Roland Havlica: „Jóga by se měla nabízet v divadlech jako součást tréninku…“

Roland Havlica. Foto: Osobní archiv RH

Autor Barbora Truksová

Původně jste tanečník, kdy a jak jste se dostal k józe?
Již v průběhu taneční kariéry. Pracujeme s tělem, protahování je denní součástí našeho života. Taneční profese je extrémně náročná, pro kluky obzvlášť, trpí klouby, záda, kolena… I já jsem začal mít problémy a hledal jsem něco, co by mi pomohlo, vybalancovalo zátěž. Tak jsem se dostal k józe, zkoušel jsem také jiné věci, jako pilates, ale jóga mě začala bavit a věnoval jsem se jí čím dál víc, až jsem si udělal učitelský trénink.
Momentálně žiju v Thajsku, kde mám otevřené studio a učím každého, kdo přijde. Většinou Thajce, turisty také samozřejmě. Sám sebe se stále snažím zdokonalovat.

Do Thajska vás přivedla jóga?
Přesně tak, jezdíval jsem tam dlouho, i jsem si tam udělal učitelský trénink, byť tedy u indického učitele, který si v Thajsku otevřel svou školu. Jak jsem tam jezdil, udělal jsem si známosti a kontakty, díky kterým jsem se tam mohl později usadit. Dostal jsem tu šanci a říkal jsem si, proč to nezkusit.

Je v Thajsku nyní jóga tak populární jako v Čechách?
Určitě, tohle je, myslím, celosvětový trend. Lidé se začínají dostávat k tomu, že potřebují více než fitness, jóga má nadstavbu v duchovním vývoji, dýchání a meditaci, což člověka v uspěchané době uklidňuje. To vše dohromady přináší něco, k čemu současná moderní společnost tíhne. U nás to začíná, v Thajsku a na západě je to už delší dobu. Lidé se potřebují někde uklidnit, protáhnout se a zacvičit si.

Byl pro vás od začátku důležitý onen duchovní rozměr, nebo jste začínal kvůli fyzičnu?
Zpočátku to byl důvod fyzický, tak to má drtivá většina těch, kdo začínají. Chtějí se hýbat, protáhnout, cítí, že jsou méně pohybliví, obézní. Ale právě, když se začne pracovat na koncentraci, úvodu do meditace, lidé se do toho začnou více dostávat a propojovat si to s duchovním rozvojem a dýchacím cvičením. Člověk se ve svém přístupu vyvíjí nejen fyzicky, ale i duchovně.

Nyní jste vyučoval jógu na kurzech Prague Ballet Intensive, což asi není zcela obvyklé. Nebo je to v zahraničí častější?
Možná to v zahraničí trochu začíná. Některé soubory se snaží jógu a podobné věci jako pilates přidat k tréninku. Ale je to pořád málo, mělo by toho být více. Dnešní nápor tanečníků a to, co je po nich vyžadováno, se posouvá stále dopředu. Tanečníci si potřebují těla vybalancovat, uvědomují si to dříve než tehdy my, my jsme neměli tu znalost. Prostě jsme tančili, ale s tím přichází řada úrazů, protože se zatěžuje jenom část těla a stále to samé: kyčle, kolena, záda. Ale tím, že jóga, ale třeba také pilates, gyrotonic, to záleží, komu co vyhovuje, vybalancuje tělo, stává se méně úrazů a tanečníci mohou být více a déle výkonní. Zdraví tanečníků je velmi důležité a není tomu stále věnována dostatečná pozornost. Doufám, že se v budoucnu začne jóga objevovat více v divadlech a i na podobných kurzech, jako je PBI.

Většinu své kariéry jste strávil ve Stuttgartu… Netoužil jste po tom, zkusit i jiná angažmá?
Tady v Praze jsem vystudoval konzervatoř, poté jsem dva roky tančil v Národním divadle a pak jsem byl až do konce kariéry ve Stuttgartu, nějakých 17 let v jednom souboru. Hodně jsme cestovali, intenzivně pracovali, takže jsem neměl potřebu později jít někam jinam.

