texty biblických žalmů, které dílu propůjčují silně náboženský charakter. Sám tvůrce ale spíše než aby oslavoval Boha, oslavuje člověka. Jde mu o jeho jedinečnost, o možnost být sám sebou v rámci pospolité skupiny. I proto ani jeden z šestnácti tanečníků po celou dobu neopustí jeviště; sdílí společný prostor, jsou odkázáni jeden na druhého. Klidné a rozvážné pasáže v pomalém tempu střídají divoké exploze doprovázené velkými skoky a mnohačetnými, bryskními otočkami. Nechybí ani kánon, choreografický postup, kterého tvůrce ve svých dílech často využívá. Například ve scéně, kdy tanečníci stojí uprostřed jeviště v řadě za sebou a tanečnice k nim jedna po druhé přibíhají, naskakují a v nejvyšším bodě se lámou ve středu jejich těl jako mořské vlny narážející na mělké pobřeží. Situace vytváří působivý obraz, který díky kánonu o to více vynikne. Kylián vesměs pracuje se slovníkem klasického tance, který občasně modifikuje a vytváří tak unikátní tvarosloví – dílo je jedním z vrcholů tvůrcova neoklasického období. 

Bella Figura představuje naopak téměř o dvacet let mladší výňatek z kyliánovského repertoáru, což je patrné na scénografii, kostýmech i tanci. Čerň reprezentovanou kostýmy i scénografií rozbourávají rudé sukně, které působí jako toreadorovy vyzývavé muletas, tedy plachty, jimiž nahání býky. Kylián jim však přidává na křehkosti a zranitelnosti, interpreti totiž na sobě kromě rudých sukní nic nemají. Obzvláště působivá je scéna, kdy dvě tanečnice klečí naproti sobě uprostřed scény „vrostlé“ do svých suknic, ohraničené shora i ze stran černou drapérií jako živý galerijní obraz, a jemnými pohyby nahého torza a horních končetin se snaží navzájem dotknout. Ačkoliv choreograf vychází z estetiky klasického tance, ve svém experimentování s pohybem neustává a dalece přesahuje hranice neoklasického stylu. Červenou nití je však absolutní spřízněnost s hudbou, v tomto případě s koláží tvořenou skladbami Lukase Fosse, Giovanniho Battisty Pergolesiho, Alessandra Marcella, Antonia Vivaldiho a Giuseppe Torelliho. Kyliánův talent naslouchat hudbě a zároveň schopnost pohybově vykreslit veškeré její nálady i polohy jsou neuvěřitelně poutavé.

Předposledním kusem programu je Petite Mort. Autor se ani v jedné z uvedených choreografií nevzdaluje jednotící tematické linii, jejímž středobodem je sám člověk. Pojednává o životních strastech, ale i radostech, zkrátka o všem, co se ho týká. V této části se dostává ke slovu otázka stvoření a zániku lidského života. Zpočátku vidíme šest spoře oděných tanečníků s kordy, kteří udržují napětí kontrolovanými pohyby a uvolňují jej sečnými výpady, jež se odrážejí dále do jejich těl; do ticha pak vždy zazní syrový zvuk prolétajícího kovu. Po chvíli se k nim přidávají i partnerky, to už za zvuků dvou volných vět z klavírních koncertů Wolfganga Amadea Mozarta. Autor zde pojednává také o lidské rozkoši: od hravosti až po skutečné sexuální uspokojení, kdy muži naléhají na ženy, které samou libostí zaklání hlavy a prohýbají záda. Dění na jevišti však nepůsobí vulgárně, ba naopak. Kylián jej podává s naprostou přirozeností přesně tak, jak k životu zcela neodmyslitelně patří. Zobrazuje sílu okamžiku zrození, sílu, jež před sto lety vdechla život Československu.

