Nela Husták Kornetová: „Radost je v našem oboru to jediné, co za to stojí“

Trumpets in the Sky, Foto: Magdalena Minolová

Po studiích odjela Nela H. Kornetová na Norwegian Theatre Academy. Můžeme-li porovnávat, posunula svůj původně teatrální pohybový výraz směrem k abstrakci. Na druhé straně preferovala vždy akční zpracování situace, jež předpokládá talent autorského typu. Experimentální představení Trumpets in the Sky bychom mohli zařadit právě do této linie. Pro mimořádně plynulé propojení hudební partitury se zakomponovanými zvuky hřmění, světelné hry, prostorového řešení a pohybových sekvencí obou dívek však jde o složitější kvalitu: vznikl synergický jevištní tvar, v němž má každá složka svůj dramatický význam. Fyzické aktivity představitelek lidských bytostí jsou vázány na světelné a zvukové dění v měnícím se prostoru. Vzájemné propojení různých uměleckých aktivit vytvořilo výtvarně neobyčejně ušlechtilý tvar, jejž lze číst jako neradostný obraz varování nad údělem lidského bytí v kataklysmatech přírodních sil.
Do nedávna málo vídané umělecké postupy, užité v představení Trumpets in the Sky (premiéra 4. března 2013 na Norské divadelní akademii ve Fredrikstadu), a odvážné kroky mladistvé Nely Kornetové vzbuzují pozornost. Zeptali jsme se jí proto na její současnou tvůrčí pozici a na její dramaturgicky i tvarově originální přístup k problematice fyzického divadla:

Nelo, kdo jsou vaši spolupracovníci a přátelé?
S Ann Sofie Godø a Juli Apponen jsem se setkala na Norwegian Theatre Academy (NTA), byly jsme všechny tři ve stejném ročníku. Ann Sofie studovala scénografii, Juli a já experimentální autorské herectví – což jsou jediné obory na NTA, které mezi sebou velmi úzce spolupracují. Björn Hansson byl blízký přítel a spolupracovník Juli, zvukový designér s hlubokými kořeny ve vizuálním umění. Všichni společně jsme pak vytvořili Trumpets in the Sky – představení, ve kterém jsme mohli uplatnit naši společnou víru v to, že všechny umělecké složky mohou mít stejnou důležitost a podílet se na dramaturgii celého kusu.

Představení bylo na internetu ohlašováno mimo jiné jako „temná pohádka“. Má námět vašeho představení něco společného s reminiscencí na apokalyptické pasáže sedmi nebeských trubačů z biblického Zjevení svatého Jana?
Určitě ano. Trumpets jsme tvořili na přelomu let 2012/2013, kdy mnoho lidí spekulovalo o konci světa. Jedním ze základních tvůrčích impulzů byly podivné zvuky, které se ozývaly z ukrajinských nebes (viz

https://www.youtube.com/watch?v=ovIyy-j0Ui0, pozn. aut.).

Nás však zajímalo především to, jak se člověk chová ve vyhrocených situacích a co v něm vzbuzují. Tvůrčím ohniskem pro nás pak byl hlavně koncept očekávání „apokalypsy“ (metaforicky představující člověku nepředstavitelné změny) a emoce strachu s tím spojené.

Jak dalece jsou pro vás aktuální ekologická témata, popřípadě události spjaté s přírodními jevy?
Tato témata jsou pro nás určitě aktuální. Svědčí o tom i to, že většina týmu praktikuje vegetariánství, především z environmentálních důvodů a snaze alespoň našim malým kouskem zachránit na Zemi to, co se ještě dá. Trumpets in the Sky jsme tvořili hlavně s cílem dotknout se základních lidských instinktů a emocí. Nebráníme se však a těší nás, když je představení interpretováno s environmentálním přesahem. Klimatické změny jsou nepopiratelné (i když se o to někteří lidé i v našich luzích a hájích snaží). Hladina moře stoupá, Maledivy se potápějí, v Sarajevu sněží a v New Yorku nejde kvůli sněhovým vánicím proud. To jsou fakta. Letos se navíc chystá konference COP 2015 (United Nations Climate Change Conference) v Paříži, kde se společně s dalšími bývalými spolužáky z NTA chystáme uspořádat podpůrnou uměleckou rebelii.

