Tři otázky pro Petru Fornayovou

9. 11. 2013 rozhovory

Autor Sylva Tománková

Petra Fornayová absolvovala studium práva na Univerzitě Komenského v Bratislavě a tance na VŠMU. Věnuje se současnému tanci a propojování různých jevištních žánrů. Působila v Německu, Nizozemsku a Francii. Představení, na nichž se podílela, byla uvedena na přehlídkách Festival de Otoño (Madrid), Mediawave (Győr) či Tanec Praha. Účinkuje v inscenacích divadla SkRAT, působí jako dramaturg, pedagožka a publicistka. Organizuje Nu dance fest Bratislava.
Na Tři otázky… jsme se jí zeptali u příležitosti účinkování na tanečním festivalu Natřikrát 2013 v Brně, kde uvedla své představení Všetko, čo mám rada. Co vás vedlo k realizaci tohoto projektu?
Představení je opravdu o tom, co mám ráda. Před určitým obdobím jsem se čím dál častěji setkávala s tím, že si lidé okolo mě na vše neustále stěžovali. Spektrum jejich problémů bylo přibližně stejné jako v prvním monologu (text jsme společně vytvořili s mým manželem Petrem Šulajem) – od „zastraného“ dvora, přes chybějící vztahy až po nefunkční grantový systém, nedostatek financí, korupci či neschopnost komunikace a spolupráce. Tak jsem si řekla, že je možná čas soustředit se naopak na to, proč v této zemi žijeme, co tady vlastně máme rádi. Naše malé i velké problémy dávám do kontrastu s – podle mě – reálnými problémy. Nezkrotná touha po moci a nekonečném blahobytu zhmotněná v nehumánním přezbrojování bez jakéhokoli zájmu o následné dopady všech konfliktů – a to vše bez vize nějaké změny k lepšímu. O tom hovoří Zpráva z Železné hory, kterou vypracovala skupina specialistů na příkaz prezidenta Kennedyho. Doporučení odborníků znějí: přechod na pacifistickou ekonomiku je dnes nemožný bez dalekosáhlých následků ve všech oblastech života člověka. Tento odkaz je pro mne v příkrém kontrastu s proklamovanými strategiemi trvale udržitelného rozvoje, které vyznívají jako sci-fi. Pokud si vlastní problémy zrelativizujeme absolutní nelidskostí, vyjde nám z toho – jak zpívá Tomáš Sloboda –, že se máme velmi dobře… Proč jste použili v kontrastu právě domácí videa?
Videa jsou součástí střední části představení, která je věnována opravdu tomu, co mám ráda. Je v nich zachycena banální každodennost, jež nás ale (paradoxně) drží nad vodou – alespoň mne. Záchytné body. V dotáčkách účinkují moje kamarádky s jejich (a mými) dětmi, všechny pracujeme v uměleckých oblastech: režisérka, tanečnice, choreografka, grafička. Poslední video je náš obývací pokoj, ve kterém tančím. Tam se náhle vše mění do opačného gardu – doteď jsme viděli jen tanečnici na jevišti a ženy v domácnosti věnující se klasicky dětem a všem těm vtipným domácím činnostem, role prostoru a nastavení nás samotných byly přesně rozděleny. Nyní se ale domácí prostor stává možným jevištěm, kde se na chvíli propojuje vše, co mám ráda. Co je inspirací jednotlivých tanečních etud mezi videoprojekcemi?
Je to souhra toho, co na jevišti (v tanci) dělám ráda, a výrok nebo situace z videa. Kromě toho jsem se v tanečních vstupech snažila přemostit (obsahově či pohybem) předcházející a následující video. Jako by realita ve videu a na jevišti byla jednou linií – jen se mění prostředí a aktéři. Jmenovatel – to, co mám ráda – zůstává.
V prvním vstupu je to kombinace práce se scénou a věta, kde Alena Lelková mluví o tom, že se velmi těší na křeslo, kde si bude moci v klidu natáhnout nohy a odpočinout si. Umývání rukou se vzápětí stane v další dotáčce. Druhý vstup souvisí se zmiňovaným žehlením ve videích před a po. Všechny vstupy mají však pro mne více rovin – žehlička není jen žehlička, je to obraz na pomezí krásy a kýče, vtipem a patosem atd. Třetí vstup se odvíjí od „passé“, které v jistém momentě vidíme při vysávání na videu. Ale je to jen první impulz k „čistému“ tanci… Taneční vstupy jsem programově stavěla, aby směřovaly od konkrétního propojení k větší abstraktnosti. Čtvrtý výstup se týká věty malého Egona – já chci jít za tátou. Vycházím s ním po stejné diagonále a můj pohyb je aluzí na Kontakthof Piny Bausch. Asi všichni někdy potřebujeme „jít za tátou“.