Jaro Viňarský čtyřicátník: „Tanec patrí každému veku a každému telu.“

Jaro Viňarský čtyřicátník: „Tanec patrí každému veku a každému telu.“

Autor Lucie Hayashi

Festival připomínající boj proti předsudkům vůči sexuální orientaci či genderové identitě Prague Pride se letos v létě konal v Praze už po sedmé. Tradičně je hrdou součástí programu také taneční představení ze současné české umělecké scény. Tentokrát ji zastupovali dva slovenští choreografové. Martin Talaga přispěl svou úspěšnou pohybovou kreací Soma k tématu testování HIV v rámci akce SEXPOSED | #jdisebodnout na piazzetě Národního divadla. Jeho sedmnáctka polonahých mužů zaplavila náměstí Václava Havla a Národní třídu s jasnou zprávou společnosti přehodnotit vnímání těla. Jaro Viňarský zase podprahově poukázal na otázku předsudků vůči věku, když oslavil své kulatiny sólovým výstupem na Střeleckém ostrově. Jeho inscenace nazvaná Only4ThisMOMENT byla inspirována významnými okamžiky interpretační kariéry, jejíž úspěchy mu vynesly řadu tuzemských i zahraničních ocenění. Odehrávala se však v odlehčeném duchu, Viňarský pojal svou osobní bilanci s nadsázkou a humorem, kterým diváky ve svých dílech oblažuje jen málokdy, a jednotlivé střípky choreografií propojil zpěvem či mluveným slovem. 
Je aktivním a oceňovaným choreografem, který nedostudoval VŠMU ani HAMU, a přitom v mnoha směrech provokuje a posouvá českou i slovenskou taneční scénu už desítky let. Je nezaměnitelným interpretem, který i přes svůj drobný vzrůst dokáže zaplnit jeviště svým charismatem. U příležitosti veřejných oslav jeho kulatin jsem se musela zeptat na pomyslný mezník v tanečníkově kariéře a další kroky umělce.  

Čtyřicítka je v našich krajích věk, který je jakousi tradovanou hranicí pro tanečníka s nutností začít se ohlížet po dalším uplatnění... jak to vnímáš ty? Nechcem byť sentimentálny, ale v prvom rade mám taký divný rok, tak si hovorím, či je to skutočne tými rokmi. Možno na tom strednom veku niečo bude, ale necítim sa starý...  Asi nejaký tranzit, možno dochádza k nejakému prelomu, no skôr v hlave. Vlastne v tele svojím spôsobom tiež, veď každý rok je to telo iné, treba si všimnúť, akými zmenami prechádza, a podriadiť tomu zvyšok kariéry aj tvorby.

Nahráváš mi tím slovem kariéra. Druhá kariéra umělců je v poslední době dost skloňovaný pojem… Uvažuješ o tom, že budeš muset změnit směr dosavadní profese? Nebo myslíš, že to v současném tanci není nutné?
Tým, že som na javisku ako interpret, ale robím aj iné veci, k tomu logicky smerujem. Robím choreografie, učím, mám občianske združenie Skok!, v rámci ktorého organizujem workshopy a predstavenie, takže sa čiastočne dotýkam aj  kurátorskej práce. Čo sa mi ešte teraz tak javí, mám chuť začať písať nejako kreatívne – o tanci, o práci s telom –, o témach, ktoré ma zaujímajú, dotknúť sa ich iným spôsobom...

Takže uvažuješ o tom, že jednou budeš muset z jeviště sejít? Cítíš nějaké limity těla? 
Iste, pretože sa domnievam, že by to relatívne mohlo prehlušiť vývoj v tanci… Patrím ku generácii, ktorá si uvedomuje, že už má za sebou aj mladších, čo nastupujú, a že nie je dobré s tým bojovať, ale pochopiť, v ktorom momente odísť.

