Zuzana Štarková: „Mám štěstí, že dělám, co mě baví a naplňuje.“

Zuzana Štarková. Foto: soukr. archiv Z.Š.

Autor Helena Peerová

Kdybych chtěla napsat tvůj stručný profesní medailonek, co by v něm bylo?
Vystudovala jsem Státní konzervatoř v Praze. V osmém ročníku jsem se zúčastnila celostátní baletní soutěže, kde jsem získala čestné uznání a také osobní pozvání od šéfa baletu v Ostravě pana Janíčka na konkurz. Hned po ukončení školy jsem pak nastoupila do Divadla Zdeňka Nejedlého v Ostravě, kde jsem působila osm let (1980–1988). Již během prvního roku jsem dostala sólovou smlouvu. Po roce se ke mně připojil můj životní partner, Jiří Štark. Během těch osmi let jsme nabrali zkušenosti, zatančili si v podstatě to, co jsme si vysnili. Poté jsme přešli do Prahy do Laterny magiky. Ta byla sympatická tím, že zde byl zajímavý repertoár a nový způsob práce s filmem přímo na jevišti. Setkali jsme se zde se spoustou významných osobností, mimo jiné i s režisérem L. Helgem. Kromě toho jsme i často cestovali. Oba jsme zde brzy získali sólové smlouvy a další pěkné role.
V Laterně magice jsem působila devět let a pak jsem zde ještě dva roky spolupracovala externě. V té době jsem již začala učit klasický tanec na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Navíc jsem studovala taneční pedagogiku na HAMU. Po pěti letech zrušili taneční oddělní na KJJ. Vzhledem k tomu, že jsem se nadále chtěla věnovat výuce klasického tance, přešla jsem na 1. soukromou taneční konzervatoř v Praze, kde působím dodnes (dnes se škola jmenuje Pražská taneční konzervatoř a střední odborná škola s.r.o. – pozn. redakce). V roce 1999 jsem také otevřela vlastní taneční studio v Kralupech nad Vltavou, kde se věnuji práci s dětmi.

Chtěla jsi být tanečnicí úplně od malička? Jak to celé začalo?
Ano, úplně od malička jsem chtěla být tanečnicí. Maminka mě zavedla do základní umělecké školy, kde tehdy učili dva tanečníci z Prahy a ti mě pro tanec absolutně nadchli. Když později viděli mé zanícení, doporučili mamince, aby mě od čtvrté třídy přihlásila do přípravky Národního divadla. Maminka mě nejdříve vozila a později jsem jezdila i sama vlakem. V páté třídě mi paní profesorka Olga Pásková doporučila studium na konzervatoři a pak už to šlo samo.

Na které role nejraději vzpomínáš? Co jsi nejraději tančila?
Asi nejvíce pro mě znamenala role Julie v Romeovi a Julii, protože jsem ji dostala záhy po nástupu do divadla. Bylo to pro mě v té době něco neuvěřitelného – splněný sen.
Měla jsem ráda samozřejmě i další role, jako třeba Lízu v Marné opatrnosti, Lízu v Pygmalionu, Berušku v Broučcích a mnoho dalších. Nádherná byla také role Solveig v Peer Gyntovi, která je na konci představení slepá, což pro mě byla zajímavá herecká zkušenost.  

Zdá se, že nejsilnější vzpomínky jsou z doby působení v Ostravě…
Ano, to jsem byla v plné síle, šla z role do role, mohla nabírat zkušenosti. Každý rok se v té době připravovaly dva balety, rolí bylo tedy opravdu hodně. Dodnes je pro mě toto období nejsilnější taneční vzpomínkou v životě.
V Laterně magice mi Vlastimil Harapes svěřil roli Kirké v Odysseovi. První příležitost tančit zcela jiný typ role než doposud. Tehdy jsem byla taková drobná, říkávali mi „Beruška“. Nicméně Vlastík mi věřil a opravdu to se mnou úspěšně nastudoval, později i tančil. Celý soubor byl v té době opravdu hodně vytížen. V Praze se hrálo i třicet představení měsíčně a kromě toho jsme absolvovali mnoho zahraničních zájezdů.   

Bylo v té době těžké najít uplatnění jako tanečnice?
Tehdy se tanečníci nebáli, že nenajdou uplatnění. Nebylo tolik baletních škol a kromě kamenných divadel byly navíc další profesionální soubory jako Státní soubor písní a tanců, Armádní umělecký soubor, Balet Československé televize a další, ale především divadelní soubory byly velice početné, čtyřicet až padesát lidí. V té době byly tyto soubory ryze české, ne jako dnes.

Jak se díváš na to, jak je to dnes?
Samozřejmě lidé v souborech jsou šikovní. Ale myslím si, že by bylo dobré podporovat české studenty, aby byla nějaká užší spolupráce mezi divadly a tanečními konzervatořemi.

Znám tě jako člověka s obrovským pedagogickým nadáním. Věděla jsi o sobě, že máš tento dar? Kdy ses rozhodla pro taneční pedagogiku?
Začínala jsem učit již v posledním ročníku na konzervatoři, to se tehdy nesmělo, a pokračovala jsem kontinuálně během celé divadelní kariéry. Učila jsem v Ostravě na konzervatoři, později také v přípravce Státního divadla Ostrava, také krasobruslaře, gymnastky a další. Vždycky mě to bavilo a přitahovalo a již v divadle jsem věděla, že až jednou skončím, chci se pedagogice věnovat naplno.  

Co ti v pedagogice přináší největší uspokojení?
Když vidím výsledek své práce. Za ty roky prošlo mými hodinami mnoho studentů, jak v té profesionální, tak v amatérské rovině. Vždycky nějaký výsledek byl a je. Mám samozřejmě i studentky z konzervatoře, které jsou doteď v divadle, zvou mě na představení. A to je asi to nejkrásnější, že jsem mohla přispět k tomu, že mí bývalí žáci tančí, nebo učí a tanec je těší. A vůbec mě to baví s mladými lidmi. Ti dávají zpětnou vazbu a energii.

Co je na této práci nejméně příjemné?
Přemíra administrativy. Výuka je jinak velmi kreativní. Člověk připravuje jak tréninky, tak choreografie pro konkrétní posluchače, které učí. To se každoročně mění. Je potřeba se dosti věnovat přípravám. Také se vše vyvíjí, nemohu učit to, co se učilo před padesáti lety, musím sledovat trendy a neustále se vzdělávat.

Jak dlouho ti trvá příprava tréninku?
Většinou si ho chystám o víkendu. Dnes po těch zkušenostech za dvě, tři hodiny, ale byly doby, kdy jsem nad tím proseděla třeba celé odpoledne. Trénink musí být logicky vystavěný a pro tu danou skupinu uzpůsobený. Není možné si jej předem nepřipravit.
Je to vlastně na mé práci to nejzajímavější, ale zároveň je to velký závazek a povinnost.

V čem je výuka tance dnes jiná než dříve?
Technika se neustále vyvíjí, jsou mnohem větší nároky. Morálka studentů je naopak uvolněnější. Dříve byla větší úcta k pedagogům i větší disciplína. V amatérské rovině přicházejí dnes často děti, které se chtějí spíše bavit než pracovat. Je těžší je dovést k tomu, aby tančili opravdu naplno. Jak se často říká – dnešní doba je „konzumní“. Jsme více zvyklí „jen konzumovat“, méně již „se přičinit“. Kdo chce uspět na profesionální dráze, musí být, kromě fyzických dispozic a talentu, i velmi pracovitý. To platilo dříve stejně jako nyní. Profese je to překrásná, bohužel u nás zcela nedoceněná. Mnoho bývalých kolegů má po skončení kariéry velké problémy (nejen zdravotní, ale i existenční). Narážím na absenci důchodů pro tanečníky, což je v civilizované Evropě opravdu rarita. Ale to by bylo na jiný článek.

Na závěr bych měla jednu obecnější otázku – Máš nějaký návod, jak žít smysluplný život?
Člověk by měl především dělat to, co ho těší a naplňuje, a také mít možnost své zkušenosti předávat druhým. To se asi každému nesplní, já jsem toto velké štěstí v životě měla a mám.

Zuzana Štarková (roz. Holeková) se narodila 30. 3. 1960. Absolvovala TKP 1980. Angažmá: Ostrava 1980–1988 (od 1982 sólistka), Laterna magika 1988–1996 (od 1991 sólistka). Její předností byla spolehlivá technika a dívčí půvab. V ostravském angažmá vytvořila tyto role: Julie v Romeovi a Julii (1982), Beruška v Broučcích (1982), titulní role v Manon (1984), Líza v Marné opatrnosti (1985), Dívka v Planetě (1986), Líza v Galathee (1986), Solveiq v Peer Gyntovi (1987), Smeraldina ve Sluhovi dvou pánů (1987), Hermie ve Snu noci svatojánské (1988). V Laterně magice zaujala rolemi Loutky v Kouzelném cirkuse (1988), Kirké v Odysseovi (1989) a Papageny ve Hře o kouzelné flétně (1992). Na celostátní baletní soutěži v Brně 1979 získala čestné uznání, je nositelkou Ceny ČLF 1985 za titulní roli Manon a postavu Paní Bonacieuxové ve Třech mušketýrech. Vedle interpretační kariéry se věnovala pedagogické činnosti na TKO (1983–1988), v baletním studiu ostravského divadla (1985–1988), na Lidové konzervatoři v Praze/KJJ od 1995 (od 1999 vedoucí tanečního oddělení). Od 1999 vede soukromou taneční školu v Kralupech nad Vltavou. Momentálně vyučuje na Pražské taneční konzervatoři a střední odborné škole s.r.o.

Zdroj: Český taneční slovník, Divadelní ústav, Praha 2001.