Rozhovor s tanečníkem Kidd Pivot Company Jiřím Pokorným

11. 7. 2011 rozhovory

Autor Lucie Kocourková

Absolvent Taneční konzervatoře hl. m. Prahy Jiří Pokorný (pozn. red.: nezaměnit s J. Pokorným, šéfem baletního souboru v Plzni) žije již osm let v zahraničí, kde si splnil sen mnoha tanečníků – členství v souboru Nederlands Dans Theater, ve kterém tančil do loňského roku. Spolupracoval s řadou významných choreografů, jako jsou Jiří Kylián, Sol Leon, Paul Lightfoot, Mats Ek, Stefan Toss a další. Jako choreograf zatím sám vytvořil tři menší kusy v rámci programu Switch v NDT a v srpnu 2010 choreografii pro studenty v Haagu. Nyní se po dlouhé době připomněl pražskému publiku ve dvou večerech uvedených 27. a 28. června souborem 420PEOPLE v práci kanadské choreografky Crystal Pite, v jejíž skupině Kidd Pivot v současnosti působí. Vaše kariéra začala v Laterně magice – proč jste se rozhodl pro tento soubor?
Šlo o poměrně impulzivní rozhodnutí. Nechtěl jsem jít do velkého divadelního souboru, ačkoli jsem měl z konzervatoře klasické vzdělání, a v Praze byly jen tři možnosti, kam zkusit jít – Národní divadlo, Pražský komorní balet a Laterna magika. Nebyl jsem sice úplně nadšený ze všeho, co Laterna dělala, ale mluvilo se o tom, že mají přijít Václav Kuneš a Jirka Bubeníček a bude nový moderní program, nebylo to ještě jisté, ale lákalo mě to. Ve stejné době jsem zkoušel i konkurz do Nederlands Dans Theater. Byl jste tedy u tvorby představení Graffiti, které v repertoáru LM zastupuje současný tanec.
Byl to skvělý start. Když jsem nastupoval, skoro jsem nevěděl, co dělám, ale ukázalo se, že jsem měl správný instinkt. Měl jsem hned zkraje možnost pracovat individuálně s choreografy, s Vaškem Kunešem i Jirkou Bubeníčkem, v jejich choreografiích jsem tancoval, jen v duetu Petra Zusky ne. V té době to pro mě byl obrovský přínos, oni přišli ze zahraničí s velkými zkušenostmi, bylo se co od nich naučit a mohl jsem se okamžitě zapojit. Ve velkém divadle by se mi to rozhodně nepovedlo hned. Zůstal jste celé tři roky…
A stále zkoušel konkurzy do NDT. Ale času v Laterně nelituji, dostal jsem taneční šance a nebylo špatné projít ostatním repertoárem, vystřídal jsem spoustu rolí, prošel balety od Jean-Pierre Aviotta, tancoval jsem ještě v Odysseovi, dalo mi to dobrý základ. Do NDT jsem se dostal v roce 2003 na čtvrtý pokus, kdy jsem vyrazil na vlastní pěst a šel dělat individuální trénink. Přijel jsem v týdnu před konkurzem, požádal o individuální den před oficiálním termínem, vymluvil jsme se na pracovní povinnosti doma, no a podařilo se mi přesvědčit. Hraje při konkurzu a vůbec v interpretační kariéře v souboru, jako je NDT, nějakou větší roli klasická technika?
Právě že na konkurzu hrála hodně, a jak už jsem říkal jinde, moje klasika nikdy nebyla zvlášť bravurní, věděl jsem, co mi mé fyzické limity dovolí, ale byl jsem si vědom jiných kvalit, které můžu nabídnout, proto jsem se vydal po škole tímhle směrem. Ale jinak u divadla typu NDT je klasický základ nutnost, ačkoli neberou vysloveně prototypy klasických tanečníků a balerín, protože je to pořád moderní soubor, rozhodně ovšem chtějí, aby měl tanečník určitou zdatnost a tu jinak nezíská. Ostatně i klasická technika sama se stále vyvíjí. Samotný konkurz v NDT začíná vždycky klasickým tréninkem, kde se vybere určitý počet lidí, potom se dělá repertoár.

Pro tanečníky samozřejmý pojem, ale pro netanečníka třeba ne. Co tahle část obnáší?
Většinou to dělali tak, že vybrali části choreografií z repertoáru divadla, přišel někdo z tanečníků a uchazeče je na místě učil. Přitom se sleduje, jak rychle tanečníci reagují a jak rychle se učí, kdo hned chytá pohyb a samozřejmě se bere v úvahu i vzhled a typy, které zrovna potřebují doplnit. V posledních letech je novinka třetí část, na kterou mají uchazeči připraveno něco svého, choreografii, ve které mohou předvést polohu, která jim nejvíc sedí, ukázat, jak tančí kus, který mají už vypilovaný. Je dobře, že tím dostávají ještě šanci předvést, co je v nich nejlepšího. Dal byste nejmladším tanečníkům, kteří se chystají na konkurz takového typu, nějakou radu?
Vždycky bych jim doporučil, ať už se chystají kamkoli, aby se zkusili představit individuálně. Na konkurzech samozřejmě vyberou talentované tanečníky, ale je to hodně neosobní a v člověku mnohem víc pracují nervy. A to v NDT je ještě konkurz veden příjemným způsobem, nikdo tam nedostává čísla a trénink může každý dodělat úplně celý, tanečníci neodpadávají u jednotlivých cviků, jako se vyřazují na konkurzech velkých divadel. Což mi mimochodem připadá dost nefér, vyhodit člověka, ještě než stačí předvést, co v něm opravdu je… Nelze mluvit o NDT a nezeptat se přitom i na pana Jiřího Kyliána. Jaký byl třeba jeho způsob práce s tanečníky? A vzpomínáte si na svoje první dojmy?
Tak o tom bych mohl mluvit hodiny J. V době, kdy jsem ho poznal, byla práce s ním výjimečná v tom, že spočívala v opravdu kreativní tvorbě a velké míře svobody pro nás. Na nové choreografii s tanečníky spolupracoval, neučil předem připravené kroky, ale vycházel z tanečníků a snažil se inspirovat, chtěl od nich podněty. Neměl třeba přesně určeno, co se má pohybově odehrát, ale určitou linku nebo představu, co chce vyjádřit, pak všechno vznikalo ve studiu na místě, často z improvizace. Někdy nás například požádal, abychom si přinesli svou oblíbenou báseň, a podle jejího obsahu jsme zkoumali pohyb. Jeho tvorba tím byla stále obohacovaná.
Vím, že v dřívějších dobách vytvářel svoje kreace tak, že měl přesnou představu a ve studiu tanečníky učil předem dané kroky, ale postupem času se jeho přístup měnil, samozřejmě i s léty zkušeností začal víc experimentovat a otevírat si stále nový obzor, dávat větší prostor sobě i ostatním. Ale samozřejmě je to také jeho obrovská fantazie a schopnost imaginace, to, že stále dokáže přicházet s něčím novým, i když teď už ne v rámci NDT.
Byl pořád klidný, nikdy jsem ho neslyšel na tanečníky zvýšit hlas nebo dokonce zakřičet, myslím, že si jich vždy vážil a respektoval je, proto i práce ve studiu s ním byla tak zvláštní. Než jsem ho poprvé poznal, byl jsem samozřejmě nervózní, ale když přišel, tak na jednu stranu hned zaplnil studio určitou svojí aurou a budil respekt, ale byl v tom obrovský vnitřní klid, i pak ve způsobu práce. Člověk měl pocit, že nevchází do tanečního studia, ale do kostela. NDT je ale už pro vás oba minulostí. Proč vy jste se rozhodl odejít?
Důvodů bylo víc. Byl jsem v souboru sedm let a práce v něm byla hodně intenzivní. Jedna z věcí, o které jsme začal přemýšlet, byla, že bych chtěl určitě ještě nějaký čas tancovat a tancování si užívat, ale v takové intenzitě, v jaké jsem musel fungovat v NDT, už toho prostě bylo moc. Stále ze stylu do stylu, od choreografa k choreografovi, jako být natažený na setrvačník. Najednou jsem zjistil, že mě práce přestává bavit, a to jsme nechtěl dopustit. Rozhodl jsem se soustředit na jednu věc, jeden styl, do kterého bych se víc ponořil a věnoval mu víc času. Aby se tancování nestalo jen rutinou. Což ono svým způsobem vždycky je, ale v různé intenzitě a u mě nastala chvíle, kdy jsem potřeboval víc volnosti.

Proč právě soubor Kidd Pivot choreografky Crystal Pite?
Původně jsem plánoval, že zůstanu nějaký čas na volné noze, ale potom jsem se dozvěděl, že Cryslat, kterou jsme znal jako choreografku už z NDT, založila vlastní projekční soubor. Začalo mě to zajímat, protože se mi líbil její styl, šel jsem do toho a ona nakonec vytvořila fixní company ve Frankfurtu, takže jsem najednou zase skončil v angažmá. Ale funguje to trochu jinak, je to, jako kdybychom byli všichni částečně freelance. Je to jeden styl, sice také intenzivní práce, ale mám čas si srovnat myšlenky, nemusím si nosit práci v sobě domů a do noci o ní přemýšlet. Nechci, aby to vyznělo, že jsem byl v NDT nespokojený, to v žádném případě! Zažil jsem tam skvělý čas a byla to neskutečná škola, zejména NDT II, změnilo mi to život i pohled na tanec, posunulo mě to dál. Jen už byl čas na změnu. Co znamená název „Kidd Pivot“?
Kidd je jméno všeobecně používané pro postavu amerického severu, která má dobrodružný charakter (Billy Kid, Kapitán Kidd), je to také bojovník, pirát, postava bezhlavě riskující. „Pivot“, v překladu točit se, rotovat, má význam pohybu, který neustále mění svůj směr, otáčí se kolem vlastní osy a má pevný základ. Pohyb precizní a přesný, technicky náročný, ze kterého navíc musíte sledovat své neustále se měnící okolí, stejně jako se mění věci a události světa kolem nás. Je to termín, který dokonale vystihuje práci Crystal. Takže název company je v podstatě o vnímání napětí mezi bezohledností a drsností, vnímání svobody a uspořádání, kontrastujících elementů, se kterými se snažíme žít v rovnováze. To vše se objevuje také v pohybu a způsobu práce Crystal. Má Crystal Pite svůj choreografický styl, lze jej definovat?
Její tvorba je velmi mnohovrstevnatá – to je možná nejlepší charakteristika. Je v ní divadlo jako takové, zároveň náročný fyzický tanec, vynikající light design. Crystal spolupracovala s filmem a film ji velmi zajímá, někdy mám u jejích prací pocit, že se dívám na „živé kino“. Pracuje v představení vždy s více elementy, a co mně osobně také vyhovuje, je to, že je vždycky přítomný koncept, vždy se něco děje, tanec má obsah, i když nemusí být úplně čistý a jasný divákovi. Já ale vždycky vím, co dělám. Velkou roli v jejích choreografiích hraje divadelnost, používá prvky loutkohry, základy herectví, když jde ale o tanec, jde do krajnosti a samotnou divadelnost odvrhne. Vytváří se tak rozpor nebo napětí mezi svobodou a uspořádáním, Crystal sice dá tanečníkům velkou svobodu, zároveň ale hrají důležitou roli pravidla a stejně tak se vyvíjí i jednotlivý pohyb. Nejprve vládne volnost, ale pak se pohyb ucelí do určité čistoty a uspořádání, které dává svobodě hranici. Pravidla jsou vždy, ale nemusíme se jimi vždy řídit, důležité je si uvědomovat, že existují. Jaký styl práce jako tanečník potřebujete, vyhovuje vám svoboda?
Stoprocentně, nikdy jsem nebyl ten typ, co se učí rád hotovou věc. Jedna otázka je naučit se kroky, druhá otázka je choreografii prožít. Pokud se prožitek formuje už od počátku při tvorbě, je to snazší. Choreograf většinou hovoří o pocitech, s nimiž je třeba pracovat, celkově je to zábavnější proces. Jak často se teď dostanete do České republiky?
Rozhodně ne tak, abych stačil přímo sledovat, jak se tu tanec vyvíjí, o dění tady se dozvídám spíš od kolegů. Taneční svět je v Česku velmi malý a myslím, že tím spíš by si tu lidé měli pomáhat. Když si bude každý hlídat své pole působnosti, umění se tím nikam nedostane. Určitě jsou mladí talentovaní lidé jako všude ve světě a zasloužili by si podporu, prostor, aby se mohli plně vyjádřit. Zajímá je, co se děje venku, chtějí být kreativní a tím samozřejmě vytvářejí potenciální nebezpečí pro předchozí generace. Je pochopitelné, že každý si chrání to, čeho jednou dosáhl, ale je potřeba hodně komunikovat a podporovat vývoj. Spolupracujete také s alternativní divadelní skupinou Spitfire Company, můžete přiblížit, o co se jedná?
Se Spitfire Company jsem spolupracoval již dvakrát, a to na inscenacích Chaplinův proces a Nedotknutelní. Byla to pro mě velmi zajímavá práce, fyzické divadlo, kterým se Spitfire Company vyznačuje, pro mě bylo novým druhem zkušenosti. Pracovat s herci a tanečníky či netanečníky bylo obohacující ze všech stran. Naučilo mě to vnímat pohyb jinak, skrz předem daný příběh, který se současně během pracovního procesu utvářel. Máte možnost srovnávat hodně podob současného tance, v Nizozemí, v Německu…
A poslední dobou také v Kanadě, protože Crystal tam má kořeny, například jezdíme hodně do Vancouveru, nedávno jsem byl v Montrealu. Většinou jsem tam pracovně, takže mám málo času se ještě dívat na jiná představení, ale třeba v Kanadě je určitě stále patrný vliv kořenů modern dance, vidím to na Crystal i na kolezích, kteří pocházejí z Kanady nebo USA. Je znát, čím si prošli, že jejich kultura je trochu jiná, nám třeba není tak blízká kultura jazzu jako hudby i tance, na práci tanečníků i choreografů to má dopad, někdy možná i negativní. Situace v Nizozemí se teď trochu změnila kvůli horší finanční situaci v kultuře a škrtům.

To je nepopulární téma a pro nás také velmi aktuální…
V Nizozemí byla docela velká kauza kvůli velkým škrtům ve financování kultury a samozřejmě i tance. Soubory měly přijít o čtyřicet až padesát procent dotací, což je strašně moc, nakonec dostaly výjimku NDT a Het Nationale Ballet v Amsterdamu, tam to šlo jen někam k pěti procentům. Ale celá nezávislá scéna, soubory jako Scapino Ballet Rotterdam nebo Introdance o tu částku přijdou, takže se asi stane, že některé soubory a projekty budou muset skončit nebo omezit provoz. Pro NDT byl návrh, že když se mu tak razantně sníží rozpočet, stane se z něj ne národní, ale jen regionální scéna, což bylo nepředstavitelné, protože je to mezinárodní instituce, světově proslulá, každý tanečník ji zná. Takové návrhy jsou jen vizitkou toho, že politici nevědí, co mají ve své vlastní zemi za hodnoty a kulturu. Pan Kylián zveřejnil na toto téma otevřený dopis, ve kterém psal, že do Nizozemí jezdí lidé z celého světa dívat se na obrazy van Gogha, Vermeera a do NDT, takže takovým způsobem likvidovat divadlo je stejné jako zrušit van Goghovo muzeum. V případě NDT to mohlo dopadnout dost špatně, kdyby nebylo královny Beatrix, která je už léta jejich fanoušek a podporuje je. Ale teď zase ti, co se škrtů nezbavili, budou NDT a amsterdamskému baletu zazlívat, že mají výjimku, a svým způsobem mají pravdu. Přitom doteď byla v Nizozemí situace pro nezávislou scénu výborná, především v Haagu a Rotterdamu, teď je nejistá doba. Ale pořád jsou to lepší podmínky než v České republice, hlavně co se týče podpory mladé generace… A co Německo?
Je to podobné, ve Frankfurtu jsem zatím celkem krátce, ale děje se toho opravdu hodně, festivaly, rezidence, freelance scéna tu funguje. Nedá se to samozřejmě dost dobře srovnávat s Českou republikou, protože ekonomická situace Německa je jinde, ale celkově je podpora tance cítit hodně. Nejvíc to ale je stejně v Nizozemí, kde byla dlouho výjimečná situace, je tam promyšlený systém i co se týká vzdělávání zájemců i tanečníků, třeba přímo v NDT. Pořádá nějaké speciální akce?
NDT má vlastní samostatnou sekci Educational Departement, zaměřenou na vzdělávání, která vznikla někdy v době, kdy jsme tam přišel. Má na starosti pořádání workshopů a vzdělávacích akcí, tanečníci například na zájezdech učí, samo NDT dělá při premiérách workshopy vztahující se k novým choreografiím. Zájemci přijdou před představením a absolvují taneční workshop s některým z tanečníků, kde se většinou pracuje právě na repertoáru, který má premiéru, potom jdou na představení a vidí to, co si mohli na vlastní kůži vyzkoušet. NDT tím i učí lidi chodit do divadla a začíná se od raného věku. Také jsem některé workshopy vedl, měl jsem na starosti děti asi od osmi do patnácti let, které mají tanec jako koníček, a bylo velice příjemné s takhle mladými lidmi pracovat, přibližovat jim současný tanec. Kdy jste začal s vlastní choreografickou tvorbou a co bylo pro vás impulzem? Vidíte svou budoucnost v choreografii nebo v pedagogické práci?
Svou první krátkou choreografii jsem uvedl v pro gramu Switch (Dancer to Choreographer), který se každoročně koná na scéně NDT. Na tomto večeru se podílí pouze tanečníci NDT, sami si mohou zkusit vytvořit svou vlastní choreografii a použít své kolegy jako interprety. Bylo to v mé druhé sezóně v NDT v roce 2004, potom jsem vytvořil ještě dva krátké kusy ve stejnojmenném večeru, to bylo v letech 2006 a 2009. Pak sem mohu počítat i práci se Spitfire Company na inscenacích, které jsem jmenoval výše. Svou první větší práci Dead Nature jsem vytvořil pro studenty letního intenzivního kurzu Maximum Dance Course v Haagu, který loni pořádalo právě vzdělávací oddělení NDT.
Mým prvním impulzem choreografovat byla jednoduše zvědavost, chtěl jsem si vyzkoušet a zjistit, jestli mám schopnost přenášet kreativní myšlení na jeviště, spolupracovat s tanečníky z té druhé strany a vést je směrem, kterým se daná choreografie ubírá. Když člověk dostane příležitost, má nápad (nebo nemá), proč toho nevyužít J. Jinak se zatím jako choreograf neberu vůbec vážně, baví mě to a mám k této práci otevřený přístup. Stejně jako i k pedagogické činnosti, převážně se ale věnuji vedení kompozičních workshopů, kde se účastníci stávají součástí kreativního procesu. Rád bych se v budoucnu věnoval obojímu, choreografii i tzv. pedagogice. Chystáte se někdy v blízké době znovu do Česka?
Do Česka se zatím nechystám, ale doufám, že jednou zase budu. Foto ze zkoušek: Eric Beauchesne