DIVA, časopis NDB: Ralf Dörnen „...tanec má člověkem pohnout“
Co je pro tebe nejdůležitější – nejvýznamnější, když tvoříš koncepci svojí choreografie, hudba nebo téma?Pokud je na počátku hudba, která je silná a dramatická, tak myslím, že je samozřejmě třeba vycházet z hudby a na ní koncipovat téma a pojetí. V jiném případě, pokud jde o typ „ballet d´action“, vycházím z tématu a pro něj (pro dramatické ztvárnění) hledám všechna další vhodná vyjádření – hudbou, choreografickým stylem a „textem“, scénografií, kostýmem a dalšími nezbytnými inscenačními prvky. Pro mě je ovšem velmi důležité především poznat hudbu, pochopit ji a z toho rozvíjet představy o choreografii.
Někdo kdysi řekl, že choreografie je vlastně „napsaná“ v hudební partituře a jde jen o to, jí umět přečíst…
Ano, považuji za důležité respektovat hudbu, rozumět jí a nechat se jí vést! V případě Zjasněné noci, kterou tady nyní zkouším, a kterou jsem před časem poprvé uvedl v Drážďanech, jsem vycházel z hudby, která je fantastická, inspirativní… Domnívám se, že nejdůležitější je najít pokaždé nový „klíč“ k pojetí celé choreografie, rozhodnout se pro choreografický „jazyk“ budoucího díla, jak zkombinovat hudbu s dramatickým obsahem (dějovým nebo jen dramatickým napětím) Pokaždé jde o jisté „dobrodružství“, protože hledáte, objevujete, třídíte, zvažujete svoje nápady, myšlenky, představy a vůli, jak tyto představy naplnit. Někdy jde o „boj“ sladit hudbu s dramatickou náplní, ale neměly by jít tyto základní složky tvůrčí choreografické realizace proti sobě, ať již jde o symfonické, abstraktní nebo dějové balety. Jak se stavíš k „abstraktním“ baletům?
Osobně moc nevěřím na zcela „abstraktní“ balety, protože v tanci jde přece vždy o konkrétní fyzické postavy – ženu, muže, jejich pocity, prostor, který je obklopuje a napětí, které jimi prochází. Především jde však o city, protože jsem přesvědčen, že nelze tančit bez procítění…tanec je smyslný, protože předvádí linie těla, jejich vzájemné kontakty, vztah, pohybovou dynamiku a z toho všeho vzniká právě zmíněné a žádoucí procítění a obsah… prostě akce-reakce! Na počátku je myšlenka, která se transformuje do pohybu a z pohybu vycházejí emoce. Někdy říkám, že tanec nemusí člověku odpovídat na jeho otázky, ale měl by dokázat člověkem „pohnout“.
Jaký máš názor na „hraní“? ...gesta, mimiku, vyjádření dramatických situací, které nelze vyjádřit „piruetou“?Jsem přesvědčen, že každý dějový balet naplněný postavami, situacemi a prostředím může být srozumitelný bez popisných gest, jak tomu bylo v minulosti. Nejdůležitější pro tanečníky je znát podtext svojí postavy a z něho čerpat smysl pro vyjádření různých dramatických odstínů patřičné role. Např. nemusím složitě popisovat sebe jako krále, ale díky promyšlenému aranžmá „okolí“ může divák jasně pochopit čím jsem a co jako král činím. Co považuješ za inovaci v tanci, pohybu, choreografii, co je „nové“ a co je „staré“..?
Především považuji za arogantní, když někdo nectí tradici, ale pokud ji zase naopak bezhlavě glorifikuje, pak je prostě „omezený“. G. Mahler říkal, že úcta k tradici nemá být „modlením se před popelem, ale úsilím udržovat hořící plamen“. V našem případě je logické, že např. přestože udržujeme klasický baletní repertoár (slavné tituly jako Labutí jezero, Giselle atd.) musejí být technika a forma klasického tance uváděné v dnešní době nutně jiné než tomu bylo třeba před padesáti lety – tanečníci mají jiné proporce, dispozice, pocity, myšlení, energii, dynamiku a stejně tak diváci v hledišti jsou jiní, protože jsou součástí světa, který je dnes obklopuje. Jde o promyšlené, citlivé sladění „klasiky“ s dobou, ve které žijeme tak, abychom kvality klasiky a její nadčasovost právě dokázali posouvat dále do budoucnosti a neudusili ji nějakou hloupou recyklací. Stejně tak zase nepovažuji jisté novodobé „projevy“ v duchu provokace a exhibice za pomoci různých šoků a podobných „výpadů“ na diváky za výraz moderní nápaditosti a inovace. Věřím, jako většina představitelů dobrých evropských baletních souborů, že stejní tanečníci mají být schopni zatančit každý večer jiný žánr a styl od tradičních baletních forem, přes neoklasiku, výrazový tanec až po současné novodobé trendy scénického tance. Nejlepším základem pro tyto široké dovednosti tanečníků je nezbytně klasická taneční technika! Nikoliv technika „staré“ školy, ale školy působící v dnešním světě, na dnešní lidi-tanečníky…!
Ralf Dörnen (*1960)Narozen v Leverkusenu, taneční vzdělání získal v Institutu pro jevištní tanec v Kolíně nad Rýnem a v baletní škole při Hamburské státní opeře. Následovalo angažmá v Hamburském baletu Johna Neumeiera, od roku 1986 jako sólista. Jako choreograf začal tvořit v Hamburku, později stvořil balety pro divadla v Oldenburgu, Bielefeldu, Drážďanech, Mnichově, Essenu a působil také v Portugalsku, Řecku a na Senegalu. Od roku 1997 je ředitelem a šéfchoregrafem baletního souboru (Ballett Vorpommern) v Greifswaldu/Stralsundu. Od té doby vytvořil přes čtyřicet baletů. Na světové výstavě EXPO 2000 v Hannoveru vytvořil choreografii pro německý pavilón.
V roce 2009 dostává Ralf Dörnen prestižní divadelní cenu Faust za choreografii celovečerního původního baletu na motivy románu T. Williamse Tramvaj do stanice touha. Je také nositelem Rubenowy medaile hanzovního města Greifswaldu za umělecký a
společenský přínos. Článek vyšel v časopise DIVA, magazín Národního divadla Brno (prosincové vydání 2012).
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace