Lucie Dercsényiová. Foto: Barbora Škrobáková.
Jak jsem nedávno vyslechla od jedné účastnice na narozeninové party, kde jsme společně začaly probírat i umění. Dotyčná si kdysi vyšla do Divadla v Řeznické, a co se nestalo: sotva usedla, byla vytažena a umístěna na židli uprostřed scény, kde strávila nekonečné dvě hodiny. Nebylo úniku a namísto uměleckého zážitku, neřku-li katarze, se dostavilo trauma. Od té doby odmítá chodit do studiových, malých prostor a hoví si na sametovém polstrování v pražském Národním divadle.
A přiznejme si, že i někteří kritici raději v alternativních institucích usedají do zadních řad, protože nikdo neví, co se může stát… Sedíce face to face performerům v komorním sále se přeci jenom vystavujete většímu riziku, že se ocitnete na hrací ploše. Ne všichni tvůrci si možná uvědomují, že vtažení náhodně vybraného „šťastlivce“ (či spíše nešťastníka) do přímé jevištní akce pro něho znamená narušení osobního prostoru, citlivý zásah do tzv. kinesféry. Ne každému je to po chuti, navíc tělesný projev je také cestou do našeho nevědomí, s čímž pracuje nejedna arteteraupetická metoda, kde panují přísná pravidla ochraňující klienta.
Na divadle v uvedeném případě ovšem kráčíte bez zajištění po velmi tenkém ledu. Inscenátoři by si toho měli být plně vědomi, aby nám náhodou hlediště nezela časem prázdnotou a návštěvníci stánků umění si nemuseli klást onu osudovou otázku – „Jít, či nejít?“ – jen z čistě „bezpečnostních“ důvodů.
Další sloupky si můžete přečíst ZDE.
Kata Zagorski
No jo, niekedy sa nepodarí. Ale zase niekedy je to komunikačne konzistentné, aj celkom adresné aj javisková istota tam…Nadčasově neuchopitelná excelence, anebo přehlédnutí diváka?