Lucie Dercsényiová. Foto: Barbora Škrobáková.
Uvést v nynějších koronavirových podmínkách do chodu několikadenní kulturní událost, navíc s účastí zahraničních hostů, je organizačně a produkčně náročná práce. První den Bazaaru tak avizoval do poslední vteřiny na svých stránkách záznam inscenace Lighter than woman od Kristiny Norman, jež měla představovat „ukrajinské ženy, které odešly za prací do Itálie a staly se obětavými pečovatelkami starších žen, se kterými překonávají břemeno posledních let stejně tak jako tíhu doslovnou, když je mnohokrát denně zvedají a ukládají“. Dále se dočtete, že „performativní pojetí dokumentu kombinovaného s poetickými a tanečními prvky si pokládá otázky, jakou roli hraje práce pro dosažení šťastného života? Jak je možné překonávat gravitaci – i když nejste zrovna ve vesmíru, a kde bereme sílu, abychom se nerozpadali pod tíhou života?“. Odpovědí jsem se v nabízeném formátu bohužel nedočkala.
Z neznámých důvodů se totiž plánovaný záznam inscenace s českými titulky nedostal na program večera a diskuse moderovaná Alicí Koubovou z Filosofického ústavu AV ČR se nakonec stala hlavní náplní, v níž prim dále hrály příspěvky Petry Ezzeddine z katedry sociální a kulturní antropologie Fakulty humanitních studií UK v Praze. A tak se mluvilo, mluvilo, mluvilo a vše překládalo z angličtiny do češtiny či naopak; Norman dala do oběhu pár ukázek ze svého filmu zachycujícího příběhy a smíšené pocity ukrajinských ošetřovatelek seniorů. Čas se vlekl, jako když posloucháte někoho, kdo vám s nadšením převypravuje film, který jste neviděli, a vy si přejete, aby už přestal…
O Kristině Norman, jednačtyřicetileté umělkyni z Tallinnu, se na internetu dovíte, že její interdisciplinární praxe zahrnuje videoinstalace, sochařské objekty, městské zásahy i dokumentární filmy a představení. Nechci v žádném případě zlehčovat její práci ani uvedenou tematiku, ani situaci žen, které se ocitly mimo svůj domov bez rodiny, svých malých dětí. Když se ovšem inscenace, byť vlivem nečekaných okolností, změní na přednášku a performance s tancem, na niž se odvolává, se nekoná, ztrácíte se v záplavě slov a pojmů, jež se dobře vyjímají na papíře, leč tíhu online reality neunesou.
Jarní odstávka umění byla první zatěžkávací zkouškou, jak si udržet diváka prostřednictvím internetových sítí. Kulturní komunita se však opět ocitla v těžké situaci, která je prubířským kamenem i pro zaběhnuté subjekty nucené dlouhodobě připravované projekty přizpůsobit daným podmínkám. Musí i nadále zdolávat nejednu překážku a učit se vyrovnávat s nástrahami digitálního prostředí, které čím dál více nahrazuje osobní účast i v oblasti kumštu.
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace