Antonie Svobodová, sólová performerka hlásící se k žákům Evy Blažíčkové, bývalá členka skupiny Děrevo a Propast, se ve třech květnových večerech prezentovala v divadle Alfred ve dvoře se svými produkcemi. Na dvou z nich si lze přiblížit, jakým stylem tato umělkyně na jevišti pracuje.
Divadlo Alfred ve dvoře poskytlo prostor představením, jejichž divadelní hodnota je nesporná. Antonie Svobodová má ve spolupráci s dalšími umělci výrazný scénický cit pro výtvarnou stránku svých performancí. Ať její Tanec smrti nebo Ištar, obě už před samotným začátkem velice zapůsobí svou scénografií, která je tajemná a zároveň velice přímá. Obsáhne prostor malými detaily. Během představení odkrývá další různě přitažlivé drobnosti, které následně velmi účelně využívá.
Tanec smrti je improvizační představení, které nepochybně klade velké nároky na osobnost interpretky a tvůrkyně v jedné osobě. Antonii Svobodové to s jejím jevištním charismatem a za výtvarné spolupráce Kristýny Taubelové nedělalo problémy, naopak. Dokázala šedesát minut držet pozornost publika s minimem hluchých míst. Bílá postava měnila před očima důvody svého počínání ve významových obrazech popisně ilustrovaných koláží hudby a zvuků. Nesla tíhu náročného tématu v náznacích dramaturgické linie, bez které by jinak celé snažení vyznělo naprázdno.
Ištar, pohybově taneční performance, vyniká živou hudbou Jana Patery, která příjemně odvádí pozornost od pohybových kreací a přitom nechá diváka surfovat na stejné vlně bez pocitu nudy. Linie příběhu (inspirovaného egyptským iniciačním mýtem) se hledá jen těžce, opravdovým hercem na scéně je výtvarný aspekt celého představení. Velmi vhodně umístěná kompozice alternativ hudebních nástrojů vytvářela dohromady se světelnou režií Vladimíra Buriana vzhledné obrazy, doplněné dokonalou postavou tanečnice, pro kterou by ovšem méně pohybu znamenalo více.
Slabostí obou představení je, podle předpokladů, taneční projev sám. Působí nekoordinovaně, sekvence se často opakují a emoci či pohybovou atmosféru nepřináší ani verbální doprovod vzdychů, kterým se tanečnice pravděpodobně snaží navodit dojem procítěnosti. Poprvé to lze přejít, podruhé je možné vytušit určitou pózu. Otázkou je, jak moc si ji protagonistka uvědomuje.
Antonie Svobodová je umělkyně, která tvoří ve velké otevřenosti ostatním uměleckým žánrům, ale v zajetí svých vlastních konvencí. A tím vyváženost jejího umění velmi trpí.
Psáno z představení 9. a 11. května 2007
Martin
Mé první Putyka představení a hned jsem si naběhl do něčeho, co patří myslim jinam. 30 min přenašeni objektů tam a zpět…Hey, Earth! Cirk La Putyka experimentuje s objekty, vizuálním uměním a novým cirkusem