Barbora Kohoutková: ,,Úrazy mě naučily naslouchat svému tělu“

Barbora Kohoutková: ,,Úrazy mě naučily naslouchat svému tělu“

Autor Marie Vejvodová

Kariéru Barbory Kohoutkové provázela četná zranění a zdravotní problémy, díky své vůli a pracovitosti se ale vždy vrátila na taneční scénu, a to rovnou na největší světová jeviště. Ztvárnila nejznámější role klasického i neoklasického baletu a pracovala s předními mistry baletního světa. Díky tomu je považovaná za jednu z nejúspěšnějších a nejslavnějších českých balerín. Dnes je to již přes deset let od ukončení její aktivní taneční kariéry a právě slaví životní jubileum. Perfekcionismus ji ale neopustil. V jednom kole je stále, tentokrát v roli taneční lektorky, instruktorky metod Gyrotonic a Gyrokinesis a také matky.

Co byste dnes poradila oné sedmnáctileté slečně, kterou jste byla, když jste se stala první sólistkou Finského národního baletu a odstartovala svou kariéru?
Je zajímavé se na život podívat zpětně. Kdybyste se mě zeptala, jestli bych se dnes vydala stejnou cestou jako tehdy, nevěděla bych, co odpovědět. Život je opravdu nepředvídatelný, plný náhod a překvapení. Jedna věc je, když si projdete školou, připravujete se na profesionální kariéru, máte nějaké sny, a pak přijde realita. Důležité ale je dělat, co člověka baví, a neztrácet víru, že se věci okolo poskládají tak, jak mají.

Udělala byste dnes něco jinak?
Kdybych tehdy měla ty zkušenosti, co mám dnes, udělala bych jinak asi spoustu věcí. To, čemu se dnes věnuji, je motivované těžkostmi, kterými jsem si prošla skrze úrazy a zdravotní problémy. Uvědomuji si, že kdybych dřív věděla, co vím dnes, ke spoustě úrazů by vůbec nemuselo dojít. Takže teď vnímám jako poslání předávat své znalosti mladším generacím, aby nemusely podstupovat to samé co já. I když na první pohled vypadáte, že jste se pro balet narodila, fyziologicky to tak nemusí být a to já nevěděla. Mám kyčelní a kolenní dysplazii, to se dříve či později při zátěži projeví. To teď řeším v praxi se studenty, kteří nemají nejlepší dispozice. Stojí před rozhodnutím, jestli budou tančit a jako daň za to, že budou dělat, co milují, budou mít poškozené tělo, nebo si uchovají zdravé tělo a budou se věnovat něčemu jinému. Učím je vědomému, šetrnému, respektujícímu přístupu k vlastnímu tělu. Konkurence v taneční profesi je obrovská, proto je to těžké rozhodnutí. Úspěch studentů záleží na mnoha aspektech a těžko se radí.

Vy už máte osobní zkušenosti, otázka ale je, jestli by si mladí lidé, kteří mají všechno před sebou, nechali vůbec poradit.
Přesně tak. U mě byla touha tančit obrovská a naplnila mě. Vidím v tom smysl i zpětně, i když mě to tolik stálo.

Jste pověstná svou pracovitostí a pílí. Jste taková, nebo na vás byl vyvíjený velký tlak zvenku?
Píle a zodpovědnost jsou moje charakterové vlastnosti a projevují se ve všem, co dělám. Někdy mám ale pocit, že byl ve mně vybudovaný přílišný perfekcionismus, a ten přišel zvenku. Když se člověk teprve rozvíjí, je důležité, aby měl správnou míru sebevědomí, dostatek podpory a času, aby se nic neuspíšilo. Tlak zvenku na člověka dopadá, začne pak tlačit sám na sebe, a to není vždycky prospěšné. Často jsem šla přes limity a tím sama sobě ubližovala.

Baletní prostřední je velice tvrdé. Jak jej ustát?
Všechno se vyvíjí a ve světě už došlo k určitým změnám. V souborech jsou k dispozici psychologové a nebere se v potaz jen fyzická stránka, ale i duševní zdraví. U nás tohle zatím ještě moc nefunguje. Vždycky to ale bude tvrdé prostředí. Ředitelé a choreografové mají vize, tvoří, jsou mezi nimi velké talenty, ale často jim chybí empatický přístup k lidem. Když jsou tanečníci vystavovaní tlaku, soubor by měl poskytnout zázemí – fyzioterapii, masáže, ale i psychickou podporu a péči po úrazu. Není to jenom o tom dostat se fyzicky do formy a vrátit se na jeviště, ale také si zase věřit.

Zdraví tanečníků je pro jejich kariéru klíčové. Jak se vyrovnat, když přijdou zdravotní problémy?
Když nejste funkční, nejste pro soubor zajímavá, a tak cítíte tlak ze strany vedení a taky tlačíte sama na sebe, protože chcete tančit. Je ale důležité respektovat vlastní tělo a mít adekvátní podmínky, aby se z toho člověk mohl dostat. Tanečníci se často vrací příliš brzy, nejsou doléčení a důsledkem jsou další úrazy a zdravotní komplikace.

Jak jste se s úrazy vyrovnávala po psychické stránce?
Na jednu stranu vás to posílí. Jste nucená přemýšlet, co bylo příčinou úrazu, a nutí vás to ke změně pohybových vzorců. Je to proces učení. Důležitá je ale pomoc zvenčí, sama všechno nezvládnete. Já se naštěstí v zahraničí potkala s úžasnými fyzioterapeuty, maséry, osteopaty, pedagogy, kteří mi pomohli. ​

Co vás úrazy naučily?
Poznat a poslouchat vlastní tělo. Je to dokonalý systém. Když je něco špatně, dá vám to najevo. My ty signály ale často nevnímáme a tohle je to, co jsem se skrze úrazy naučila: neignorovat problémy, začít je včas vnímat, řešit a nejít přes bolest.

Splnila jste si za svou kariéru své profesní sny?
Jsem svou kariérou naplněná. Zatancovala jsem si, co jsem si zatancovat chtěla. Určitě by se našly ještě další zajímavé role a někdy si říkám, že by bylo hezké je tančit, ale to tak bude vždycky, takže podobné pocity v sobě nepodporuji. Měla jsem krásnou kariéru, projela celý svět, poznala se s lidmi, kteří mě toho spoustu naučili, a teď jsem zase v jiné fázi, kdy své znalosti předávám dál.

Tančila jste s předními světovými soubory, v Moskvě, Petrohradu, Tokiu nebo Bostonu, na co ráda vzpomínáte?
Určitě stojí za to zažít Rusko. Láska a úcta k baletu je zakořeněná v celé společnosti. Člověk se tam dostane jen tak, že hostuje. Přísně si udržují svou národní tradici. Každá kultura má své specifikum. V zemích, kde jsem tančila, mi byl vždy projevován obdiv a cítila jsem úctu lidí k taneční profesi a jejímu vlivu na kulturu a společnost, a to je krásné.

Je Rusko opravdu to „top“ v baletu, jak se často říká?
Kvalita je v jejich stylu, který je jednotný a má dlouhou tradici. Všichni tanečníci mají stejný styl, dokonalé dispozice a to si udržují. Ruská škola je ale podle mě poněkud zastaralá, nepouštějí do svého stylu nové vlivy. V určitém směru by se tak dalo říct, že zamrzli ve vývoji. Většina věhlasných ruských tanečníků je vychovaných v Rusku, ale vycestovali do světa a jsou ovlivněni jinými styly a západní školou. Oproti Rusku se v souborech ve světě setkávají tanečníci z různých škol různých stylů. Není to ale na škodu.

Proč jste tak málo tančila v Česku?
Člověk by tu rád něco předvedl, předal. Cítíte poslání rozvinout českou kulturu a přinést sem něco z toho, co jste se naučila, aby to bylo zúročeno. Jenže v Česku není zájem o tanečníky, kteří vycestovali a kariéru měli v zahraničí. O spolupráci s divadlem jsem se snažila opakovaně. Nabízela jsem hostování v představeních, která jsem měla nastudovaná, i potom, co jsem ukončila aktivní kariéru a tančila jsem na volné noze. Bylo mi ale řečeno, že mají své lidi a nikoho dalšího nepotřebují.

Tanečníci předem vědí, že jejich kariéra skončí dříve než u jiných zaměstnání. Jaký je to ale pocit, když to opravdu nastane?
Když jsem odcházela z Hamburského baletu, bylo mi osmadvacet. Podstoupila jsem operaci kyčle, prošla jsem si velkými bolestmi, dlouhou rekonvalescencí a snažila se udržet si víru, že se budu moct vrátit a tančit na stejné úrovni jako předtím. A když se to konečně stalo, zájem ze strany vedení opadl. Rozhodla jsem se, že tohle už dál podstupovat nechci, a z Hamburku jsem odešla. Začala jsem se věnovat metodám Gyrotonic a Gyrokinesis a soustředila se na to, abych se mohla stát licencovanou instruktorkou. Ten rok byl pro mě tak ozdravný, že jsem se k tanci potom vrátila na volné noze. Paradoxně tehdy jsem si zatančila svou vysněnou roli Manon s jedním z nejlepších světových tanečníků Friedemannem Vogelem. To byl splněný sen a hrozně hezký pocit, že je o mou práci ještě zájem.

Čemu se od ukončení aktivní taneční kariéry věnujete?
Jsem instruktorkou metod Gyrotonic a Gyrokinesis a také učím balet, převážně v zahraničí nebo soukromě v Praze. Pravidelně jezdím jako hostující pedagog do Finské národní opery a jednou ročně jezdím učit na Taneční akademii v Pekingu. To je úžasný zážitek. Je to nejlepší škola v Číně, kde studují vybraní studenti. Jsou zvyklí na skoro až vojenský výcvik a dobře se s nimi pracuje. Školila jsem tam i pedagogy, vedla seminář Gyrokinesis. Studenti mají obrovskou disciplínu a zapálení a nemusíte řešit, jak je motivovat k výkonům. Měla jsem možnost se studenty vytvořit choreografie, z nichž jednu pak vybrali k prezentaci při státní návštěvě Baracka a Michelle Obamových v Číně. To pro mne byla obrovská pocta.

Byla jste tvrdá sama na sebe, vyžadujete to samé od svých studentů?
Asi jsem přísná, ale snažím se to podávat empatickou cestou. Když vidím, že někdo dělá, co může a má to nasazení, respektuju to. Každý má svou individuální cestu. Já jim předám informace a je pak už na nich, jak s nimi naloží. Snažím se ale v dětech podporovat lásku k sobě a k taneční profesi.

Jací jsou dnešní studenti oproti vaší době?
Jejich vývoj je rozhodně rychlejší. Jsou schopní nasát informace a pracovat s nimi. O čem já jsem v sedmnácti neměla ani potuchy, oni už vědí a rozvíjejí. Je moc hezké být s nimi na začátku jejich cesty, pozorovat, jak se vyvíjejí a kam je to dovede.

Vysvětlila byste mi, čím se metody Gyrotonic a Gyrokinesis, které vyučujete, zabývají?
V tanci a ve sportu se používají jako kompenzační cvičení. U některých sportů, baletu, tenisu, golfu apod., dochází k jednostrannému zatížení, což není pro tělo dobré. Dostane se mimo balanc, mimo svalovou harmonii, a tím ovlivňuje posturu těla, pohybové vzorce. Toto řeší uvedené metody – v Gyrotonic se používají stroje, v Gyrokinesis se pracuje s vlastním tělem. Navracejí nás k základním principům, jak má tělo správně fungovat. Nejde o sílu, ale o vnitřní inteligenci těla. Pracuje se s dechem, koordinací, postojem.

Jsou tyto metody vhodné hlavně pro profesionální tanečníky a sportovce?
Mají širokou škálu využití. Můžou pomoct i běžným lidem, od dětí po seniory. Prokletím dnešní doby jsou sedavá zaměstnání. Lidé se málo hýbou nebo si nejsou vědomí své postury, a přijdou problémy. Pomocí jednoduchých cviků se ale naučí správné pohybové vzorce a vnímat své tělo. Když si chce člověk udržet zdravé tělo v běžném životě, stačí cvičit dvacet minut denně.

Jak jsou v Česku známé?
Jsem jediná činná instruktorka, která tu své služby nabízí. Je to výhoda i prokletí zároveň, protože je těžké povědomí rozšířit. Rozkřiklo se to ale mezi studenty tance a chodí ke mně studenti z konzervatoře, baletní přípravky, soukromých baletních škol. Měla jsem tu ale i třicetiletou klientku, která měla problémy s ploténkou a čekala ji operace. Byla tu asi čtyřikrát a operaci nakonec zrušila, protože se jí ulevilo. Zjistila, že když se naučí dobře cvičit, není třeba přistupovat k tak radikálním krokům, jako je operace. Došlo by akorát k tomu, že by za pár let šla na další. Není to řešení.

Jak se teď ve svém těle cítíte?
Právě řeším endoprotézu. Budu potřebovat výměnu kyčelního kloubu. Po narození mého syna se stav kyčelního kloubu výrazně zhoršil. Stav, který jsem cvičením a znalostí práce s tělem byla schopna udržovat v dobré zdravotní kondici a bez bolestí deset let. S obrovskou zátěží v těhotenství ale přišlo radikální zhoršení a teď už není cesty zpět.

  Oproti dobám své taneční kariéry nyní žijete úplně jiný život. Jaké to je?
Teď je to hodně hektické. Je těžké všechno skloubit dohromady, ještě k tomu s mou povahou, kdy se snažím vše, co dělám, dělat maximálně profesionálně.

Jak se cítíte v roli matky?
Je to nepopsatelné. Dokud to člověk nezažije, nedokáže si to představit. Je to ale někdy náročné. Chybí mi rodinné zázemí, nemám kolem sebe babičky a dědečky a dítě je tu 24 hodin denně. Je těžké při péči o dítě stíhat ještě všechno ostatní.

Máte vůbec někdy čas sama na sebe?
Teď odpočívám v práci (smích). Byla jsem zvyklá na fyzické vypětí, ale starost o dítě představuje úplně jiný druh vyčerpání. Vyžaduje neustálou pozornost. Tak hledám minutky klidu skrz práci, která mě naplňuje. Mí kolegové z finského souboru jdou ve 44 letech do důchodu a mají zajištěný pravidelný příjem. Musí to být neskutečný pocit úlevy, když se můžou věnovat něčemu jinému, doživotně jsou ale zabezpečení. Je to velice náročná profese a zaslouží si to. Já se ale vždy chtěla rozvíjet dál, a když jsem cítila, že se můj čas ve Finsku naplnil, šla jsem zase jinam. Získala jsem úžasné životní zkušenosti, ale daň za to je, že jsem v neustálém koloběhu a nemůžu se zastavit.

Barbora Kohoutková (1978)

Narodila se v Praze. Její baletní kariéra začala v přípravce Národního divadla, kam se dostala ve svých čtyřech letech po konkurzu. V deseti letech začala studovat na Taneční konzervatoři Praha a během studia získala mnohá ocenění na mezinárodních baletních soutěžích jako např. Grand Prix na mezinárodní soutěži v Paříži, Zlatou medaili a Grand Prix na mezinárodní baletní soutěži v Helsinkách, Grand Prix na soutěži v New Yorku a další. V sedmnácti letech získala angažmá jako první sólistka baletu ve Finském národním baletu, kde působila šest let. Ztvárnila mnoho rolí klasického i neoklasického repertoáru, např. Auroru v Šípkové Růžence, Odettu-Odilii v Labutím jezeře, Popelku, Giselle, Modrou Balerinu v Ballet Pathétique. Tančila na mnoha světových scénách a hostovala např. se soubory milánské La Scaly nebo na Světovém baletním festivalu v Tokiu. V roce 2002 získala roční angažmá v Bavorském státním baletu, pak následovalo roční působení v Bostonském baletu a čtyřleté angažmá v Hamburském baletu, kde působila do roku 2008. V roce 2008 se stala certifikovanou instruktorkou GYROTONIC® a GYROKINESIS®. V Praze založila studio Art of Movement, kde tyto metody vyučuje. Mimoto působí též jako pedagog klasického tance ve školách a souborech, jako je Les Ballets de Monte-Carlo, Finský národní balet, Národní divadlo v Praze, Škola anglického národního baletu nebo Pekingská baletní akademie.

Zdroj: http://artofmovement.cz/index.php/barbora-kohoutkova/