Bazaar Festival 2023 – Od filmu k silným tanečním výpovědím

Goofy. Foto: Vojtěch Brtnický.

Autor Lucie Dercsényi

Čtyřdenní maratón představení, workshopů, prezentací work in progress a výstupu dvouměsíčního kurzu Pitch for Artists zahájil v divadle PONEC projekt Kristiny Norman z Estonska. Její práce Lighter Than Woman se objevila na programu festivalu již v roce 2020, kvůli koronavirové pandemii jen v online formátu. Již tehdy jsme o něm na stránkách TA psali (recenze zde) a upozorňovali jsme na skutečnost, že avizovaného záznamu inscenace se diváci před obrazovkami nedočkali. Lepší reputaci, dle mého soudu, ovšem nezískala ani po řádném uvedení v divadle PONEC.

Mezi obory, k nimž se čtyřiačtyřicetiletá umělkyně Kristina Norman v rámci své interdisciplinární praxe hlásí, patří videoinstalace, sochařské objekty, městské zásahy i dokumentární filmy. Poslední z vyjmenovaných dovedností použila pro zmiňovanou produkci, jejímž středobodem jsou ženy, především ženy z Ukrajiny, které pečují v Itálii o seniorky, jež by se bez jejich pomoci neobešly. Výpovědi těchto pečovatelek, italsky pojmenovaných badante, mají ilustrovat jejich úděl, ovšem bez jakýchkoliv hmatatelnějších souvislostí. Kamera zachycuje jejich povídání, aniž by Norman položila jedinou otázku, která by osvětlila, z jakých důvodů zůstávají v Itálii bez rodiny a příbuzných.

Sledujeme ženy nejrůznějšího věku, starší i ty mladší, někdy jsou ve společnosti svých zaměstnavatelek (i ty zde dostávají prostor pro své postřehy a letmo ozřejmují, proč se o své příbuzné nemohou starat), jindy vidíme pečovatelky v domovských pokojích. Během jejich vyprávění se nabízí celá řada otázek. Proč se respondentky rozhodly ze své vlasti odjet, proč v Itálii stále setrvávají a nevrací se domů (dokument vznikal před válkou na Ukrajině)? Kdo a kde je otec miminka a dítěte jedné z ukrajinských žen, se rovněž nedovíme.

Dokument se mi tak jevil jako bezúčelné klábosení, autorkou zastřešené tématem gravitace, kterou je nutné překonávat. Proto si také ve snímku „zahraje“ italská kosmonautka vznášející se v útrobách rakety kdesi ve vesmíru. V tomto lapidárním propojení dvou „světů“ bychom se měli dobrat metafor a poetiky, které Norman v údělech vybraných žen spatřuje?!

Neustále se usmívající autorka komentuje svůj film za velkým stolem, na něj pokládá kresby, portréty respondentek, které vylepšuje pár tahy v přímém přenosu snímanými a promítanými na druhé plátno. Celkem třikrát se zvedne ze židle, aby nejprve postála a imitovala svým postojem námahu, jako by něco těžkého zvedala, podruhé svůj trup nechává bezvládně viset v předklonu a naposled se pomalu otáčí na židli a snaží se imitovat stav beztíže.

Shrnuto a podtrženo, půldruhé hodiny dlouhá multimediální dokumentární performance obnáší film, přednášku sedící autorky, tahy barevnými tužkami na papíře a tři postoje. O tanci se při nejlepší snaze nedá mluvit. Produkce by snesla čitelnou dramaturgickou podporu, krácení a v neposlední řadě vypilování poselství samotného dokumentu, který končí vznášením se ukrajinských pečovatelek ve vesmírném korábu v neumělém sestřihu.

Jedna z definic performance připomíná, že jde o spojení vizuálního umění, divadla, hudby, poezie a filmu, což představení Lighter Than Woman splňuje. Ale nejde jenom o formu, ale také o obsah a jeho zpracování. A tyto zásadní aspekty zde proklouzávaly po povrchu uvedených žánrů a nenaplnily umělecká kritéria, která slibovaly.

Zevnitř ven a zvenčí dovnitř

Jeden z večerů festivalu patřil dvěma ženským, nefalšovaným a mocným sólům (každé se vešlo do dvaceti minut). Jako první se představila slovenská tanečnice a choreografka Eva Urbanová, jejíž The Essence ocenily poroty v Polsku a Německu (1. cena Solo Dance Contest Gdańsk 2022, Cena diváků a 2. cena za choreografii Solo-Tanz-Theater Festival Stuttgart 2021).

Esence je vícevýznamový pojem používaný ve filozofii a teologii jako označení pro vlastnost nebo soubor vlastností, které činí entitu či substanci tím, čím ve své podstatě je, a kterou z nutnosti má a bez níž ztrácí svou identitu. Entitou je v  sóle Urbanové ona sama, její tělo, její jsoucno, které se snaží prodrat na svět, zevnitř na povrch.

Štíhlá tanečnice stojí uprostřed jeviště se světelnými stojany nainstalovanými po stranách. V šedém svršku bez rukávů, černých šortkách, kdy není co a kam schovat. Prudkým pohybem zaráží paže do středu svého těla a z ostrého úderu se pomalu vzpamatovává. Zachvacuje ji chvění, třesy, než se odhodlá vydat na hrací plochu a pokračovat v procesu, připomínajícím rituál zrození, zrození identity skryté za hranicemi vlastní fysis, která má své limity.

Urbanová prochází procesem zvědomění vlastní tělesnosti, která ji zprvu rozčiluje, na niž stále naráží, ale bez níž by se nedobrala podstaty své existence, jež lze pojímat jako propojení těla, myšlenek a emocí. Skrze vykřikovaná slova se uvolňují tenze, které tělo aktérky brzdily v rozletu. Každé ze slov od optimistických až po výkřiky plné negace doprovází pohyb, stejně jako v životě. Urbanová pocity spojené se slovy probouzí vědomě, soustředěně se jimi zaobírá a reakci na ně nechává spontánně procházet tělem. Divoce rozhazuje rukama, vymršťuje se vzhůru a rychle padá na zem v rytmu svého dechu nebo za doprovodu hudby od Aid Kida. Performerka je rozprostřená mezi neklidem a pokojem, jež ji mohou dovést k podstatě toho, co se v bytí uskutečňuje.

Ve své sólové zpovědi otevřela své nitro, jehož jádro transformovala do autorské choreografie, v níž jsou i některé proměnlivé momenty, které si sama hlídá, opečovává a spontánně sdílí s divákem. Silně, bez viditelných kompromisů, kdy v závěru poklidně spočine na horizontu, smířená sama se sebou, s vitalitou jako substancí těla, jehož esenci každý může chápat rozličně.

Jestliže Urbanová se ke svému tělu chová ohleduplně, izraelská tanečnice a choreografka Roni Chadash je k němu krutá. Zpočátku se přemisťuje po scéně téměř s neustále hluboce zakloněnou hlavou, vypadá až nelidsky, jako podivné stvoření, kreatura z masa a kostí. Její tělo funguje jako matérie, kterou zkoumá, kde a jak se dá ohýbat; fyzická deformace performerky vyvolává nepříjemné pocity, když funguje jako hmota bez obsahu.

Je to chvílemi až drásavé sledovat tanečnici, jak bezvládně pohazuje rukama a nohama, jako loutka z hadrů, kterou někdo, něco ovládá. Manipulace vyplouvá v sólové seanci Goofy na povrch jako téma, které Chadash bez příkras zachycuje v bouřlivých výpadech, pomalu se uklidňuje a prostřednictvím fyzických extrémů nachází sounáležitost s tělem jako objektem, který není třeba mučit, ale s nímž je třeba se smířit, a to i navzdory ne vždy útěšné realitě.

V prvních dvou dnech se představily na Bazaar Festivalu tři autorky, jejichž produkce prostupovalo vytčené téma péče, vždy jinak zpracované, s jinou intenzitou zažité a předložené. V případě Lighter Than Woman se profilovalo ve filmu, v případě sólových choreografií The Essence a Goofy téma silně rezonovalo v těle tanečnic, jejichž zpověď zasáhla diváky ojedinělou autenticitou.

Psáno z představení 23. a 24. března 2023, divadlo PONEC.

Lighter Than Woman
Autor, performance: Kristina Norman
Dramaturgie: Laur Kaunissaare
Kamera: Erik Norkroos
Choreografické poradenství: Joanna Kalm, Karolin Poska
Hudba: Jēkabs Nīmanis
Světla: Oliver Kulpsoo
Dále se podíleli: Isadora Angelini, Ivana Abbondanza, Halina Fomiceva, Liubov Sandulovych, Nataliya Sandu, Victoria Bilivska, Mariia Filonenko, Mayya Romashchenko, Rina Pancaldi
Speciální poděkování: Piersandra Di Matteo, Cosetta Nicolini, Maria Rita Palumbo, Anna Tomesani, Mariya Fedoryshyn, Meelika Ebrok, Meelis Muhu
Překlady: Maarja Kangro, Tom Karik, Pearu Helenurm
Fotky: Epp Kubu, Erik Norkroos
Podpořili: Cultural Endowment of Estonia, Ministry of Culture of Estonia
Koprodukce: Kanuti Gildi SAAL, Santarcangelo Festival, New Theatre Institute of Latvia, Emilia Romagna Teatro Fondazione / Atlas of Transitions Biennale
Představení je součástí projektu: Create to Connect – Create to Impact, podporováno EU

The Essence
Choreografie, tanec: Eva Urbanová
Text: Eva Urbanová
Hudba: Aid Kid
Podpořeno: Nová síť
Ocenění: 1. cena Solo Dance Contest Gdańsk 2022, Cena diváků Solo-Tanz-Theater Festival Stuttgart 2021; 2. cena za choreografii na Solo-Tanz-Theater Festival Stuttgart 2021

Goofy
Choreografie, interpretace: Roni Chadash
Manažerka zkoušení: Dana Shoval
Hudba a zvuk: Adam Gorlizki
Ocenění: Cena poroty MASDANZA 2019