Dbalo se tam na kompenzaci, nebo se jí museli tanečníci věnovat sami ve volném čase?
Zpočátku sami, nyní už jsou snahy tam přinést tyto další aktivity. Ale předtím nebyly asi ani finance, ani informovanost. Posledních deset let se o tom ale začalo více mluvit, takže nyní se to objevuje i v divadle. Ale není to tak, že by jóga byla na denním pořádku. Člověk na sobě musí pracovat i ve volném čase. Například spousta kluků chodí do fitness center, aby dostali sílu. Ale nyní se to snaží zpropagovat i v rámci divadel, to je rozdíl.

Mají tanečníci zažité nějaké „zlozvyky“, které jim v józe způsobují problémy?
Klasický tanečník má vytočené nohy, takže vtočené pozice mu dělají problémy. Ale pro tělo je to nesmírně zdravé, důležité a užitečné, protože se pracuje na jiných svalech a buduje se jiná stabilita. A to je to, o čem jsem mluvil, pokud se pracuje pouze na vytočených nohou, máme vybudovanou jen část svalstva, a z toho pak vznikají úrazy.

Je v práci lektora rozdíl, pokud pracuje s tanečníkem a ostatními?
Tanečníci znají lépe své tělo a jsou více ohební, ale tím, že jsem sám tanečník, tak mi to je samozřejmě blízké. Lidé odjinud, kteří dělají sport, ale neprofesionálně, tu znalost nemají. Pracuji třeba také s několika fotbalisty, ti mají zase problémy s kyčlemi, protože jsou hodně zavření. Vždycky poznáte, kdo se věnuje nějakému sportu. Fotbalisté mají o jógu také zájem, protože jim pomáhá právě s dýcháním, flexibilitou, to vše se i ve fotbale posouvá dopředu. Nároky jsou stále větší mezi všemi atlety.

Jak staří jsou tanečníci, kteří se kurzu účastní? Máte od nich zpětnou vazbu?
Jsou mladí, myslím, že jim je 15–22 let. Máme mezinárodní mix, což je podle mě nejlepší. Zpočátku to pro ně bylo těžké, neboť kurz je velice intenzivní, ale udělali velký pokrok, učí se a i přímo na jógu mají pozitivní reakce, neboť jim dodá uvolnění po celém dni.

Je to pro mnohé z nich první setkání s jógou?
Určitě ji znali a zřejmě někdy dělali starší kolegové z PBI. Mladí studenti ji dělali nejspíš poprvé, ale myslím, že je důležité, aby se některé prvky z protahování a dýchání naučili co nejdříve, neboť jim to pomůže i v kariéře – práce s dechem je náročná, a pokud ji člověk neovládá, brzdí ho to. A to může být jakkoli nadaný. Když to nyní mladým studentům přiblížíme, bude to pro ně pozitivní do budoucna.

Opavský rodák Roland Havlica (*1980) vystudoval Taneční konzervatoř hl. města Prahy, po absolutoriu získal angažmá v pražském Národním divadle. Po dvou sezonách odešel do Stuttgartu, kde se později stal demisólistou. Rejstřík jeho rolí zahrnoval například Benvolia v Romeu a Julii Johna Cranka, kníže Gremina v Oněginovi, Hortenzia ve Zkrocení zlé ženy stejného choreografa. Simona v I Fratteli Maura Bigonzettiho, vojáka v Othellovi Johna Neumeiera, druhý sólový pár v 7. symfonii Uweho Scholze či Mama Simone v Marné opatrnosti sira Fredericka Ashtona. Během kariéry se začal věnovat józe, které se stal lektorem. Nyní žije v Thajsku, kde se ve svém studiu věnuje právě výuce jógy.