Ivan Hurych – „Kolik tanečníků, tolik možností.“

Ivan Hurych – „Kolik tanečníků, tolik možností.“

Autor Marie Vejvodová

Ivan Hurych letos slaví rovnou dvě životní jubilea. Tento týden slaví své sedmdesátiny a je tomu také dvacet let, co působí jako vedoucí tanečního oddělení Janáčkovy konzervatoře v Ostravě. Za svůj život vystřídal role tanečníka, baletního mistra, choreografa a pedagoga. On sám je ale toho názoru, že taneční svět toho nabízí ještě mnohem více. ,,Kolik tanečníků, tolik možností,“říká Ivan Hurych, který v rozhovoru vzpomíná na svou taneční kariéru a hodnotí, jak se tanec během jeho života proměnil.    

Na co ze své kariéry vzpomínáte nejraději?
Když se ohlédnu zpátky, tak asi na to, že ačkoliv jsem neměl za sebou studium konzervatoře, dostal jsem příležitost zatančit si spoustu zajímavých rolí – bylo jich něco přes padesát. A také na to, že jsem současně s aktivním tancováním dostal možnost pracovat jako choreograf – v opeře, operetě, činohře, v televizních inscenacích a rovněž v baletu. Sice občas bylo práce až nad hlavu, ale nelituju.

Jaká role vám nejvíce přirostla k srdci?
Těžko vynášet jednu a opominout jinou. Po jednom roce v olomouckém divadle jsem zakotvil v Ostravě. Byl jsem tanečníkem zprvu spíše technickým, variačním, neminulo mě tedy například pas de troisz Labutího jezera, vesnické pas de deuxz Gisellenebo třeba také Nurali z Bachčisarajské fontány, kterého jsem vlastně tančil jako svou první sólovou roli hned po nástupu v Ostravě. Postupně přišly také více charakterní role, a tak jsem si užíval třeba Camache z Dona Quijota, Alana z Marné opatrnostiv choreografii Jozefa Zajka a v pozdější inscenaci také matku Simonu. Dále balet CoppéliaDaniela Wiesnera nebo čtyřroli – Bůh smrti, Okeanos, Zephir, Kerberos z baletu Odysseus Petra Koželuha. Na druhou stranu jsem vyloženě nesnášel Rumcajse, protože jsem musel mít fousy z jakéhosi silonového filcu a strašně škrábaly a na nohou boty s klenutou podrážkou, na kterých se sotva dalo stát, natož tancovat.

Tanci jste zasvětil celý život. Jaké nejvýraznější změny jste na české taneční scéně zaznamenal?
Asi to, že se v repertoáru divadel objevuje dost titulů, které nevycházejí z klasické taneční techniky. Dnes je větší výběr a pestrost. Když jsme někdy v osmdesátém roce se Zdeňkem Prokešem z jeho popudu dávali dohromady Mladý balet, bylo to právě proto, že nám ty obvyklé divadelní vody připadaly příliš stojaté. Snažili jsme se pracovat jinak, „moderněji“, což tehdy nebylo tak jednoduché. Osobně jsem jiné taneční techniky nasával pouze na letních kurzech v Palluca Schule v Drážďanech, jiná možnost prakticky nebyla.

Jakým směrem se podle vás český tanec v poslední době ubírá?
Myslím si, že je to hledání své vlastní cesty. Teď už je z čeho čerpat. Nejsem si ale jistý, zda se ještě můžeme bavit o českém tanci, protože v mnoha souborech převažují cizinci. 

Kromě osobního jubilea slavíte jubileum také jako pedagog a vedoucí tanečního oddělení. Jakou jste měl na začátku vizi, k čemu by studium na konzervatoři mělo studentům sloužit?
Začal jsem na konzervatoři učit vlastně už po šesti letech v divadle. Zpočátku jsem učil taneční gymnastiku a moderní tanec na základě svých zkušeností získaných v Palluca Schule. Teprve po ukončení taneční kariéry jsem nastoupil na konzervatoř na plný úvazek a jako vedoucí oddělení. Právě jsme přecházeli z pětiletého na osmileté studium, dostali jsme novou budovu a konečně jsme mohli otevírat první ročník každý rok. Takže zpočátku bylo náročné získat pedagogy, aby se zajistila výuka.  Byl jsem vděčný za to, že v dobách mého mládí mi šéf Albert Janíček umožnil účast na workshopech v Drážďanech, protože jsem z nich mohl čerpat. Proto jsem pak jako šéf na konzervatoři začal s organizací seminářů a workshopů jak klasického, tak současného tance, aby studenti získali zkušenost také s jiným způsobem práce, s jinou technikou a jinými lidmi. Pořádáme jich ročně asi deset, se zahraničními i českými lektory. Naším cílem je vychovat všestranného tanečníka schopného zatančit jak klasiku, tak contemporary. Bez toho se v praxi neobejde. 

Přistupujete ke studentům jednotlivě podle jejich osobního talentu?
Ve vyšších ročnících je individualizace přístupu nutná, protože každý člověk je jiný, má jiné schopnosti a možnosti se rozvíjet. Rovněž umožňujeme studentům prezentovat se na našich koncertech vlastní choreografickou prací.

Jaké možnosti mají tanečníci po ukončení aktivní taneční kariéry a připravujete na ně své studenty?
Možností je asi tolik, kolik je tanečníků. Každý si musí uvědomit svoje meze a ještě během aktivní činnosti se připravovat na to, co bude potom. Myslím, že studenti si to uvědomují už v průběhu studia, protože zjišťují, že zdaleka ne všichni školu úspěšně dokončí. V tom je tento obor strašně nemilosrdný. Na druhou stranu ti, kteří na to mají „vhodné tělo“ a přesvědčenou mysl, se mohou uplatnit kdekoliv. Z naší školy můžu namátkou jmenovat třeba Natašu Novotnou, svého času u Jiřího Kyliána v Nederlands Dans Theater (NDT) II. a NDT I., Věru Kvarčákovou nejdříve v Salzburgu a nyní v Montrealu, Vítka Kořínka ve Wiesbadenu, Markétu Pospíšilovou v Monte Carlu, Jarka Cemerka po celém světě, naposledy snad v Austrálii, nebo sólisty Národního divadla Richarda Kročila, Martu Drastíkovou nebo Jonáše Dolníka, a ještě před nimi také Zdeňka Horvátha. Prostě ti, kteří na to mají a usilovně na sobě pracují, se uplatní.

Jak vzpomínáte na svá studijní léta?
Nestudoval jsem konzervatoř, ale strojnickou průmyslovku. Začínal jsem soutěžním společenským tancem. Abych se zlepšil, začal jsem ve dvaceti chodit do ZUŠ na klasiku k Evě Malátové a po třech letech přišlo angažmá v Olomouci. Taneční pedagogiku na HAMU jsem studoval při zaměstnání, stejně jako pak postgraduálně choreografii. Nezažil jsem obvyklá studijní léta tanečníka. Všechno jsem musel vstřebávat takříkajíc za pochodu. Měl jsem ale třeba štěstí na Irinu Strode z Rigy, která v Ostravě určitou dobu působila jako pedagožka baletního souboru. To byla moc dobrá „škola“.

Pomyslel jste již na odchod do důchodu a odpočinek od tance?
Když už jste dle věku důchodce osmým rokem, tak vás ta myšlenka ani nenapadne. Ale jistě, že čas na odpočinek se blíží. Za rok? Za tři? Uvidíme.   

Ivan Hurych 

Absolvent taneční katedry HAMU (obory taneční pedagogika 1982, choreografie 1986) se narodil 12. července 1948. Po maturitě na SPŠ nastoupil angažmá v Olomouci v sezoně 1971/72, od roku 1972 byl v Ostravě (od 1974 sólista, 1978–1990 baletní mistr a repetitor, 1992/93 pověřen vedením baletu). V Ostravě byl obsazován do hlavních, charakterních a demicharakterních rolí – Nurali v Bachčisarajské fontáně (1972), Hilarion v Giselle (1975), Rumcajs v O loupežníku Rumcajsovi (1975), Vezír v Šeherezádě (1979), Šašek v Labutím jezeře (1977), Rákoš v Rákoši Rákoczym (1978), Merkucio v Romeovi a Julii (1982), Alan a Simona v Marné opatrnosti L. Hérolda/J. Lanchberyho (1985, 1995), Gangster v Podivuhodném mandarínovi (1986), Coppélius v Coppélii (1990), titulní role v Ptákovi Ohnivákovi (1990), Otec Kitri v Donu Quijotovi (1996) aj. Od roku 1980 vytvořil choreografie k více než 20 inscenacím – v Ostravě např. Planeta (1986), Podivuhodný mandarín (1986); pp. Spěcha (1986), Sluha dvou pánů (1987), Stvoření světa (1988), Bolero (1990), Spící krasavice (1992), Šťastná sedma (1994); v Opavě např. Coppélii (1988) a Špalíček (1998). Na hukvaldském festivalu Janáčkův Máj tanečně ztvárnil klavírní cyklus V mlhách (1994); v Českých Budějovicích inscenoval Péťu a vlka (1995) a Pavoučí hostinu (1999). Spolupracoval s operou a činohrou. Od roku 1977 působí jako pedagog Janáčkovy konzervatoře Ostrava, kde je od roku 1998 vedoucím tanečního oddělení. Manžel Heleny Hurychové. 

  Zdroj: (Česká divadelní encyklopedie)