Tanec HAMU 2010

Mezi pravidelná květnová představení, která se konají v divadle Ponec, patří večery věnované přehlídce prací studentů choreografie na HAMU. Letos se v rámci prvního z nich představilo šest studentů 2. ročníku. Celý program byl díky tomu velmi pestrý a na druhý ročník i poměrně kvalitní.

Úvodní Dvojzpěv byl inspirován stejnojmennou básní Fráni Šrámka, a to natolik, že samotný tanec se pomalu ztrácel v záplavě veršů. Choreografka a zároveň interpretka Naďa Hrušková vyprávěla o své neopětované lásce. Jednostrannost citů se projevila i v pohybu, tanečník Jiří Flekař zastával spíše roli statisty. Místo zoufalého trhání vlasů zde máme zarývání rukou do hlíny, což příběhu dodávalo na realističnosti. Celkově však choreografie zvolna plynula do ztracena, postrádala jakékoli vyvrcholení a dramaturgické opodstatnění činů aktérů – muž si svlékl tílko, ale proč? Vždyť tanečnice si pohozeného kusu oděvu ani nevšimla.

Trinitas Dany Palátové znázorňovalo tři ženy (Danu Palátovou, Pavlínu Rezkovou a Helenu Šťávovou) na pokraji nervového zhroucení, soudě alespoň podle věčně zmítavého pohybu. Ačkoli byla autorce oporou kniha Hodiny Michaela Cunninghama, její příběh byl vyjádřen natolik abstraktně, že by se dal připodobnit téměř k ledasčemu. Z počátku osamocené, laserem osvětlované ženy se postupně k sobě přibližovaly, odlišné pohybové party se stávaly unisonem, charakter pohybu zůstával bohužel neměnný. Pro zvýšení dojmu bylo dílo naplněno světelnými efekty. Kromě zmíněného laseru i nasvícením, které zdůrazňovalo pouze stuhy, jimiž se tanečnice omotávaly naznačujíce, jak je současný svět či jejich vlastní tělo spoutává. Dana Palátová učinila od svého posledního představení notný krok dopředu, zbývá už jen nespoléhat se tolik na moderní technologie a více naplnit pohyb významem.

Choreografie Palo Kršiaka dodala večeru tajemný a lehce strašidelný nádech především díky hudbě Scotta Walkera. Dílo Calcar ztvárněné tanečníkem Tomášem Červinkou nepostrádalo napětí. Vynikalo zásluhou osobitého pohybového slovníku, naprosté koncentrovanosti akcí a skvělé interpretace.

Oproti tomu choreografie Alžběty Krejčiříkové s názvem Pum-pum jakoukoli pohybovou invenci postrádala. I prvek pružného šátku se zdá být už okoukaným. Tanečnice Šárka Fáberová a Adéla Hurníková se za něj schovávaly, přetahovaly se o něj, házely jej po sobě jako dvě nezbedné školačky, ale to je bohužel málo, zvláště když chybí i jakýkoli pokus o výraz.

Ten rozhodně spolu s humorem nechyběl v Arti-šoku Veroniky Beňové. I zde autorka použila mluveného slova, epizoda s lekcí francouzštiny v podání Michaely Sehýlové se přehoupla do svérázné pohybové interpretace za opakování jednotlivých slovíček. Interpreti (Kateřina Rampáčková, Petr Hudeček a Markéta Vacková) dostali výrazný prostor projevit svou individualitu a předvedli vynikající výkon obohacený slibným hereckým potenciálem.

Na závěr večera se jeviště opět zaplnilo hlínou. V choreografii Kolysanka ji Anna Jirmanová použila jako prostředek k uvědomění si pomíjivosti vlastní existence na sklonku života. Počáteční sólo pro Janu Ryšlavou se rozvinulo v duet se Šárkou Bočkovou, která byla ztělesněním smrti postupně ovládajícím pozemskou ženu. Dynamické, zemité a působivé, a přesto srozumitelné, především díky skvělému výkonu obou tanečnic.

První z večerů HAMU poukázal kromě odlišného přístupu mladých choreografů i na taneční kvality jednotlivých interpretů. Za svůj úspěch vděčí choreografové mimo jiné i Filipovi Šamalíkovi, který se zdařile postaral o světelný design všech představení.

Psáno z představení 10. 5. 2010