Kyliánův génius však nespočívá pouze v tvorbě velkých tanečních pláten opředených hlubokými významy. Jeho silnou parketou je také humor, který prosakuje téměř do všech inscenací. Jedno takové dílo uzavírá celý večer v Národním divadle – Šest tanců opět na Mozartovu hudbu. Tanečníci jako by se přenesli o tři sta let nazpátek. Objevují se na jevišti v parukách a v dobovém bílém spodním prádle. Dění na jevišti je podobně bláznivé a ulítlé jako společenské hrátky v období klasicismu. Rozvernost, až zhýralost jedinců produkují různé vtipné scénky, které zajisté pobaví široké publikum. Absurdnost celého výjevu pak podtrhují krátká, zato velmi komická intermezza pánských tanečníků v černých dámských krinolínových šatech. Kylián svou inspiraci vysvětluje jednoduše: podle něj Mozart porozuměl lidskému životu jako nikdo jiný, má být totiž přípravou „na něco mnohem hlubšího a mnohem smysluplnějšího.“

Uvedená díla patří mezi klenoty světové choreografie, jejichž interpretace klade vysoké nároky na tanečníky. Vedení souboru si však tuto volbu mohlo dovolit, jelikož baletní soubor disponuje kvalitními umělci. I přesto však nebyla první premiéra vyloženě podařená. Z hlediště ji pozoroval sám choreograf a zároveň večer přenášela v přímém přenosu Česká televize. Tanečníci tak zřejmě byli sužováni nadměrnou trémou, která jim nedovolila naplno ukázat jejich umění. O to lépe však vyzněla druhá premiéra, která se konala o den později. Všichni působili uvolněněji, což jim umožnilo soustředit se na technickou kvalitu rozličných pohybových detailů i na výraz celého těla – dvě složky, které v sobě snoubí kyliánovský repertoár. Nikola Márová již tradičně propůjčila svým rolím mnohaleté zkušenosti a vyzrálý projev a Ondřej Vinklát znovu oslňoval širokou paletou výrazových poloh doplněných o perfektně zvládnuté prvky. Je třeba ale ocenit i obsazení čtyř párů v inscenaci Šest tanců, které je jednoduše brilantní (Leila Labiodová – Štěpán Pechar, Klára Jelínková – Benjamin Husson, Morgane Lanoue – Veaceslav Burlac, Anna Novotná – Francesco Scarpato). Soubor také dokázal, že mezi jeho silné stránky patří vzájemná synergie tanečníků. Harmonicky sehraný pár představovali například Marta Drastíková-Máchová s Matějem Šustem a Nikola Márová s Federicem Ievolim v Žalmové symfonii nebo Miho Ogimoto s Ondřejem Vinklátem a Ayaka Fujii s Giovannim Rotolem v Bella Figura. Jediné Petite Mort se bohužel nezdařilo ani při druhé premiéře. Tanečníci příliš bojují nejen s obtížnými party, ale také s kordy a drapérií, které ovlivňují pohybové tvarosloví. Domnívám se však, že je to pouze otázka zkoušení a času. Ten koneckonců představuje hlavní téma premiéry.

Psáno z I. a II. premiéry 11. a 12. října 2018, Národní divadlo, Praha.

Symphony of Psalms (Žalmová symfonie)
Choreografie: Jiří Kylián
Asistent choreografie: Patrick Delcroix
Hudba: Igor Stravinskij
Kostýmy: Joop Stokvis
Scéna: William Katz
Světelný design: Jiří Kylián, Joop Caboort
Redesign: Kees Tjebbes
Premiéra: 24. 11. 1978

Bella Figura
Choreografie a scéna: Jiří Kylián
Asistent choreografie: Cora Bos Kroese
Hudba: Lukas Foss, Giovanni Battista Pergolesi, Alessandro Marcello, Antonio Vivaldi, Giuseppe Torelli
Kostýmy: Joke Visser
Světelný design: Kees Tjebbes
Premiéra: 12. 10. 1995

Petite Mort
Choreografie a scéna: Jiří Kylián
Asistent choreografie: Roslyn Anderson
Hudba: Wolfgang Amadeus Mozart
Kostýmy: Joke Visser
Světelný design: Jiří Kylián, Joop Caboort
Redesign: Kees Tjebbes
Premiéra: 23. 8. 2018

Sechs Tänze (Šest tanců)
Choreografie, scéna a kostýmy: Jiří Kylián
Asistent choreografie: Roslyn Anderson
Hudba: Wolfgang Amadeus Mozart
Světelný design: Jiří Kylián, Joop Caboort
Redesign: Kees Tjebbes
Premiéra: 24. 10. 1986

Orchestr a Sbor Opery Národního divadla
Hudební nastudování: Jaroslav Kyzlink
Dirigent: Jaroslav Kyzlink, David Švec
Klavírní sólo: David Švec, Martin Levický