La Dame aux Camélias / Dáma s kaméliemi / Ostrava
Bylo by zřejmě pošetilé operymilovnému divákovi představovat Violettu Valéry a Alfreda Germonta, hrdiny jednoho z nejslavnějších opusů světové operní literatury, Verdiho La Traviaty; neméně pošetilé by nejspíše bylo i líčit jejich příběh, vyprávějící o lásce mladého měšťáka a pařížské kurtizány, jejímuž naplnění zabrání nejdříve rozhodný zásah mladíkova otce a definitivně pak nevyléčitelná choroba, které hlavní hrdinka nakonec podlehne. Když ovšem pouze zaměníme jména protagonistů za Marguerite Gautier a Armand Duval, rázem před sebou máme předobraz tohoto hudebního díla, román Dáma s kameliémi z pera mladšího ze dvou spisovatelů nesoucích jméno Alexandre Dumas. A také libreto jejího baletního zpracování, jímž se na jevišti NDM v Ostravě českému publiku premiérově představuje tchajwanský režisér, choreograf a libretista Allen Yu. Není ovšem zdaleka prvním, koho francouzská předloha zlákala k baletnímu ztvárnění. Mezi jeho předchůdce nepatřili nikdo menší než Frederick Ashton (jeho choreografie Marguerite a Armand byla vytvořena roku 1963 speciálně pro Rudolfa Nureyeva a Margot Fonteyn) nebo John Neumeier, jehož Dáma s kaméliemi měla premiéru o patnáct let později ve Stuttgartu s Marcií Haydée v titulní roli. Ostatně, ani inscenace již zmíněného Allena Yu nemusí být českým baletomanům zcela neznámá, někteří se s ní mohli seznámit alespoň prostřednictvím záznamu z choreografova domácího působiště v Tchajpeji, kde se v hlavních rolích představili hostující první sólisté ND v Praze Nikola Márová, Michal Štípa a Alexandre Katsapov.
Vraťme se však zpět na sever Moravy – jak se totiž přesvědčíme již prvním letmým pohledem na jeviště, zde uvedená verze jeho baletu je od té tchajwanské poněkud odlišná. Jednotícím prvkem scény (David Bazika) napříč 
celým představením je jakási šachovnice šedých a černých polí, na níž se postupně rozehrává osudová partie dvou mladých lidí. Té je ponechán co největší rozlet, místo kulis, které by již tak nevelký prostor jeviště dále zmenšovaly Bazika o to více při charakterizaci prostředí zapojuje svou fantazii. V prvním dějství tak obdivujeme hřejivé tóny a lesk tanečního sálu s motivy antikizujících polopostav na (šálách), které dále definují prostor, aniž by mu však opticky ubíraly na proporcích. Hned v úvodu druhého dějství z venkova potom oko diváka potěší atmosféra evokující zvláštní, jakoby pastelové odstíny a světelné skvrny vlastní plenérovým obrazům Augusta Renoira. Ve scéně z kasina ve třetím jednání si scénograf vystačí s pouhými čtyřmi zrcadlovými plochami, jež vracejí hemžení a živý, barevný rej tanečníků – hracích karet ve zvláštně pokroucených tvarech zpět do hlediště. A v závěrečné scéně v pokoji umírající pak ponechává na scéně jen pár nejnutnějších kusů mobiliáře, veškerá pozornost diváka se tak může plně soustředit na to nejdůležitější – gradující drama obou protagonistů. Prostředí mondénní společnosti Paříže první poloviny 19. století poté vhodně dokreslují kostýmy z dílny Evy Kotkové, snad jen třpytky na společenských šatech Margurite působí poněkud rušivě.
Na tóny vybrané z celkem devíti Verdiho oper (mezi nimiž pochopitelně nemůže chybět ani již zmíněná La Traviata) na scéně v choreografii Allena Yu ožívají postavy tragického příběhu nenaplněných vášní, vycházejícího ze skutečných událostí Dumasova života. Pokud by snad divák očekával od tohoto pro (středo)Evropana možná poněkud exotického tvůrce také exotické pohybové ztvárnění, bude patrně překvapen – tchajwanský choreograf se zejména v první části prezentuje formalistickým, možná až poněkud rigidním a rezervovaným neoklasickým slovníkem, špičky vládnou dokonce i tam, kde by divák čekal více živelnosti a charakterních prvků (tanec cikánek). Svou druhou, hravější tvář pak Yu ve větší míře ukazuje až v již zmíněné scéně z kasina, kdy na jeviště vtrhne hned celá plejáda hracích karet – totiž tanečníků vtipně za ně přestrojených, kteří roztočí neotřelý, živý a rozpustilý rej hazardu. A právě tento temperamentní výkon hracích karet, tedy ostravských tanečníků v čele s rozdováděnými Žolíkem a Pikovou dámou (Filip Staněk a Chiara Lo Piparo) také svým laškovně drzým provedením bez jakýchkoli známek premiérové nervozity poprvé výrazněji strhne publikum, dokonce i drobné podklouznutí se rázem stává jen dalším nenuceným a zábavným gagem.
Hlavní osou celého představení je však výrazný dramaturgický oblouk Dumasovy hrdinky, pařížské kurtizány Marguerite Gautier (Barbora Kaufmannová), do jejíhož nedlouhého života zásadním způsobem vstupují tři muži. Finančně dobře zajištěný a ve společnosti vážený baron (Rodion Zelenkov) je dívkou již delší dobu neodolatelně přitahován a ve své žárlivosti a uzurpátorství si na ni dělá výhradní nároky – tedy alespoň podle předlohy by měl. Zelenkov totiž tyto dominantní rysy svého vztahu k Marguerite podává po výrazové stránce velmi plytce, jeho exaltovaná gesta jsou jen prázdnou hrozbou bez jakékoli přesvědčivosti a divák v něm proto charakter autoritáře spíše jen tuší někde pod vnějším nánosem jakési bezradnosti až nejistoty, která se poté přenáší i do jeho tanečního projevu v poněkud těžkopádných skocích postrádajících dynamiku, občasnými potížemi se stabilitou a nepřesným dotáčením piruet. To vše potom ve výsledku zanechává z této postavy poměrně mdlý dojem. Zcela opačně na jevišti zapůsobil Armandův otec v podání Jana Koldy – důstojný a uměřený ve svých gestech i tanečním projevu vyzařuje přirozenou autoritu a nesmlouvavost, jimiž dokáže hlavní hrdinku přimět k tomu, aby se zřekla společensky nepřípustného svazku s jeho synem. Tím je sólista souboru Michał Lewandowski, který vedle jistoty svého tanečního výkonu zaujal především snadností, s níž dokázal instinktivně najít a uchopit charakter mladého muže, jenž vzplane naivní, mladickou láskou k protřelé ženě pařížského polosvěta. Barbora Kaufmannová je jak svým elegantním jevištním vzhledem, tak i kultivovaným tanečním projevem a spolehlivou technikou předurčena pro hlavní role klasického repertoáru; něco z toho jakoby se přeneslo i do jejího pojetí postavy charakterově tak odlišné. Její Marguerite má daleko do chladné, vypočítavé profesionálky, jež s nehybným výrazem pokerového hráče počítá jen s těmi nejvýhodnějšími partiemi. Místo toho sledujeme hrdinku, která pařížským polosvětem proplouvá sice s jistým savoir faire, toto prostředí je jí však bytostně cizí a stále někde v hloubi skrytě doufá a čeká na čistý, romantický cit. Když tento posléze přichází s mladým Armandem Duvalem, dostává se Kaufmannová do pro ni znatelně bližšího dramatického oblouku milostné vzplanutí – zásah osudu – předčasná smrt. A skutečně, když nakonec v Armandově náručí umírá, divák si jasně uvědomí, nakolik je jí prostá bílá říza této scény bližší než smyslně rudý kostým mondény.
Právě v tomto okamžiku však přichází poněkud nadbytečný retrospektivní epilog, jenž zcela bez okolků otupí a rozmělní účinek tragického finále. Kdoví, možná tím chtěl autor docílit toho, abychom si místo bezprostředního pocitu dramaticky palčivého rozuzlení celého příběhu z divadla odnášeli spíše snový dotek Dumasova světa velkých osudových citů, které se neskloní ani před nepřízní osudu, ani před opovržením okolí, světa, kde jejich definitivním koncem může být jedině smrt. Světa, jehož si u ostravské Dámy s kaméliemi můžeme užívat skutečně plnými doušky.
Psáno z 2. premiéry 12. listopadu 2011.
Na fotografiích alternované obsazení, foto: Martin Popelář
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace