Zlatá Praha – Smutný obraz českého tance

Tereza Podařilová a Martin Kubala po promítání dokumentu Tereza Podařilová, čas primabaleríny. Foto: Archiv festivalu Zlatá Praha.

Autor Clara Zanga

Nepokrytá propaganda

První ze čtyř dokumentárních filmů, které se během dvou dnů promítaly přímo na Nové scéně Národního divadla, nese název Kde se rodí tanečníci a má mapovat 75 let existence Taneční konzervatoře hlavního města Prahy. Vrtím se ve smaragdově zelené sedačce plna očekávání.

První, co mě zaráží, je prapodivný vizuální ráz dokumentu, který nevypadá jako z osmdesátých let jen zrnitým obrazem a nažloutlým zabarvením, ale i podivným fontem písma. Pokud nebylo záměrem poukázat na zkostnatělost instituce, o níž snímek pojednává, volbě nerozumím.

Zásadním problémem snímku kameramana a režiséra Martina Kubaly je, dle mého soudu, že není dokumentem. Dokument je žánr, který se snaží plasticky zachytit skutečnost tím, že zaznamenává realitu z několika úhlů pohledů, čímž vytváří napětí, střet a ostré hrany, asi jako kubistická malba. Protože nic na světě není černé nebo bílé, což platí i pro Taneční konzervatoř hlavního města Prahy.

Tvůrce spolu s dlouholetým ředitelem konzervatoře Jaroslavem Slavickým se při závěrečném dovětku ani nezdráhají přiznat, že snímek vznikl v podstatě na zakázku, že pan Slavický si zkrátka přál dát svému dítěti k 75. narozeninám filmový chvalozpěv. A tak jsem hodinu mučena vylíčením školy coby bezvadného místa, které připravuje profesionální tanečníky ze všech nejlépe, a na obraz pana Slavického jako skvělého pedagoga, který dal během studia šanci bezpočtu talentů.

Pochvalně zde hovoří celý zástup velice úspěšných absolventů – Daria Klimentová, Ondřej Vinklát, Štěpán Pechar. Současní studenti však slovo nedostanou, jsou němí, jako by ještě neměli dostatečnou kvalifikaci na to vystupovat jinak než u tyče. Dokument navíc provázejí technické problémy v podobě několikaminutových výpadků obrazu, které Kubala připisuje Národnímu divadlu. Jenže se opakují pouze u jeho snímků.

Hřebíčkem do rakve této dokumentární propagandy je, když ředitel konzervatoře hovoří o specializaci, kterou nazývá moderním tancem a již je možné si zvolit od pátého ročníku. Studentům, kteří si tento obor vybrali, je z celého snímku věnováno asi pět minut času a jsou zde vykresleni jako děti, které bohužel nemají dostatek talentu na to, aby se podívaly do výšin klasického tance. Film Kde se rodí tanečníci tak dělá dojem, že díky blahosklonnosti konzervatoře mohou dělat tanec „druhé kategorie“. Jak s takovou „výpomocí“ máme popularizovat současný tanec, mi není jasné. 

Opera hraje první housle

Po rozpačitém zážitku přichází na řadu jediný ze čtyř dokumentárních filmů, který není zasvěcen tanci, nýbrž opeře. Snímek Pavel Černoch – Enfant Terrible? patří do portfolia uznávané dokumentaristky Olgy Malířové Špátové, čemuž také odpovídá jeho kvalita. Pro taneční nadšence vyznívá trochu smutně, že nejlepší dokument byl o operním pěvci.

Příběh Pavla Černocha mě pohlcuje o to více, že jsem ho v předvečer promítání viděla zpívat ze vzdálenosti jen pár metrů. Kamera Špátové od začátku hltá pěvcovo obrovské charisma, vtip, talent a navíc jakousi lehkost, kterou kráčí životem. Snímek je něčím napínavý, ačkoliv je Černoch na vrcholu kariéry a nesledujeme jeho hvězdný vzestup.

Snad je to tím, že se umělec před kamerou nebojí obnažit a pouští nás hluboko do svého nitra. Sledujeme tak kontrast mezi zdánlivě dokonalým a veleúspěšným talentem a obyčejným člověkem s velmi lidskými problémy, otázkami a dilematy. Sám říká, že jinak by to byla nuda.

„Připadalo by mi jako úplná ztráta času, kdybychom udělali dokument o tom, jak jsem úžasný,“ hodnotí umělec. „Chtěl jsem to takhle, rozhodl jsem se, že už jsem velký kluk,“ komentuje Černoch v nadsázce to, jak se divákům emocionálně otevřel.

Rezervovaná primabalerína

To se nedá říct o Tereze Podařilové, jejíž Čas primabaleríny je opět dílem Martina Kubaly. Zatímco v případě „enfant terrible“ Černocha mám po hodině před plátnem alespoň iluzi, že jsem jej poznala, Čas primabaleríny klouže po povrchu a je spíše rezervovaným testamentem bývalé tanečnice.

Tématem filmu je totiž odcházení Podařilové z prken Národního divadla v Praze. Spousta vážených osobností připomíná, že krom technické dokonalosti jí nechybí ani skutečný herecký prožitek. Pod kůži se však divák bývalé sólistce nepodívá, a tak zůstává podstata jejího nitra zahalena.

Dokument bohužel končí u plytkého vyrovnávání se s koncem aktivního tancování. Co se v Podařilové odehrává, krom toho, že se jí bude stýskat po blond paruce, se však nedovídám. Že je též člověkem z masa a kostí je patrné jen v náznaku a Kubala zřejmě není dost obratným či troufalým dokumentaristou na to, aby primabaleríně sundal profesionální masku.

Vyhrocený kulturní střet

Na základě zkušenosti z předchozího večera očekávám, že druhý dokument bude výrazně lepší i v pátek. Platí to jen částečně. Dokument Rebeccy Tansley Srdce tančí o nastudování choreografie Piano bratří Bubeníčků s The Royal New Zealand Ballet, za jejich osobní účasti, začíná slibně. Expozice je možná trochu přepálená, jako by cesta za novozélandským tanečním tělesem byla hodna ztvárnění v akčním filmu. Jsem však v příjemném očekávání.

Dokument se ale po chvíli ukáže jako nudný a zbytečně rozplizlý. Choreografie bratří Bubeníčků je inspirovaná filmem Piano z roku 1993, který se odehrává na Novém Zélandu 18. století, v době, kdy začala sílit evropská kolonizace a s tím i útlak původních maorských obyvatel. V představení se objevují jak vizuální, tak choreografické prvky maorské kultury, jejichž použití vyžaduje ohleduplnost. Jak se ukazuje, Maoři takovýto způsob práce berou jako vykrádání své kultury kolonizátory (bývalými i současnými), což si autoři baletu neuvědomovali. Necitlivý přístup Jiřího Bubeníčka k této problematice pak vedl logicky k napětí v souboru, ve filmovém štábu i mimo něj.

To je zároveň nejzajímavější a nejproblematičtější motiv celého snímku. Bubeníčkovi byl přidělen i maorský poradce, ale choreograf příliš nechápe jeho připomínky. Je pro mne velkým šokem a zklamáním, že umělec absolutně nevnímá, proč je na Novém Zélandu problém inscenovat představení s prvky domorodých tanců, přičemž v ansámblu královského baletu je pouze jediný tanečník maorského původu. Nedokážu se smířit s tím, že umělec a tvůrce, který má ve své práci reflektovat problémy jednotlivce i společnosti, nechápe tak zásadní problém, jako je to, že krvavé rány kolonizace v novozélandské společnosti stále přetrvávají.

„Dělal jsem si research, ale neměl jsem informaci o tom, že Nový Zéland je nová země. Ten národ má k příběhu úplně jiný vztah, než máme my,“ přiznává tvůrce svou neznalost v rozhovoru po představení. „My jako lidi z divadla to bereme tak, že můžu hrát Othella a nemusím být černý,“ dodal.

Vrcholem všeho je, když Jiří Bubeníček navrhne maorskému poradci, že by se tanečníci mohli nalíčit jako Maoři. Domnívá se, že problém, že Novozélanďané, kteří Maory kolonizovali a vraždili, vykrádají jejich kulturu, by tím byl vyřešen. Přeběhne mi mráz po zádech. Uznávaný tvůrce zřejmě nikdy neslyšel o nepřípustnosti blackface či o tom, jak taneční svět přehodnocuje balet Bajadéra, v němž se blackface užívá. (K tomuto problému se vyjádřila například sólistka New York City Ballet Misty Copeland, více ZDE). Ale nejvíce mě šokovalo, když se tomu publikum na Nové scéně začalo unisono smát. Smutný obraz české společnosti.

Jak už jsem uvedla výše, v souboru novozélandského baletu byl prý jediný maorský tanečník a ten podle Bubeníčka neměl s choreografií žádný problém. „Myslím, že mu to na srdci neleželo. Tanečníci jsou otevření a rádi pracují. Jak to nakonec vyznělo, je proto, že režisérka dokumentu je z Nového Zélandu,“ tvrdí Bubeníček. Já se domnívám, že tanečníci, krom toho, že rádi pracují, jsou často zvyklí mlčet.

Ze Zlaté Prahy ve mně zůstává velmi rozpačitý dojem a mnoho témat k zamyšlení. Alespoň však můžeme v taneční obci i mimo ni debatovat o nedostatcích oboru a přemýšlet nad tím, jak je odstranit.

Mezinárodní televizní festival Zlatá Praha je výstavní skříní České televize. Jeho 57. ročník se však mimoděk skrze prezentované dokumenty stal i pramenem nepěkných zjištění.  

Psáno z 57. ročníku Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha, 23.–26. září 2020, Nová scéna Praha.