Dne 13. listopadu proběhl v Janáčkově divadle v Brně již sedmý ročník projektu Taneční most/Tanzbrücke, který spojuje české a německé taneční i choreografické umění a upozorňuje na současné choreografické talenty i nově vzniklá díla již zavedených umělců. Tentokrát se v komponovaném večeru představil soubor baletu Essenského státního divadla Wiesbaden spolu se svým choreografem a ředitelem v jedné osobě Stephanem Thossem, jehož choreografie Sweet Shadow a Bolero symbolicky otevíraly i uzavíraly celý večer. Kratšími kusy se prezentovala i Kihako Narisawa (Silencing) a Giuseppe Spota (Principio), taktéž členové souboru Státního divadla Wiesbaden. Českou republiku zastupoval tanečník a začínající choreograf Marek Svobodník s číslem Jatka č. 5 a choreograf Václav Kuneš (420PEOPLE) se svou prací Small Hour.
Choreografie Sweet Shadow (Sladký stín) Stephana Thosse byla postavena na tématu rozdvojení vlastního já. Byl to tanec se svým stínem, který odhaloval fatální přitažlivost každého tanečníka k sobě samému. Ono vlastní já bylo na jevišti zhmotněno dlouhými červenými šaty držícími tvar stojícího ženského těla, které asi v půli choreografie přinesli tanečníci na střed scény. Ostře kontrastovaly s tanečnicemi a tanečníky oděnými do bílé barvy, což relativizovalo samotnou existenci tanečníků. Thoss, který byl i autorem kostýmů, vytvořil choreografii uniformních pohybů nedotčených časem. Interpreti pod Thossovým vedením vytvořili koláž obsahující klasickou baletní techniku i prvky moderních a současných stylů.
Jatka č. 5 Marka Svobodníka vynikala ve srovnání s ostatními choreografiemi důrazem na herecké výrazové prostředky, stylem moderní hudby a rvavým tématem. Z řady vyčnívala nejvíce hudbou amerických skupin, thrashmetalové Slayer a metalové Powermann 5000, a úzkou komunikací s diváky. Svou propracovaností, lehkostí a citlivým provedením nadmíru zaujala diváky choreografie pro dva tanečníky a jednu tanečníci Principio Giuseppeho Spoty, který byl zároveň jedním z interpretů. Krátké trio, o to intenzivnější zážitek. Duo Small hour vynikalo především plynulostí tanečního projevu Nataši Novotné a Václava Kuneše, propracovanou dynamikou pohybu a kompozičními nápady choreografa. Scénické řešení bylo vytvořeno formou provazů, které shora v zadní části scény visely vedle sebe v řadě a v druhé části choreografie byly postupně vytahovány nahoru tak, že utvořily průchod pro závěr taneční kreace. Prostor byl často členěn také světlem a spolu s pomalou a tajemnou hudbou Dirka Haubricha tanečníkům pomáhal zhmotňovat dramatickou atmosféru plynoucího času.
Tanzbrücke uzavřela Thossova taneční anekdota originálně využívající všeobecně známé dílo Maurice Ravela Bolero. Scéna byla pro taneční choreografii nezvykle zaplněna různým nábytkem, židlemi, stolky, křesly, divanem a bytovým zařízením, hodinami, gramofonem, botníkem apod. Bolero bylo navýsost dějovou taneční inscenací, pro diváka vizuálně poutavou, komickým pohybovým slovníkem srozumitelnou a kombinací hudební složky a tématu přitažlivou. Dějová struktura vypadla asi takto: Na pravidelný čajový dýchánek postupně přicházejí babičky a stařenky. Usedají na svá místa, nalévají si čaj, pletou, čtou a vyhlížejí nově příchozí. Trvající idylku nedělního odpoledne náhle přeruší gramofonová deska, kterou přinesla jedna z dam. Ravelovo Bolero zazní svými prvními tichými takty. To všechny přítomné dámy nenechá klidné a postupně se sílící hudbou jsou infikovány jejím rytmem. Dostávají se do jejího zajetí, už nemohou jinak než se jako stroje pohybovat dle Ravelových pokynů. Odhazují knihy, pletení i hrnky s čajem. Ke svým kreacím hojně využívají přítomného nábytku, tančí sólově, ve dvojicích, trojicích i všechny dohromady. Ve hřmotném závěru se všech šest tanečnic extaticky zmítá v zajetí Bolera, až nakonec padnou do bezvědomí… Následoval velký aplaus a všeobecné nadšení z toho, že se přece jenom dá vytvořit neverbální, a přitom naprosto srozumitelné divadlo.
Taneční mosty se stávají velice důležitou součástí prezentace současného evropského tanečního umění v Brně. Ukazují pestrost a neokázalost současného tance, který by se coby naprosto srozumitelné umění měl objevovat na jevištích i v médiích častěji.
Z představení 13. listopadu 2011, Janáčkovo divadlo v Brně.
Foto: Martin Kaufhold
Dne 13. listopadu proběhl v Janáčkově divadle v Brně již sedmý ročník projektu Taneční most/Tanzbrücke, který spojuje české a německé taneční i choreografické umění a upozorňuje na současné choreografické talenty i nově vzniklá díla již zavedených umělců. Tentokrát se v komponovaném večeru představil soubor baletu Essenského státního divadla Wiesbaden spolu se svým choreografem a ředitelem v jedné osobě Stephanem Thossem, jehož choreografie Sweet Shadow a Bolero symbolicky otevíraly i uzavíraly celý večer. Kratšími kusy se prezentovala i Kihako Narisawa (Silencing) a Giuseppe Spota (Principio), taktéž členové souboru Státního divadla Wiesbaden. Českou republiku zastupoval tanečník a začínající choreograf Marek Svobodník s číslem Jatka č. 5 a choreograf Václav Kuneš (420PEOPLE) se svou prací Small Hour.
Choreografie Sweet Shadow (Sladký stín) Stephana Thosse byla postavena na tématu rozdvojení vlastního já. Byl to tanec se svým stínem, který odhaloval fatální přitažlivost každého tanečníka k sobě samému. Ono vlastní já bylo na jevišti zhmotněno dlouhými červenými šaty držícími tvar stojícího ženského těla, které asi v půli choreografie přinesli tanečníci na střed scény. Ostře kontrastovaly s tanečnicemi a tanečníky oděnými do bílé barvy, což relativizovalo samotnou existenci tanečníků. Thoss, který byl i autorem kostýmů, vytvořil choreografii uniformních pohybů nedotčených časem. Interpreti pod Thossovým vedením vytvořili koláž obsahující klasickou baletní techniku i prvky moderních a současných stylů.
Jatka č. 5 Marka Svobodníka vynikala ve srovnání s ostatními choreografiemi důrazem na herecké výrazové prostředky, stylem moderní hudby a rvavým tématem. Z řady vyčnívala nejvíce hudbou amerických skupin, thrashmetalové Slayer a metalové Powermann 5000, a úzkou komunikací s diváky. Svou propracovaností, lehkostí a citlivým provedením nadmíru zaujala diváky choreografie pro dva tanečníky a jednu tanečníci Principio Giuseppeho Spoty, který byl zároveň jedním z interpretů. Krátké trio, o to intenzivnější zážitek. Duo Small hour vynikalo především plynulostí tanečního projevu Nataši Novotné a Václava Kuneše, propracovanou dynamikou pohybu a kompozičními nápady choreografa. Scénické řešení bylo vytvořeno formou provazů, které shora v zadní části scény visely vedle sebe v řadě a v druhé části choreografie byly postupně vytahovány nahoru tak, že utvořily průchod pro závěr taneční kreace. Prostor byl často členěn také světlem a spolu s pomalou a tajemnou hudbou Dirka Haubricha tanečníkům pomáhal zhmotňovat dramatickou atmosféru plynoucího času.
Tanzbrücke uzavřela Thossova taneční anekdota originálně využívající všeobecně známé dílo Maurice Ravela Bolero. Scéna byla pro taneční choreografii nezvykle zaplněna různým nábytkem, židlemi, stolky, křesly, divanem a bytovým zařízením, hodinami, gramofonem, botníkem apod. Bolero bylo navýsost dějovou taneční inscenací, pro diváka vizuálně poutavou, komickým pohybovým slovníkem srozumitelnou a kombinací hudební složky a tématu přitažlivou. Dějová struktura vypadla asi takto: Na pravidelný čajový dýchánek postupně přicházejí babičky a stařenky. Usedají na svá místa, nalévají si čaj, pletou, čtou a vyhlížejí nově příchozí. Trvající idylku nedělního odpoledne náhle přeruší gramofonová deska, kterou přinesla jedna z dam. Ravelovo Bolero zazní svými prvními tichými takty. To všechny přítomné dámy nenechá klidné a postupně se sílící hudbou jsou infikovány jejím rytmem. Dostávají se do jejího zajetí, už nemohou jinak než se jako stroje pohybovat dle Ravelových pokynů. Odhazují knihy, pletení i hrnky s čajem. Ke svým kreacím hojně využívají přítomného nábytku, tančí sólově, ve dvojicích, trojicích i všechny dohromady. Ve hřmotném závěru se všech šest tanečnic extaticky zmítá v zajetí Bolera, až nakonec padnou do bezvědomí… Následoval velký aplaus a všeobecné nadšení z toho, že se přece jenom dá vytvořit neverbální, a přitom naprosto srozumitelné divadlo.
Taneční mosty se stávají velice důležitou součástí prezentace současného evropského tanečního umění v Brně. Ukazují pestrost a neokázalost současného tance, který by se coby naprosto srozumitelné umění měl objevovat na jevištích i v médiích častěji.
Z představení 13. listopadu 2011, Janáčkovo divadlo v Brně.
Foto: Martin Kaufhold
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace