Khan/Nogal/Cherkaoui/Ekman – IT Dansa aneb Síla mladého talentu

Ačkoliv evropský kontinent obchází již třetí vlna koronavirové pandemie, ve španělské metropoli Madridu se rozhodli pro jiný přístup. Tamní vláda rovněž přiostřuje již přijatá opatření, neuchýlila se však k celkové uzávěře služeb. Proto se najednou zdá možnost jít do divadla a užít si program složený ze světových choreografií jako neuvěřitelný luxus. Tentokrát se o tuto příležitost postaral soubor IT Dansa, který funguje pod záštitou barcelonské univerzity Institut del Teatre a pod vedením Catherine Allard.

6. 2. 2021 recenze

IT Dansa. Foto: Ros Ribas.

Autor Josef Bartoš

Komponovaný večer otevírá ukázka z díla Kaash Akrama Khana z roku 2002. Khan je tanečnímu publiku známý svou inspirací v indickém klasickém tanci kathak a tento kus nepředstavuje žádnou výjimku. Choreografii dominují bryskní otočky, do detailu promyšlená práce paží, dlaní i prstů a dynamika, která střídá pomalý a rychlý pohybový materiál s nesmírnou intenzitou. Mohlo by se zdát, že výběr tohoto kusu není pro soubor čerstvých absolventů zrovna to pravé, ale tanečníci dokazují opak (bohužel jejich jména program neobsahuje). Od prvních momentů jejich taneční kroky dláždí jistota a odhodlání, které podpírají jako nosné sloupy vyspělá technika a drive. Této skvělé kombinaci ale nesluší fakt, že se jedná o pouhou ukázku z celovečerní choreografie. Části totiž chybí kontext celku, a tak se jakýkoliv umělecký zážitek nemá ani šanci zapsat do paměti přítomných diváků. Ti mohou pouze obdivovat výkony interpretů a případně číhat, zda později neuloví záznam celého představení on-line.

Tentýž případ představuje i úryvek z představení In Memoriam Sidi Larbi Cherkaouiho, v němž jen marně hledáte témata lidské paměti a bytostné reality, jež slibuje anotace. Oproti Kaash se kromě výborné techniky jako takové dá obdivovat i slušná technika v partnerské práci. Ústřední dvojice působí jako dlouhými léty sehraný pár, jenž dokáže uspokojit jakékoliv požadavky autora choreografie. V tomto případě muž ovládá ženu, která se mu naprosto podvolí. Její tělo vlaje v jeho područí ze strany na stranu, ohýbá se pod ráznými fyzickými i energickými útoky muže, jeho dominance nezná v některých momentech mezí. Pozoruhodné momenty se však utopily v náhlé tmě a z možného uměleckého zážitku opět nezbylo vůbec nic. Velká, opravdu velká škoda.

Tento „zážitkový deficit“ napravují do jisté míry zbylé dvě choreografie. První s názvem The Prom pochází z dílny španělské tanečnice a choreografky Loreny Nogal, která sama v souboru IT Dansa působila jako jeho členka. The Prom připomíná nostalgické ohlédnutí za rozverným mládím, za obdobím bezstarostného života a překypující energie. Průvodcem na této cestě do minulosti je uklízeč, který se smetákem a kbelíkem v ruce obchází každý kout jeviště, z něhož vždy „vypadne“ roztančená vzpomínka. Poměrně jednoduchý, až bych řekl triviální, koncept má ale svou sílu zejména proto, že Nogal těží právě ze svých tanečníků, z jejich pocitů, nálad i vzpomínek. I proto většinu choreografie koncipuje jako komické scénky, při nichž se vám koutky úst pomalu zvedají a vykouzlí vám tak úsměv na tváři. Například když blonďaté dlouhé vlasy jedné z tanečnic používá uklízeč jako nástavec násady od smetáku a vytírá jimi skoro celé jeviště. Humorný duet mezi neposednou světlou hřívou vlasů a uklízečem, který se ji snaží neúspěšně zkrotit, představoval highlight tohoto kusu.

Večer uzavřela choreografie Whim Fractured Fairytale Alexandera Ekmana. Tvůrce v tomto námětově široce rozkročeném kusu ukazuje sílu současného tance: ten nepotřebuje nutně souvislý děj a dramaticky vyhraněné postavy, naopak hraje na mnohem intimnější struny vnitřního naladění a empatie. Ekman se totiž zabývá širokým spektrem lidských emocí, jejichž různé odstíny provází naše životy v dobrém i ve zlém, v čase absolutního vědomí sebe sama i v čase ztráty osobní integrity a zešílení. Emoce představuje jako věčné a (někdy bohužel) věrné společníky nás všech. I proto je pestrost jednotlivých obrazů hlavní přísadou této choreografické kompozice. Ať už jsou to scény na židlích, na nichž tanečníci víří za doprovodu houslového koncertu Čtvero ročních období Antonia Vivaldiho, nebo momenty, kdy všichni tanečníci jednoduše stojí vedle sebe v řadě na forbíně a vytváří svými hlasy vtipné perpetuum mobile, které se občas zasekne. Whim Fractured Fairytale je od svého začátku až do samého konce živoucím organismem, který se před zraky diváků proměňuje a jehož dynamika neustále přitahuje pozornost.

Když jsem sledoval mladé a nadané tanečníky v dílech velkých choreografů současnosti, připomnělo mi to, jak důležité soubory tohoto typu jsou. Čerství absolventi tanečních konzervatoří potřebují praxi, jenže otázka je, kde ji získat? Každý den totiž zcela nutně musí zakoušet své tělo, komunikovat s ním a inteligentně ho rozvíjet. To ale bez podpůrných mechanismů v samotné infrastruktuře našeho tanečního umění nebude možné.

Psáno z reprízy dne 22. ledna 2021, Teatro Real, Madrid.

Kaash
Choreografie: Akram Khan
Hudba: Nitin Sawhney
Scénografie: Anish Kapoor
Světelný design: Aideen Malone
Kostýmy: Kimie Nakano

The Prom
Choreografie: Lorena Nogal
Hudba: Petern Skellern, Lindstom, Perfume Genius
Scénografie: Lorena Nogal
Světelný design: Víctor Cuenca
Kostýmy: Manuel Rodríguez, Lorena Nogal

In Memoriam
Choreografie: Sidi Larbi Cherkaoui
Hudba: A Filetta
Kostýmy: Marible Selma

Whim Fractured Fairytale
Choreografie: Alexander Ekman
Hudba: Antonio Vivaldi, Edmundo Ros, Nina Simone
Světla: Alex Kurth
Kostýmy: Alexander Ekman