Vnímáš ze strany společnosti nějaký předsudek ohledně stáří na jevišti? 
Hej, asi všeobecne máme radšej tú mladú energiu, bezbrehosť, schopnosť riskovať, robiť bezhlavo nejaké veci. Myslím si ale, že tanec patrí každému veku a telu. Bolo by fajn, keby sa spoločnosť dokázala nejako vybalansovať, takže by, povedzme, aj v tom tanečnom „biznise“ mohla sledovať všetky generačné momenty, lebo všetky sú nejako zaujímavé. 
Ale keby sme sa mali veci dotknúť trošku kritickejšie, pozrieme len na Aerowaves. To je sieť, ktorá vyslovene ide po tzv. emerging artists, mladých talentoch do 35  rokov. Rozprávajú o svojom výbere  dvadsiatich diel ako o tom najlepšom, čo teraz v Európe existuje, čo mylne ovplyvňuje náš obraz o tom, aká pestrá môže byť naša scéna, a to sa týka aj štýlu, žánru, vrstiev a pod.

Jsi oceňovaný především jako interpret, rád tvoříš sám pro sebe, pro své tělo, znamená to, že se více zaměříš na práci zvenku? Jak se ti tvoří, když sám netancuješ?
Je tam veľký rozdiel, ale mám to rád. V niečom je to pre mňa omnoho stresujúcejšie, lebo s tým súvisí akési očakávanie od tvorcov. V momente, keď sa pod niečo podpíšeš, musíš byť schopný vystaviť sa aj konfrontácii, otázkam či vysvetľovaniu prečo tak a prečo nie inak... ale baví ma ísť s kožou na trh. 

„Vysáváš“ svoje tanečníky, nebo raději předáváš vlastní materiál? 
Vysávam, pretože som na to zvyknutý ako interpret. Mám rád, keď som pre choreografa rovnoprávnym partnerom, ktorý dokáže generovať materiál, a nech si to ten choreograf spracúva. A tým pádom to tak robím aj z tej druhej strany – zaujíma ma individualita performerov, potom sa to snažím niekde navigovať a frameovať, dávať tomu hlavu a pätu, ale je pre mňa dôležité, aby tam tí performeri boli sami za seba.

Na čem teď pracuješ? A sám nebo máš tým? 
No, možno to súvisí aj s tou štyridsiatkou, že to, čo teraz robím, sa trošku odkláňa od tanca, aj keď stále som pri tele (aj keď teda „pri tele“ nie som :)) Teraz ma zaujíma taký prienik medzi filozofiou a umením. Nazval som to „performatívna esej“, v tejto chvíli sa to volá The Touch of the Opena chce to byť event, ktorý bude niekoľkohodinový. Ide o to vytvoriť prostredie, ktorého sa divák stane súčasťou, ale nie v zmysle klasickej interakcie. Formát bude nastavený tak, že človek sa v tom priestore začne orientovať a zistí, že časť toho, čo sa tam odohráva, vytvára on sám. 
Odo mňa je to aj taká trošku kurátorsko-editorská záležitosť, možno by som chcel priberať veci iných umelcov, čo už existujú, ale zastrešiť  ich novým kontextom, tak ako sa editujú knihy. 

Kdy a kde se na to můžeme těšit?
Pôvodne to malo byť leto 2019 na Slovensku v synagóge, ale uvidíme, možno sa to trošku posunie. V januári či februári by som však chcel vydať taký prológ, ktorý to celé otvorí... v normálnom divadle, možno v Ponci, taký úvod k tomu, o čo pôjde. Nebude to work in progress, bude to uzavreté a samostatne hrávateľné, aj keď tematicky dané. A témou bude zase telo, ktoré je pre mňa vždy centrom.  

Jaro Viňarský (*13. 8. 1978) – tanečník, choreograf a performer V letech 1996–2001 studoval na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě – obor choreografie baletu. Ve studiích dále pokračoval v Praze na Akademii múzických umění – obor choreografie. V letech 1998–2000 byl členem profesionálního Divadla Štúdio tanca v Banské Bystrici. V roce 2006 získal za svoje sólové představení Posledný krok pred Cenu Sazky za Objev v tanci a Cenu diváka na České taneční platformě. Od roku 2004 úzce spolupracuje s belgickou choreografkou Karine Ponties. V současnosti se věnuje také vedení tvořivých tanečních dílen, hlavně pro amatéry či netanečníky. Je držitelem prestižní ceny The Bessies New York Dance and Performing Arts Award 2013 v kategorii Vynikající tanečník (Outstanding Performer) za představení The Painted Bird / Bastard v choreografii slovenského choreografa žijícího v New Yorku Pavla Zuštiaka.

Zdroj: Tanec Praha