Lucie Hayashi. Foto: Barbora Škrobáková.
Protože to není jen subjektivní pocit, ale všeobecně známý fakt, že taneční obor nemluví jednotným hlasem, kterému by bylo možné naslouchat. Každá instituce má tendenci hájit svou vlastní pravdu a někdy zapomínáme, že existuje jistě také nějaká společná, za kterou bychom mohli dohromady stát a bojovat. Musíme se naučit mluvit stejnou řečí. Jazykem, kterému všichni rozumí, slovy, za které se všichni můžeme postavit, větami, které jasně artikulují naše potřeby, hlasem, který zvučně dolehne ke správným uším.
Musíme pochopit, že úspěšná performance jednotlivých subjektů záleží na souhře týmu. Záleží na prostoru, který je jim poskytnut, aniž by bylo nutné stavět hranice a bariéry. Na respektu k práci druhých a toleranci jejich specifik. Uvědomit si, že cílem našeho snažení není medaile z baletní soutěže, tedy krátkozraká výhra, ale udržitelný repertoár, který zajistí dlouhodobou existenci. Pro něj je nutná souhra všech složek, kolegialita, týmový duch, respekt a opravdová spolupráce. A pokud chceme perfektně, bezpečně a s grácií vystřihnout i ty nejvyšší zvedačky, je nutná partnerská důvěra, soulad, kontakt a empatie. Jen tak dokážeme vyprodat sál a získat lidi pro své postoje.
Moc bych si přála, abychom všichni odhodili nejen skepsi, pochybnosti a minulé křivdy, ale i ega a strach z konkurence a zkusili najít společnou řeč a souznění. Alespoň v těch majoritních, klíčových problémech, které nám všem jistě leží v žaludku. Žiju v naději, že je to možné, že to dokážeme, že stačí jen chtít, a že chceme.
Další sloupky si můžete přečíst ZDE.
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace