Diskuze k tématu:
Zlatá Praha – Smutný obraz českého tance

K napsání mě přivedla tvrzení pisatelky, která zpochybňují profesionální výstupy České televize. Poruchy a výpadky obrazu byly skutečně způsobeny technickou závadou na straně Národního divadla. Každý pořad je v ČT předtím, než jde do vysílání nebo je předáván k veřejnému promítání, podroben velmi přísné technické kontrole. Není tedy možné, aby v něm byly chyby, o nichž autorka píše. A pakliže to tvrdí s takovým přesvědčením, měla by být schopna své tvrzení dokázat. Patrně ještě nikdy nezažila výpadek obrazu v kině. Ověřování zdrojů patří k základní novinářské etice. Totéž platí o jejích výrocích o obrazovém ladění dokumentu, které jí připadá jako z 80. let. Každý dokument, který pracuje s tak velkým množstvím archivního materiálu, jako byl tento, je samozřejmě obrazovou kvalitou těchto archivů spoluurčován. Mimochodem, z 80. let v něm byla jedna ukázka. Tato kvalita archivů z různých dob, i když není z dnešního hlediska ideální, svědčí jednak o době vzniku a jednak nemůže být ani měněna, aby nebyla dotčena práva hlavního kameramana, který je autorem obrazu. Pokud se jako archivní používají černobílé záběry, už si na to všichni zvykli, a považuji to za samozřejmé. Jenže černobílá televize skončila před 50. lety a od té doby se značně i rozšířily vědomosti o estetickém využití archivních materiálů. Ostatně, při vysílání se budou moci všichni přesvědčit, jak dokument skutečně vypadá.
A poslední poznámka. Dokument nikdy neměl mapovat 75 let konzervatoře. Ani tak nebyl uváděn. Vždycky měl být jen příspěvkem k tomuto výročí. A protože si narozdíl od autorky myslím, a archivní dokumenty i moderního tance to dokazují, že je to škola mimořádně dobrá, chtěli jsme se věnovat jejím úspěchům.
Ondřej Šrámek, dramaturg a kreativní producent ČT

Vážený pane Bubeníčku,

mám na mysli i své zkomolené příjmení, jmenuji se Zangová. Záznam ráda pošlu, ale svůj e-mail musíte nejprve uvést.

S pozdravem
Clara Zangová

Milá Paní Zanková,

Jestli myslíte že jsem ve vaše jménu Clara napsal K, tak se omlouvám. Přehlédl jsem to a napsal vaše jméno česky.
Rád bych vás upozornil na další maličkost, ne vše co píšete ve vašem článku jsem říkal ve filmu já. Například o myšlence "líčení" mluvil ve filmu bratr Otto, né já. Já nosím mnoho let vousy. Takže nás rozeznat při trochu pozornosti není zas tak těžké. Vaše věta v prvním článku "Vrcholem všeho je, když Jiří Bubeníček navrhne..." je další chyba a vaše nepozornost.
Tu nahrávku bych si opravdu rád poslechnul. Prosím, pošlete mi ji na moji e-mailovou adresu (www.wetransfer.com).
Na vše ostatní co píšete jsem se už vyjádřil v mé první reakci. Jak vidět, já divadlo vnímám jinak.

Jiří Bubeníček

Vážený pane šéfredaktore!
Včera jsem objevil na TA Vaši odpověď na mé vyjádření k článku Smutný obraz českého tance. Znovu jsem si článek přečetl /celý/ a snažil jsem se v něm rozkrýt vlastnosti recenzentky, o kterých se ve své odpovědi hned z kraje zmiňujete/ „…skromné, inteligentní tanečnici, schopné nadhledu a sebereflexe/. Neznám slečnu Zangovou osobně a mohu jí hodnotiti pouze podle zveřejněného článku. Ač jsem se snažil, nic z podobných vlastností jsem z textu nevyčetl. Naopak, je to ten typ, o kterém jsem Vám již několikrát psal, že mi vadí více než obsah, forma písemného sdělení plná neúcty a přehlíživosti k práci druhých. Je zbytečné, abych opakoval to, co jsem napsal v předcházející reakci.
Velmi mě mrzí, že slečna Zangová musela hodinu trpět - viz …. a tak jsem hodinu mučena vylíčením školy coby bezvadného místa, které připravuje profesionální tanečníky ze všech nejlépe, a na obraz pana Slavického jako skvělého pedagoga, který dal během studia šanci bezpočtu talentů./sic!/ NO COMMENT- skutečný „výraz“ inteligence, skromnosti a sebereflexe. Ano, pane šéfredaktore, máte pravdu, jak píšete, je to ponižující, nemístné a nevhodné, já bych si dovolil přidat ještě trapné, a to ze strany Tanečních aktualit. Jako šéfredaktor jste zodpovědný za uveřejněné články a také za pověření konkrétního pracovníka pro vypracování redakcí požadovaného textu. Nyní, při psaní mě napadají čtyři…pět jmen z Vašich spolupracovnic v redakci, které by byly, vzhledem ke vzdělání a dlouholetým zkušenostem v oboru, určitě fundovanějšími pro tento typ recenze.
Cožpak si opravdu myslíte, že můžete zveřejňovat co chcete, dehonestovat a znevažovat práci skutečných odborníků, navíc – opět podotýkám- lidmi, kteří k tomu nemají žádné oprávnění?! Pokud bylo Vaším záměrem vyvolání kontroverze a přilití oleje do již tak vroucího českého tanečního kotle, tak se Vám to podařilo. BRAVO! O jeho zklidnění se, asi zbytečně, snaží např. ATU ČR, různými formami diskuze a hledání společných témat.
A opět se dostáváme k otázce odborného vzdělání, o kterém jsem Vám již mnohokrát psal. Příliš nerozumím Vaší poznámce o „formálním“ odborném vzdělání-cituji:… nepovažuji formální vzdělání nebo praxi v tanečním oboru za nutnost pro reflexi tance, ale za výhodu. Na rozdíl od Vás, nepovažuji vzdělání za formální, ale za velmi podstatné a nezbytné. Odborné vzdělání lze nahradit také výraznou uměleckou činností, v níž lze získat potřebné znalosti o oboru.
Nevím, jak lze přemýšlet, uvažovat, rozjímat, zvažovat okolnosti aj. bez odborných znalostí v oblasti, do které reflexi směřuji. Ale asi se mýlím, dnes může každý všechno a proto to mnohdy v různých oblastech tak vypadá.
Vážený pane šéfredaktore, prosím, už mi nepište. Nemá totiž cenu, abyste mi psal, že jste mi to již psal a já Vám psal, že už jsem Vám to psal. Jak je vidět, naše názorová hlediska na oblast profesionálního tance a dění v něm, se dosti podstatně liší. Já si dovolím to svoje, podložené více jak 50ti letou prací v oblasti profesionálního tance, zachovat.

S přátelským pozdravem
Jaroslav Slavický

A ještě malá poznámka.
Napadlo mě, když slečna Zangová tak trpěla pří tanečních dokumentech a líbil se jí dokument o Pavlu Černochovi, nechtěla by psát o zpěvácích? Třeba má zpěv také ráda! V rámci mezioborové spolupráce by mohly např. dámy Janáčková, Havlíková či Hrdinová psát o tanci a baletu. Zpěvákům by se ulevilo a tanečníkům by to pomohlo.

Zároveň si dovoluji zaslat i text, který vznikl v říjnu 2019 a který jsem Vám pak již neodeslal. Řeší v podstatě obdobné téma.



TEXT Z ŘÍJNA 2019
Vážený pane Bartoši!
Spíše náhodou jsem objevil Vaši odpověď na moji reakci, kterou jsem napsal k Vašemu článku JSOU KRITICI BLBCI? Napsal jsem ji, protože jsem se domníval, že k jeho napsání přispěla i moje reakce na recenzi Petry Dotlačilové na premiéru BB v Divadle Komedie. Nepředpokládal jsem však, že si budeme dopisovat a psát reakce na reakce apod. Jak jsem Vám již napsal dříve, nepatřím mezi „psavce“, ale trávím nyní mnoho času ve vlacích mezi Prahou a Brnem a tak jsem si řekl, že ho využiji k odpovědi
Říká se, že každé přirovnání kulhá. Pokud to s prof. Pirkem kulhalo na jednu nohu, to nynější bych řekl, že kulhá na obě nohy. Domnívám se, že není vhodné přirovnávat odbornou kritiku či recenzi k politice, k činnosti, kde mnohdy účel světí prostředky, kde neplatí pravidla slušného chování, kde pravda je označována za lež a lež za pravdu, kde podvodná jednání jsou prohlašována za právně beztrestná, kde principy demokracie jsou nahrazovány demagogií typu, kdo není s námi, je proti nám. Řekl bych, že je to paradoxně jedna z mála činností, v nichž osobní neúčast dává možnost nestranného pohledu nebo spíše potřebného nadhledu k správnému posouzení věci. Časopis, o kterém se zmiňujete /Reflex/, jsme dlouhá léta vozili synovi do Mnichova a také jsem ho, samozřejmě četl. Musím říci, že v poslední době už časopis příliš nečtu. Vadí mi, že redaktoři se tváří jako „ředitelé zeměkoule“, jejichž názor je ten jediný správný a kdo má jiný, zaslouží si odsouzení, případně výsměch. A tak mnohdy jednají a hlásají demagogii, podobně jako ti, které odsuzují.
Mrzí mě, že si myslíte, že dvouletá profesionální praxe, která byla dříve podmínkou pro přijetí ke studiu na AMU je nesmysl. Přečetl jsem si na TA rozhovor s prof. Kazárovou, také ona v něm zdůrazňuje nutnost profesionální praxe /tančila v ČSSPT/. Profesionální praxe umožní tanečníkům poznat tvůrčí proces, být jeho součástí, získat potřebné technické a pohybové dovednosti, naučí se rozumět svému tělu, tvoření pohybu a práce s ním. Tedy znalosti a zkušenosti, které jinak získat nemůže. Nejde o znalost prostředí konzervatoří, jak píšete, jde o řemeslo, o profesi. Chci li být považován za odborníka, musím profesi ovládat.
Zcela kruciálně nerozumím kruciálnímu nepochopeni paní Bohutínské. O co tedy jde v odborné taneční kritice, když „ ani ne tak o tanec“? O slovní ekvilibristiku? Kritika a recenze patří do literárního stylu publistického a jeho kritéria jsou přesně dána, zná je každý maturant, jsou totiž součástí maturitní otázky z ČJ. Možná by nebylo od věci si je zopakovat. Říka se, že potrefená husa nejvíce kejhá. Chápu, že jako šéfredaktor TA jste se cítil povinen také trochu „kejhnout“ za kolegyně, i když jsem právě o Vás napsal, že /alespoň pro mne/ splňujete kritéria odborníka- středoškolské i vysokoškolské odborné vzdělání a taneční praxe a Vaše dvě recenze jsem uvedl jako příklad, jak by to mělo vypadat.
Nejsem ani tak mdlého rozumu, abych si myslel, že se TA změní na informační server, kde se bude psát, jak je to všude báječné a jak vznikají úžasné inscenace. Již v první reakci na Váš článek jsem napsal, že každý má právo na svůj názor, že ne vše se musí líbit a že mi mnohdy nevadí ani tak obsah, jako forma sdělení. Myslím, že nejsem sám, kdo si myslí, že tanec by skutečně potřeboval účinnou, sofistikovanou propagaci, aby se dostal do podvědomí lidí a byl vnímán jako plnohodnotný umělecký divadelní žánr. Opět se mi to potvrdilo po letošní Ceny Thálie. V sobotu, ve zprávách ČT a ČR2 /mediálního partnera Thálie/ o tanci opět ani slovo. Kdybych se nedíval na přenos z ND, mohl bych se domnívat, že ceny za balet, tanec, nebyly uděleny. A to Taneční sdružení ČR psalo minulý rok dopis do ČT o neinformování v jejich zpravodajství. Psát recenze a kritiky by měli lidé, kteří mají přirozený respekt, za nimiž stojí dlouhodobá tvůrčí a interpretační činnost a jejichž názor je považován za poučený a nestranný. Také bych si dovolil malý příměr / i když asi bude kulhat/. Pokud za Vámi po představení, v kterém jste tancoval, přijde např. spolužák ze ZŠ, s kterým občas zajdete na „pivko“ a řekne Vám „bylo to dobrý“ a nebo „vůbec nevím, o co v tom šlo, bylo to strašný Ty jsi v tom vypadal divně, řadši zase zajdeme na pivo“/možná, že byste s ním už na to pivo ani nešel/a nebo, kdyby po představení přišel člověk, jehož si vážíte / a nemusí to být Kylián, Neumeirer, Bigonzetti aj./ a řekl Vám totéž, pravděpodobně jinými slovy. Asi by v tom rozdíl byl. V článku Lucie Kocourkové na Opera plus, věnující se také kritické činnosti, dokonce píše, že by bylo možné spojit se s odborníkem z praxe, který by hodnotil taneční výkony interpretů. Nevím, jestli to bylo míněno vážně, ale možná by to nebylo od věci. Teoretik by hodnotil dramaturgii, režii, celkovou koncepci představení a praktik výkony. Absurdní? Možná, že ne tak úplně. Je vidět, že debata o taneční kritice je poměrně široká a to je dobře. A přitom by stačilo tak málo- respekt, slušnost, nadhled, tolerance, vážit si práce a činnosti jeden druhého.

S úctou a přátelským pozdravem

Jaroslav Slavický

Milá Kláro Zanková,

ke kultuře “Maori” ale i ke všem kulturám světa mám veliký respekt. Pět let před premiérou ve Wellingtonu jsem si zaplatil letenku na Nový Zéland, abych onu kulturu studoval a zkoumal. Navštívili jsme s bratrem Ottou tehdy veškerá muzea, koupili mnoho knih nebo hudbu a setkali jsem se osobně i s domorodci, kteří nám o své krásné a bohaté kultuře vyprávěli. Vaše citace výňatku mého krátkého rozhovoru po promítání filmu jsou nepřesné: například věty „Dělal jsem si průzkum, ale neměl jsem informaci o tom, že Nový Zéland je nová země” nebo “Myslím, že mu to na srdci neleželo.” jsem nikdy neřekl a domnívám se, že trochu více pozornosti při mém krátkém interview by bylo na místě.

Příběh “The Piano Lesson” (Hodina klavíru) jsem ale nenapsal já, ale spisovatelka a filmová režisérka Jane Campion. Mám k příběhu ohromný respekt a snažil jsem se ho přenést do baletního žánru co nejpřesněji podle scénáře a knihy, jak jsem mohl. Samozřejmě filmová výprava má naprosto jiný rozpočet a možnosti než baletní svět. Ale jak film, tak i divadlo a balet, jsou umění, které nám dává nekonečné možnosti a hlavně volnost a svobodu vyjadřování.

Před premiérou svého baletu na Novém Zélandě jsem si s oscarovou režisérkou filmu Jane Campion dopisoval. Vše bylo oficiálně povoleno a vytvoření baletu dostalo zelenou. Dokonce paní Jane Campion byla po premiéře na jedné z repríz. Z baletu byla unesena a osobně mi pogratulovala.

Možná, že jste tuto nádhernou filmovou fikci neviděla a nečetla ani knihu. Byť se příběh odehrává na Novém Zélandu v blízkosti maurské civilizace, příběh v jádru není o maurské kultuře a není ani dokumentárním filmem o této problematice. Hlavní motor příběhu je láska mezi němou Adou McGrath, láska k jejímu pianu a k erotické postavě Georga Bainese.

Pro práci mi královský baletní soubor ve Wellingtonu nabídl spolupráci s maurským asistentem Mosse Paterssonem. Byl jsem rád a s nabídkou jsem ihned s radostí souhlasil. Bohužel, komunikace ze strany pana Paterssona byla nulová. Půl roku neodpovídal na žádné e-maily. Když jsem přijel na Nový Zéland a konečně začal s tvorbou, tak se jako asistent najednou objevil. Dozvěděli jsme se, že v baletu v části maurských tanců je problém s hudbu, a také že žádný z tanečníků v souboru, který není etnický “Maori”, nesmí tančit na jevišti. Balet byl, podotýkám, stavěn na mezinárodní baletní soubor, a z tohoto souboru střední velikosti, by vlastně (kromě jednoho etnicky domorodého tanečníka) nemohl na jeviště nikdo.
Samozřejmě toto bylo pro soubor nereálné a pro mě jako choreografa byla tato zpráva zprvu šokující. Maurské kostýmy, které byly navrženy francouzskou návrhářkou z Paříže Elsou Pavanel, vznikly na základě inspirace oděvem domorodců za použití předloh z knih nebo fotek zakoupených v muzeích na Novém Zélandě. Vybraná hudba byla také z muzeálních záznamů.

Pouhé tři týdny před premiérou dvouhodinového baletu jsem byl konfrontován s negativním postojem pana Paterssona vůči mým plánům. Nedovedl jsem si představit tak velkou změnu za tak krátký čas. Ale snažil jsem se být otevřený. Díky bohu, že můj bratr Otto je také skladatel a umí pracovat s digitálními médii. Hned jsme začali pracovat. S asistentem jsme vybrali novou hudbu, nahráli novou skladbu, Otto vytvářel nové hudební verze a já postupně měnil choreografii maurských tanců, a to vše pod dohledem maurského asistenta. Rovněž jsme změnili veškeré kostýmy, které panu Paterssonovi nevyhovovaly.

Vím o problematice maurské kultury, o historii vyvražďování a ničení přírody tehdejšími novými osadníky. Myslím, že jsme snahou vyhovět, porozumět a vytvořit jak vizuálně, tak i hudebně novou verzi, ukázali (v rámci našich skromných možností), jak si jejich kultury vážíme a jak ji obdivujeme. Protože je na Novém Zélandě maurská historie velice citlivé téma, tak se nakonec ředitelka souboru s Mossem Paterssonem dohodla, že maurské postavy a role budou uvedeny v programu jen jako symbol nějaká neutrálně neurčené kultury někde na neurčitém místě. Problem byl vyřešen.

Jako choreograf jsem nejen zodpovědný za svou práci, ale také za tanečníky s kterými spolupracuji. Bez tanečních umělců choreograf neexistuje! Domnívám se, že jde o nepochopení divadla jako takového, pokud se zakáže tančit tanečníkům role domorodců jen proto, že nejsou domorodí Mauři. Jestli s tímto paní Zanková souhlasíte, tak to by potom podle vás znamenalo, že by například český herec nemohl hrát už žádnou roli z Shakespeara, protože není Angličan. Jestli takto začneme myslet, tak se podle mne opravdu blíží konec umění a divadla!

Vážený pane šéfredaktore! Již jsem Vám napsal, že nejsem "psavec" a že každý má právo na svůj názor. Po přečtení článku Smutný obraz českého tance z festivalu Zlatá Praha, jsem se rozhodl zareagovat. Kladu si otázku, jak je možné, že TA, které se snaží profilovat jako odborný internetový časopis, poskytují na svých stránkách prostor k oficiálnímu „odbornému“ vyjádření lidem, kteří kromě toho, že mají rádi tanec /?/, nemají odborné vzdělání /ani ho neukončili/ a teprve studují žurnalistiku, kterou snad ukončí- převzato z informací o pisatelce uveřejněných na internetu-hodnotí a píší o práci vysoce profesionálně erudovaných lidí. Nevím, jestli pisatelka vůbec ví, kde TKHMP stojí, ale určitě vím, že nikdy ve škole nebyla, nepoznala atmosféru a práci studentů a pedagogů a že z celého jejího projevu čiší jen negativní vztah k instituci, o které píše. Je to možné pochopit, jsou lidé, kteří na základě svých nenaplněných ambicí způsobených nedostatkem talentu, schopností a někdy i příležitosti, ale silného ega, nepřijímají, a dá se říci nesnášejí až nenávidí svět, kam jim nebylo dopřáno vstoupit, protože jsou si vědomi své nedostatečnosti. Vlastní frustraci se snaží řešit šířením negativních a zkreslených informací. Je smutné, že k prosazování takového jednání, které škodí celému oboru, je jim poskytována možnost tak činit na stránkách odborného internetového média. Je to opět problém, o kterém hovořím i v dokumentu-o pronikání světa amaterismu do světa profesionálního tance /možná proto tak negativní reakce pisatelky/. Chtěl bych uvést na „pravou míru“ nepřesné a zkreslující informace uvedené v textu. Ano, dokument vznikl na „objednávku“, ale nikoliv mé osoby nebo školy, ale ČT, která zadala práci panu Martinu Kubalovi, známému z natočení již řady tanečních dokumentů. Na to, abych si objednával dokument u ČT jsem příliš malý pán a nepovažoval bych to ani za etické. Byl jsem velmi potěšen, když ČT přišla s návrhem natočit dokument o škole u příležitosti 75. výročí jejího založení, na rozdíl od jiných médií, které toto výročí nezajímá. Myslím, že si to instituce, která vychovala stovky vynikajících tanečníků, choreografů, pedagogů, baletních mistrů, managerů aj., působících na domácích i zahraničních scénách, bez ohledu na názor pisatelky a některých dalších "odborníků", zaslouží! S velkým obdivem a uznáním jsem sledoval práci p. Martina Kubaly a celého štábu, který s velkou profesionalitou, zájmem a nasazením pořizoval záběry z výuky, přicházel do školy v době koronavirové pandemie, přijel na absolventské představení, které se podařilo uskutečnit ve 170km vzdálených Františkových Lázních. Tam také dostali prostor k vyjádření, vedle známých osobností i letošní absolventi, možná pro pisatelku, příliš pozitivním. Důkazem o jejím „vztahu“ ke škole je zcela opačně pojatá možnost volby hlavního oboru od 5.ročníku. Vůbec nepovažujeme moderní tanec za druhořadý obor /asi na rozdíl od pisatelky/. V dokumentu jsem se nezmiňoval, že je určen pro méně talentované, ale hovořil jsem o možnosti, nikoliv blahosklonnosti, dát mladým lidem, kteří nemají ideální FYZICKÉ dispozice pro klasický tanec, ale mají naopak TALENT- tanečnost, dynamiku, muzikalitu, osobitost projevu- možnost rozvíjet se směrem, který je jim bližší a netrápit všechny žáky prováděním klasických variací a pas de deux, které nebudou ve své praxi potřebovat. Tento směr se ukazuje jako správná volba, neboť máme celou řadu absolventů MT, kteří se úspěšně uplatňují v oboru. V dokumentu také hovořím o tom, že tanec je buď dobrý, nebo špatný, a je úplně jedno v jakém stylu. O nějaké nadřazenosti, či "výšinách" klasického tance tam není ani slovo, a ani nemůže být, protože si to prostě nemyslím. Že by opět mindrák pisatelky? Tvrzení o zkostnatělosti instituce, patrné z celého formátu i použitého písma, podle vyjádření pisatelky, vyvracejí použité ukázky z práce školy i její umělecké činnosti, které dokazují naopak její všestrannost i vysokou profesionalitu.
Vážený pane šéfredaktore! Velmi mě mrzí, že musím reagovat tímto způsobem na uvedený článek, za který, jako šéfredaktor, odpovídáte. Není ale možné, aby lidé, kteří k tomu nemají žádné oprávnění, znevažovali a se zjevným pohrdáním se vyjadřovali k práci stovek odborníků- vůbec se tu nejedná o mou osobu- a k dlouholeté práci instituce, jejíž výsledky jsou doložitelné a nezpochybnitelné. Již zhruba před rokem jsem Vám napsal, že každý má právo na svůj názor a že mi mnohdy více vadí forma a neúcta k práci druhých, než vlastní obsah. A tento článek je toho pravým důkazem. Podobně by bylo možné se vyjádřit i k dokumentu Čas primabaleriny, věnovanému skvělé tanečnici, mámě dvou dětí a na základě shlédnutého dokumentu, také skromné, inteligentní tanečnici, schopné nadhledu a sebereflexe. Přesně těch vlastností, které chybí pisatelce tohoto článku. Dokument o bratrech Bubeníčkových jsem, bohužel, neviděl.
S pozdravem a s přáním pevného zdraví Jaroslav Slavický

Vážený pane šéfredaktore! Již jsem Vám napsal, že nejsem "psavec" a že každý má právo na svůj názor. Po přečtení článku Smutný obraz českého tance z festivalu Zlatá Praha, jsem se rozhodl zareagovat. Kladu si otázku, jak je možné, že TA, které se snaží profilovat jako odborný internetový časopis, poskytují na svých stránkách prostor k oficiálnímu „odbornému“ vyjádření lidem, kteří kromě toho, že mají rádi tanec /?/, nemají odborné vzdělání /ani ho neukončili/ a teprve studují žurnalistiku, kterou snad ukončí- převzato z informací o pisatelce uveřejněných na internetu-hodnotí a píší o práci vysoce profesionálně erudovaných lidí. Nevím, jestli pisatelka vůbec ví, kde TKHMP stojí, ale určitě vím, že nikdy ve škole nebyla, nepoznala atmosféru a práci studentů a pedagogů a že z celého jejího projevu čiší jen negativní vztah k instituci, o které píše. Je to možné pochopit, jsou lidé, kteří na základě svých nenaplněných ambicí způsobených nedostatkem talentu, schopností a někdy i příležitosti, ale silného ega, nepřijímají, a dá se říci nesnášejí až nenávidí svět, kam jim nebylo dopřáno vstoupit, protože jsou si vědomi své nedostatečnosti. Vlastní frustraci se snaží řešit šířením negativních a zkreslených informací. Je smutné, že k prosazování takového jednání, které škodí celému oboru, je jim poskytována možnost tak činit na stránkách odborného internetového média. Je to opět problém, o kterém hovořím i v dokumentu-o pronikání světa amaterismu do světa profesionálního tance /možná proto tak negativní reakce pisatelky/. Chtěl bych uvést na „pravou míru“ nepřesné a zkreslující informace uvedené v textu. Ano, dokument vznikl na „objednávku“, ale nikoliv mé osoby nebo školy, ale ČT, která zadala práci panu Martinu Kubalovi, známému z natočení již řady tanečních dokumentů. Na to, abych si objednával dokument u ČT jsem příliš malý pán a nepovažoval bych to ani za etické. Byl jsem velmi potěšen, když ČT přišla s návrhem natočit dokument o škole u příležitosti 75. výročí jejího založení, na rozdíl od jiných médií, které toto výročí nezajímá. Myslím, že si to instituce, která vychovala stovky vynikajících tanečníků, choreografů, pedagogů, baletních mistrů, managerů aj., působících na domácích i zahraničních scénách, bez ohledu na názor pisatelky a některých dalších "odborníků", zaslouží! S velkým obdivem a uznáním jsem sledoval práci p. Martina Kubaly a celého štábu, který s velkou profesionalitou, zájmem a nasazením pořizoval záběry z výuky, přicházel do školy v době koronavirové pandemie, přijel na absolventské představení, které se podařilo uskutečnit ve 170km vzdálených Františkových Lázních. Tam také dostali prostor k vyjádření, vedle známých osobností i letošní absolventi, možná pro pisatelku, příliš pozitivním. Důkazem o jejím „vztahu“ ke škole je zcela opačně pojatá možnost volby hlavního oboru od 5.ročníku. Vůbec nepovažujeme moderní tanec za druhořadý obor /asi na rozdíl od pisatelky/. V dokumentu jsem se nezmiňoval, že je určen pro méně talentované, ale hovořil jsem o možnosti, nikoliv blahosklonnosti, dát mladým lidem, kteří nemají ideální FYZICKÉ dispozice pro klasický tanec, ale mají naopak TALENT- tanečnost, dynamiku, muzikalitu, osobitost projevu- možnost rozvíjet se směrem, který je jim bližší a netrápit všechny žáky prováděním klasických variací a pas de deux, které nebudou ve své praxi potřebovat. Tento směr se ukazuje jako správná volba, neboť máme celou řadu absolventů MT, kteří se úspěšně uplatňují v oboru. V dokumentu také hovořím o tom, že tanec je buď dobrý, nebo špatný, a je úplně jedno v jakém stylu. O nějaké nadřazenosti, či "výšinách" klasického tance tam není ani slovo, a ani nemůže být, protože si to prostě nemyslím. Že by opět mindrák pisatelky? Tvrzení o zkostnatělosti instituce, patrné z celého formátu i použitého písma, podle vyjádření pisatelky, vyvracejí použité ukázky z práce školy i její umělecké činnosti, které dokazují naopak její všestrannost i vysokou profesionalitu.
Vážený pane šéfredaktore! Velmi mě mrzí, že musím reagovat tímto způsobem na uvedený článek, za který, jako šéfredaktor, odpovídáte. Není ale možné, aby lidé, kteří k tomu nemají žádné oprávnění, znevažovali a se zjevným pohrdáním se vyjadřovali k práci stovek odborníků- vůbec se tu nejedná o mou osobu- a k dlouholeté práci instituce, jejíž výsledky jsou doložitelné a nezpochybnitelné. Již zhruba před rokem jsem Vám napsal, že každý má právo na svůj názor a že mi mnohdy více vadí forma a neúcta k práci druhých, než vlastní obsah. A tento článek je toho pravým důkazem. Podobně by bylo možné se vyjádřit i k dokumentu Čas primabaleriny, věnovanému skvělé tanečnici, mámě dvou dětí a na základě shlédnutého dokumentu, také skromné, inteligentní tanečnici, schopné nadhledu a sebereflexe. Přesně těch vlastností, které chybí pisatelce tohoto článku. Dokument o bratrech Bubeníčkových jsem, bohužel, neviděl.
S pozdravem a s přáním pevného zdraví Jaroslav Slavický