Vaše akční vstupy do zvukově obrazového dění na jevišti jsou přes všechnu pohybovou reálnost technicky vytříbené, téměř elegantní. Absolvovala jste ve škole v Norsku nějaká zvlášť zajímavá cvičení?
Na NTA jsem absolvovala velkou spoustu zajímavých dílen. Ráda bych vypíchla workshopy s osobnostmi, jako je Dan Safer (choreografie), Sxip Shirey (zvukový design), Øystein Elle (zpěv a experimentální hlasová tvorba), Electa Behrens (hlas a pohyb), Robert M. Johanson (Nature Theatre Oklahoma – herectví), Bibbi Winberg (kontaktní improvizace) a Hanne Engebraaten (aštanga jóga). Nejcennější a nejzajímavější však byla neustálá nutnost ke všem uměleckým strategiím zaujímat vlastní postoj, a utvářet si tak svůj autorský slovník, k čemuž nás vedoucí našeho ateliéru Karmenlary Ely se svou smyslně angažovanou filozofií naváděla.

Jak probíhal proces spolupráce s Juli Apponen, scénografkou a skladatelem na tvaru představení?
Představení jsme tvořili dva až tři měsíce v black boxu NTA. Během dne jsme pracovali na obsahu, choreografii a s hlasem. Večer a v noci na světlech. Björna jsme poprosily, aby nám vytvořil atmosféry k daným obrazům. Některé zvuky pak zase inspirovaly obrazy nové. Každý z týmu se mohl vyjadřovat ke všemu. Režírovali jsme všichni. Když jsme potřebovali někoho zvenčí, poprosili jsme naše učitele či spolužáky. Byl to velmi intenzivní proces, na jehož konci si z nás kamarádi utahovali, že vypadáme jako „zombie“. Černé kruhy pod očima jsme proto zakomponovali do vzezření našich charakterů.

Co jste pro sebe objevila v norském kulturním prostředí?
Lásku k práci s lidmi z různých zemí a oborů. Větší rozhled a touhu vědět a vidět víc. Mou osobní verzi politického zapálení a snahu vyjadřovat se k tématům, o kterých cítím, že je to nutné. Také jsem znovu objevila text a víru v to, že může mít na divadle smysl. A hlavně zjištění, že si člověk musí umět tvorbu a performance užívat, jelikož radost je v našem oboru to jediné, co za to stojí. Bohatství ani sláva to rozhodně nebudou.

Představení reprizujete v různých zemích, jak je diváci přijímají?
Diváci je přijímají intenzivně. Vždy se po našem představení objeví alespoň jeden divák, který je zasažen takovou měrou, že nám svůj zážitek musí okamžitě sdělit. Mám však pocit, že je to jedno z představení, které pracuje s divákem spíše nekonvenčním způsobem a rezonuje v něm jinak; ne vždy je možné tento zážitek okamžitě verbalizovat.

Budete i nadále pracovat s tímto mezinárodním souborem? Jak vidíte své další tvůrčí cesty?
V podobném seskupení jsme právě premiérovali nové multimediální představení My own private picture, ve kterém pracujeme s textem, který pro nás napsala Dagmar Radová. Zabýváme se v něm především otázkou, jak (porno)média ovlivňují naše tužby. Tato performance měla anglickou premiéru ve Fredrikstadu v Norsku 13. března 2015 a do ČR se pokusíme dorazit na podzim.
Se souborem T. I. T. S. se dále představíme na PQ 2015 v rámci Makers a také v DISK Performances s představením Reactions. V roce 2016 plánujeme vytvořit společně s Ann Sofie Godø a Lærke Grøntved nové fyzické představení Forced Beauty.
Svou cestu vidím, zatím, stále jako trnitou. Spousta času, práce a administrativy před premiérou, pak to několika lidem ukážete a zase nanovo. Nikdo vám na počátku neřekne, že pokud chce být člověk nezávislým umělcem, stráví valnou většinu roku hledáním partnerů, prostoru, financí a tím vším, bez čeho se performance neobejde. Rozhodně nemám pocit, že zapadám do romantického obrazu bohéma – s cigárkem a sklenkou vína rozjímající nad životní filozofií brouka. Po měsících urputné práce si chvíle odpočinku zasloužím a užívám. A stejně všechna ta námaha stojí za to. Rozhovor vznikal v průběhu února a března 2015.