100°C – Žhavé novinky z Drážďan

100°C – Žhavé novinky z Drážďan

Baletní soubor drážďanské Semperoper uvedl v nedávných dnech premiérový tříaktový baletní večer mimořádných choreografických osobností. Představení 100°C zahrnuje práce Justina Pecka, Jiřího Kyliána a Hofeshe Schechtera. Všichni tři umělci spojili své neobvyklé nápady a vytvořili opojný večer, který přivedl publikum až k bodu varu.  

Balanchinův odkaz

Mladý americký tanečník a choreograf Justin Peck začal tančit v New York City Ballet v roce 2007 a v následujících letech se stal vyhledávaným tanečníkem a choreografem. Ve věku 27 let vytvořil pro Miami City Ballet choreografii Heatscape, jejíž evropská premiéra se odehrála právě v Drážďanech. Název baletu odkazuje k velkému postmodernímu choreografovi Merce Cunninghamovi a jeho dílu Summer Space.

Justin Peck se nechal inspirovat známou Open-Air-Street art galerií, tzv. Wynwood Walls, v Miami. Z její expozice vycházel americký streetartový umělec Shepard Fairey, který pro balet vytvořil velké barevné plátno plné symbolů, symetrie, strukturálních spojení a drobných detailů. Jako hudební doprovod si Peck vybral Koncert pro klavír a orchestr č. 1 D-dur od Bohuslava Martinů, který zněl v živém provedení a přinesl značnou energii, barevnost a dynamiku.

Přestože je téma Heatscape spíše abstraktní, můžeme zde najít i vztahové momenty, které s sebou přinášejí změny nálad. Pas de deux první věty se zabývá tématem mladé lásky. Vztah mezi mužem a ženou je velmi vyrovnaný, pohyb často iniciuje žena. Druhý elegický duet je oslavou lásky hlavního páru. Závěrečné třetí větě vévodí trio – veselé, jiskřivé a radostné. Celá choreografie pracuje výtečně i se sborovými party naplněnými bohatstvím kroků a vysokou muzikalitou. Heatscape je spojením neoklasicismu a energie mládí. Cítíme z něj smysl pro vytříbený Balanchinův styl i americkou městskou atmosféru Jeroma Robbinse. Skupiny střídají sóla, rychlé prostorové změny, jednoduchá zklidnění a ztišení, sportovní běh, neslyšné skluzy, velká partneřina – to vše jsou atributy energického, atletického představení s maximálním spádem.  

Dotek universa

Individuální konfrontační realita a pokusy zvládnout nebo vyhýbat se potížím jsou jedním z klíčových témat v díle Jiřího Kyliána Gods and Dogs(2008). V programu k představení si můžeme přečíst jeho úvahu o životě člověka spojenou s oblékáním, které chrání naši nahotu, ale je spojeno i s módou, náboženskými pravidly, sexuální orientací, ale také stárnutím a nemocí. To, co máme na těle, je stigmatem nebo symbolickým světem. Filozofující choreograf píše: „Fascinuje mne hranice mezi ‚normalitou a šílenstvím‘, mezi ‚zdravím a nemocí‘ a normy, které jsou s těmito stavy spojeny. Diagnóza může přijít kdykoli v našem životě. Ale kdy přesně přichází tento okamžik, který nás vrhne do tmavého světa šílenství a nemoci? A kdo je ten, kdo to rozhodne?“

Magické a mystické představení zdůrazňuje fascinaci člověkem, chováním jednotlivce při hledání místa ve společnosti s neurčitými hranicemi. Je to vzrušující a palčivé. Toto abstraktní surrealistické dílo ohromuje v obraze i zvuku. Zadní oponu tvoří dlouhá řada kovových řetězů a kinematografické osvětlení vytváří ostré kovové efekty se stíny a odrazy. Hudbu pro představení vytvořil Dirk Haubrich, jenž vycházel ze Smyčcového kvartetu F-Dur, 2. věty Ludwiga van Beethovena. Skladatel nachází kongeniální cestu k vybrané skladbě a nachází zcela jinou vlastní hudební estetiku. Přivádí Gods and Dogs do šumivého a nedefinovatelného světa. Doprovod posledního duetu je elektronicky změněn a jeho tóny zní drsně až kovově, spíše jako průmyslové zvuky, jež jsou zároveň velmi vzrušující a dramatické.

Kyliánova choreografie využívá v duetech a sólech lyrických pasáží s využitím nádherných sochařských vizuálů, kdy na projekci nad námi běží ve zpomaleném tempu pes. Najednou však pohyb působí agresivně a nervózně. To vytváří pocit napětí zabarvený úzkostí. Kylián je mistr duetů, letů vzduchem, chvění, měkkých skluzů po podlaze, ostrých toček vrhajících tělo k zemi, prudkých změn v pohybu i hudbě. Publikum ani nehleslo, protože bylo svědkem „doteku universa“.  

Apokalypsa světa

Reflexe norem vede k tematickému kruhu, který umělecky uchopil izraelský choreograf, tanečník a skladatel Hofesh Schechter. V Izraeli nadchnul svým baletem Politická matka, který se stal analýzou současné společnosti a politiky.

V titulu Corpse de Ballet uvedeném v tomto představení ve světové premiéře si Hofesh Schechter hraje s pojmoslovím corps de ballet jako označením tanečního sboru a anglickým výrazem pro mrtvolu corpse. Kombinace obojího vede přímo k jeho práci nabízející momenty důvěry a bláznovství. Nese v sobě určitý díl provokace. Choreograf vytvořil pro drážďanský balet nové původní dílo plné živočišnosti a rituálu. Na jeho práci lze nahlížet z mnoha stran. Z technické stránky se zabývá tělem tanečníka jako objektem. Zkoumá jeho váhu a způsob, jak s ním pracovat a oživit ho, i když je „mrtvý“. Choreograf si klade otázku: „Tančíme s ‚mrtvými lidmi‘ a sníme sny mrtvých?“ Hra s bezvládnými těly přináší na jeviště nezvyklou a nepříjemnou atmosféru. Vše se odehrává v pološeru, tanečníci mají civilní kostýmy tlumených barev a vše osvětluje jakési „boží oko“. K mrtvým máme mít respekt a manipulace s nimi je tabuizována. Ale nakonec zjistíme, že může být krásná, někdy až komická či groteskní. Sám choreograf je jistě zasažen životem v Izraeli s jeho politickými konflikty, sebevraždami, atentáty a válkou. Téma je rovněž spojeno s druhou světovou válkou, holocaustem, bolestí a smrtí. Polarita zabijáka a oběti je přítomna v komplexní židovské historii. Téma mrtvého těla a otázky, co přijde potom, je však absolutně univerzální. Jednotlivé scény nabízejí sekvence jako z hudebních klipů. Obsahují rychlé střihy – odtahování těl, duet s mrtvou, rituální šamanské tance s lidovými prvky, shrbená těla, tanec za duše zemřelých. Sám choreograf je i autorem hudby a vytváří příběhový soundtrack, který si rozumí s choreografií. Hudba má místy až sakrální podobu s podtrženými bicími. Je drásající a v určitých momentech vystřídána motivem valčíku od Johanna Strausse Na krásném modrém Dunaji, kdy za napoleonských válek zemřelo tolik Francouzů, až byl Dunaj plný modrých uniforem. Závěrečný Dance Macabre je silný, všichni umírají, jen jeden člověk usedá pod neživý strom bez listí. Apokalypsa je dokonána.

Drážďanský soubor se na premiéře představil v tom nejlepším světle a dokázal svou všestrannou připravenost. Čistou klasiku, Kyliánův styl i zcela současný taneční Schechterův slovník zvládal na 100 %.

Psáno z představení 10. června 2018, Semperoper, Drážďany.

100°C Heatscape
Choreografie: Justin Peck
Hudba: Bohuslav Martinů
Umělecký design: Shepard Fairey / Obey Giant.com
Světlo: Brandon Stirling Baker
Světová premiéra: 27. 3. 2015 Gods and Dogs
Choreografie a scéna: Jiří Kylián
Hudba: Dirk Haubrich (kompozice), Jiří Kylián (koncept)
Kostýmy: Joke Visser
Světlo: Kees Tjebbes
Počítačová projekce: Daniel Bisig, Tatsuo Unemi
Videoprojekce: Dag Johan Haugerud, Cecilie Semec
Premiéra: 13. 11. 2008   Corpse de ballet
Choreografie: Hofesh Schechter
Hudba: Hofesh Schechter, Johann Strauss ml.
Kostýmy: Frauke Schernau, Hofesh Schechter
Světlo: Fabio Antoci, Hofesh Schechter
Premiéra 2. 6. 2018